Javořina, nejvyšší hora Bílých Karpat, je místo, kde se stýkají území dvou států: České a Slovenské republiky. Tady končily všechny cesty. Nebo začínaly. Záleží na tom, odkud přicházíte. Stráně tu spadají strmě a prudce na obě strany. Klesají bezmocně a bezradně, protože v těchto místech se rodí dostatek kamení, ale málo chleba. V hlubokém údolí na slovenské straně pláče hladina Zelené vody, kolem níž vyrostla teprve v nedávné době kolonie rekreačních chat. Tohle byl vždy kraj mýtů, pověr a tajemných kouzel. Kraj, kde bohyně zaříkávaly nemoci lidí i dobytka, kde se nad ohništi vařilo devatero čarodějného býlí a v šeru síně se dívce přičaroval chlapec, či chlapci vytoužená milá. Tudy táhla v dávných dobách vojska husitů, tudy přicházeli povstalci roku 1848 vybojovat Slovákům základní lidská práva, tudy přinášela osvobozenecká armáda zmučené zemi svobodu ve čtyřicátém pátém, když končila druhá světová válka. Nahoře na prostorné louce se zastavili v září roku 1848 stateční dobrovolníci a takto k nim podle svědectví historika povstání Mikuláše Dohnányho promluvil spisovatel Jozef Miloslav Hurban:
   "Nebylo kdysi hranice mezi Slovenskem a Moravou, ale všechno to byla za starých časů jedna společná vlast sbratřených národů slovanských, proto nemá být ani v budoucnu mezi těmito zeměmi hranice, která by dělila sbratřené kmeny, syny jedné matky."
   Na věčnou paměť byla tato slova vtesána do kamene a kámen pevně vsazen do země.
   Dnes tu jsou i kameny hraniční. Východní stráně sestupují na Slovensko, západní zase na Moravu. Na silnici prosmykající se dole v údolí kolem říčky Klanečnice narazíte na celnici a pohraniční hlídky.
   Na dolinách mezi Buchlovem a Javořinou svítá.
   Orosené jitro vstává z vinohradů, první sluneční paprsky se letmo dotknou svátečně ustrojených straňanských chlapců mávajících na paměť svých předků dřevěnými šavlemi, zatřpytí se v růžemi ozdobených hřívách koní vlčnovské Jízdy králů, zablýsknou se na hravých vlnkách řeky Moravy, rozlijí se po ovocných sadech kolem Buchlovic i na zvlněných lánech obilí kolem Nivnice a rozsypou do trávy množství jiskřivých plamínků. Ale to už vzlétla k obloze píseň. Luboš Málek dal pokyn muzice Olšavy, zdálky mu odpovídají housle Jury Pavlici a cimbál Zuzany Lapčíkové z Hradišťanu, přidají se Burčáci, Dolina, Kunovjané a Bojkovjané. Co jméno, to pojem. Na Moravě se vždy zpívalo a tančilo. Furiantsky, vzdorně, divoce i táhle a něžně.
   Zastavme se však na chvíli na nízkém návrší mezi Kunovicemi a Uherským Hradištěm. Zapomenete dýchat. Velký kraj leží před vámi jako na dlani. Modravý obzor se vzpíná k obloze Holým kopcem, Buchlovem a Barborkou, v nazlátlém oparu se lesknou střechy Uherského Hradiště, Starého Města, Kunovic a Uherského Ostrohu, stříbrná stužka řeky Moravy se vine úrodnou rovinou a oslnivě se třpytí. Do těchto míst přišli kdysi soluňští bratři Konstantin a Metoděj a přinesli dar neobyčejný a nadmíru vzácný: nejstarší slovanské písmo. Ta země před vámi, topí se v sluneční záři a voní pohodou, je kolébkou slovanské vzdělanosti. Snad právě na tomto návrší, na němž stojíte, byla v dávných dobách kromě církevního dvorce také jedna z prvních slovanských škol.
   Lahodnost tohoto kraje nosil v srdci po celý svůj život veliký učitel národů - Jan Ámos Komenský. Uherský Brod, Nivnice a Komňa jsou docela blízko. Na své pouti světem zakládal a zlepšoval školy, neboť byl přesvědčen, že moudří lidé nepovedou války. Toužil po míru stejně horoucně jako prostí lidé, z nichž vyšel. Toužil po míru, který by mu umožnil vrátit se domů. Nikdy o tom nepřestal snít.
   Na dolinách mezi Buchlovem a Javořinou svítá. Rodí se nový den. Ze zahrad, z polí, z vinohradů vzlétají k obloze jiskřivé slovácké písně. Lidé v tomto kraji vždy zpívali a tančili, dokonce i v dobách nejčernějšího temna, jiní už nebudou. Jsou trvalou jistotou této země.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]