Vozen svět vlastním létem. Ve věčném spojení žena a muž. Vzlétat se líbí i dětem.

   Črtám si svět, jaký by měl být. Usmířená bouře v mé rozjitřené touze pak jen občas najde náhlý klid.

   Děti se jednou zvednou, ach zvednou, ruce všem v naději podají. A rampouchy roztají.

   Jsi-li sám, stýská se ti. Sněží, sněží na tichnoucí věty.

   Dobře je zemi, když vrůstá do lip - a lípy do krajiny.

   Ne, není vše kamenná drť. Jsi-li, celým svým srdcem člověkem buď.

   U srdce zatím nezebe. A blízcí myslí možná právě na tebe.

   Kolik jen bylo napsáno příběhů o dětech, které stanuly s otevřenými žilami na obětišti odpírané slasti?

   V touze nacházet nepomíjivé našel jsem nebe a moře.

   Je-li muž milován, dokáže z kosti, oblázků a dřeva ženu, jež má být nadějí. Vdechne-li duši, věčnost a chvíle jedno jsou.

   Což dosud nevíš, že s laskavými slovy někdy i smrt vstupuje do domu?

   Ženy jsou nejraději objímány až k vlastní závrati. Muži sílí pronikáním do hlubin i k vrcholům. O dětech víme příliš málo.

   Řeč je někdy ostrý meč, jindy konejší oprýskané stěny. Nikdy pouhá věc.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]