Bylo to loňského července, kdy proběhlo v Poběžovicích, při příležitosti 50. výročí přijetí zákona o ochraně státních hranic, setkání bývalých příslušníků bývalé Pohraniční stráže. Komentáře, které toto setkání tehdy provázely, byly buď černé nebo bílé. Na jedné straně (mimo komunistický tisk) stanoviska naprosto odmítavá a svou kritikou až kriminalizující, na straně druhé pouhá glorifikace. Obojí neobjektivní, zavádějící, za absence hlubší sondy do takového fenoménu, jakým svět na "čáře" v letech 1951-1989 nepochybně byl. A byl to svět sám pro sebe, více než cokoli jiného závislý na existenci dvou mocenských bloků a na vztazích mezi nimi.
Jak Pohraniční stráž sama o sobě tak způsob zajištění ("ochrany") západní československé hranice byl jedním z nejstarších dětí studené války; z dětí své matce nejvíce podobných. Tvrdost a krutost let padesátých se odrazila na západní hranici příznačným způsobem: zátarasy z ostnatých drátů napájených proudem o vysokém napětí, celé příhraniční oblasti vnořené do "zakázaného" či mírnějšího "hraničního" pásma. A nezbytná směrnice pro použití střelné zbraně pohraničníky, umožňující usmrtit každého, kdo se při pokusu o útěk přes "zelenou" hranici na výzvu a "varovný výstřel" nezastaví.
Jakkoli došlo v polovině šedesátých let k citelnému zmírnění tzv. ženijně technických a režimových opatření na západní hranici, systém výkonu pohraniční služby příliš změn nedoznal. Výrazným a do dalších let přetrvávajícím reliktem bylo nezměněné oprávnění k použití střelné zbraně, podepsané již v roce 1951 nechvalně známým ministrem Kopřivou. Toto oprávnění přežilo až do roku 1989! Jiný vynález, tzv. útok psa na volno, při kterém hrozilo komukoli nepovolanému a nevědomému, kdo se ocitl v blízkosti státní hranice, vážné zranění od speciálně vycvičených psů, byl pro svoji neudržitelnou drastičnost odstraněn "již" koncem sedmdesátých let.
Formálně byla Pohraniční stráž orientována proti "vnějšímu nepříteli". To však byla politická floskule non plus ultra, zejména pak ve vztahu k létům šedesátým až osmdesátým. Právě od poloviny šedesátých let, ale zejména v následujících desetiletích, byli českoslovenští pohraničníci zaměřováni a aktivizováni v prvé řadě proti potenciálním uprchlíkům z ČSSR a dalších zemí Varšavské smlouvy. Přes 90 procent (!) z osob, zadržených pohraničníky na "čáře" v sedmdesátých a osmdesátých letech, představovali občané NDR. Ve vztahu k této skutečnosti lze dokonce hovořit o jakémsi "enderáckém" komplexu pohraničníků, o podmíněném reflexu, který v nich vypěstoval mnohaletý intenzivní "hon na enderáky". Tento hon postupně profiloval jako rozhodující složka činnosti Pohraniční stráže. Animozita až nenávist vůči občanům NDR, plnícím kolonky pohraničnických protokolů, drastické zákroky vůči nim, které neměly nic společného s tzv. socialistickou zákonností, také to patřilo ke každodennímu "životu na čáře".
"Neporušitelnost hranic světové socialistické soustavy" byla dalším klíčovým heslem, nicméně jen další z floskulí, vyváděných na transparentech a skvících se ve slavnostních projevech. Každý zdařený pokud o útěk přes "zelenou" hranici měl hromovou odezvu: vyšetřovací komise, tresty, následná "preventivní" opatření. Nikomu z odpovědných politiků té doby však zřejmě příliš nevadilo, že rok co rok emigruje z ČSSR legální cestou několik tisíc osob! Schizofrenie? Hra?
Přejděme k jinému pozoruhodnému, leč opět příznačnému aspektu pohraničnického života. Podle vzpomenutého zákona vykonávali službu v Pohraniční stráži "pro její význam, odpovědnost a namáhavost vybraní příslušníci pracujícího lidu". Jenže ono vlastně nebylo z koho vybírat! Pohraniční stráž se po desetiletí potýkala s kritickým nedostatkem kvalifikovaného personálu. Permanentně se nedostávalo lidí, kteří by disponovali potřebnými organizačními schopnostmi, vzděláním (o vzdělání jazykovém darmo mluvit), jistými osobními ("kádrovými") předpoklady a ochotou sloužit ve skutečně drsných a náročných podmínkách. Dlužno poznamenat, že tyto podmínky snad i s perverzní chutí a bez skrupulí zostřovali ti, kdož při různých slavnostních příležitostech ostentativně poklepávali pohraničníky, představující tam "křoví", po ramenou. A koneckonců i "soudruzi", jejichž hromový velitelský hlas doléhal z pražských výšin na zapadlé pohraniční roty. Pěstování vzájemné nedůvěry, preventivní bezpečnostní opatření proti pohraničníkům samotným, zadrátované objekty pohraničních rot, všudypřítomná vojenská kontrarozvědka, hledající nepřítele ve vlastních řadách.
Pokud šlo o "ochranu státních hranic", tak zde rovněž a naplno platilo, že politické problémy nemohou být nadlouho řešeny policejními a vojenskými opatřeními. Paralýza, která postihla Pohraniční stráž v létě 1989, v době hromadných útěků občanů NDR na Západ, to jasně prokázala.
Proběhly a probíhají soudní procesy proti bývalým pohraničníkům. Byly vyneseny rozsudky - o vině či nevině. Zpravidla se jednalo o skutky, při kterých došlo resp. mělo dojít k porušení dobově platných norem pro výkon služby. Politické pozadí těchto procesů je však mimo pochybnost. V mnohem větším rozsahu takové procesy proběhly nebo ještě probíhají proti bývalým pohraničníkům bývalé NDR. Ale zatímco v Německu se na stranu souzených odvážně postavili jejich bývalí nadřízení, u nás tomu tak nebylo. Proč si pálit prsty, poseďme raději u harmoniky a nebojácně si zaklejme..
Tento příspěvek je snahou o sebereflexi, snahou otevřeně vyslovit to, co je jaksi stále ještě podivným tabu. Je snahou o diskusi. A tato snaha nemá nic společného se zpochybňováním minulosti tisíců poctivě smýšlejících a jednajících pohraničníků, z nichž mnozí nechali na "čáře" své zdraví a někteří dokonce život.
Všem čtenářům pro doplnění vzkazuji: vím, na rozdíl od jiných, o čem píšu. Byl jsem příslušníkem Pohraniční stráže čtrnáct let. A byl jím i můj zesnulý otec, který "čáře" obětoval nesmírně mnoho. Slavná pohraničnická píseň "Na starým Mohelně" vznikla v době, kdy na Mohelně byl velitelem právě on.
Autor: Emil Hruška
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)