Do redakce Obrysu-Kmene přišel anonym.
   Píše jej neznámý "Člověk".
   Autora - tentokrát tedy mne - obviňuje z "blábolů".
   Slova si příliš nevybírá. Hudruje nad poťouchlostí a nestoudností. Občas utrousí nějaké to sprosté slovo s omluvou: "Omlouvám se za tyto řádky, ale nebylo možné mlčet!"
   Burácí nad tím, jak si někdo dovolí srovnávat v článku Bush udělil Havlovi medaili (Obrys-Kmen č. 21) dvě reportážní a novinářské fotografie - přitulení Havla Bushem s objetím a polibkem Leonida Iljiče Brežněva s Erichem Honeckerem.
   Anonymní Člověk poznamenává: "Hluboce se mne totiž dotkla jeho další perlička - opět rádoby vtipná - 'Bush dal Havlovi medajli'. Přirovnává v ní Havla s Bushem k Honeckerovi s Brežněvem. Doporučil bych mu - a také redakci - aby si přečetl Honeckerovu knihu Poslední zpověď a především jeho závěrečné slovo před ostudným trestním senátem Zemského soudu v Berlíně (2. 12. 1992), aby poznal, kdo to Honecker vůbec byl a neurážel ho srovnáním s Havlem. Erich Honecker, čestný a poctivý člověk, byl do konce svého života bojovníkem."
   Leccos o Erichu Honeckerovi vím. Nikoliv z memoárových knih, ale z vlastního poznání a z osobních setkání. Poprvé jsem se s ním seznámil v době III. Světového festivalu mládeže a studentstva v Berlíně, počátkem srpna 1951, v rezidenci československého velvyslance v NDR Emila Hršela. Bylo to v přítomnosti pozdějšího "imperialistického a titovského agenta", následně pětadvacetiletého emigranta ve Švédsku, tehdejšího předsedy ÚV ČSM Zdeňka Hejzlara.
   Později jsem se s Erichem Honeckerem setkal ještě na jiných místech. Naposledy v Magnitogorsku v roce 1988 při jeho návštěvě SSSR. Bylo to ve městě, kde Honecker v době mezi válkami jako mladý člověk pracoval na výstavbě gigantických železáren. Ruský jazyk nikdy nezapomněl.
   Pokaždé na mne při osobním setkání a v rozhovoru udělal dobrý dojem. Ale tyto mé osobní pocity přece nic nemění na skutečnosti, že Brežněvův hluboký polibek (z úst do úst), který obletěl celý svět, stejně jako Havlovo přitulení s Bushem (líčko na líčko), které rozšířily všechny světové agentury, působí ve vztahu dvou "normálních" mužů dodneška (i na němých fotografiích) přinejmenším komicky a trapně.
   A tak jediné, co mě na tom vlastně pohoršuje, jsou řádky zbabělého "Člověka", který se pod své anonymní udání netroufá ani v roce 2004 vůbec podepsat, natož plným jménem, a svůj dopis končí slovy: "Dělají-li dva totéž - není to totéž, říkávali už naší dědci, pane Hrabico a Vážená redakce."
   Snad bych ani neměl nad řádky pisatele anonymního dopisu ztrácet čas. Ale jak je patrno, doba se ani teď příliš nezměnila.
   Zbabělci zůstali zbabělými až do našich dnů. Kdyby se jim dostalo sebemenšího zadostiučinění, lekci si opět mnohonásobně zopakují.
   A co mě aspoň trochu těší? To, že anonymní "Člověk" již nemůže (jako to dělal tak často včera) rozeslat v několika kopiích svůj anonym, většinou i s gramatickými chybami, na vědomí příslušným orgánům! To totiž ztratilo svůj význam i smysl.
   Avšak zápach, ten zůstává napořád!



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)