Je věru dobře, že alespoň neveřejnoprávní televize Prima neváhala zařadit do programu britský seriál Svět ve válce, byť jen v nevhodném čase každou neděli v osm hodin ráno. Počin by zasloužil daleko vhodnější nasazení, kdy by jistě získal značnou sledovanost. Jeho víc než dvacet dílů originální dokumentace ctí tvůrce i autorský kolektiv zejména pravdivou, až nečekanou objektivitou výpovědí svědků a účastníků hrůz válečných poměrů i otřesných záběrů ze všech světových bojišť Východu i Západu, s až nebývalou kritičností k chybám i do vlastních bojových, politických, občanských řad, zásadou padni komu padni.
Emočním dopadem přesvědčil diváky zajisté mnoha národů a zemí, kde válečné události probíhaly, ať už šlo o agresivní zrůdnou fanatičnost Japonců v Pacifiku a Indočíně, naivitu a posléze statečnost amerických výsadků v Africe, za invaze Druhé fronty spolu s Brity, heroičnost odporu Londýna a Coventry proti Luftwaffe Třetí říše, hrůznou odvetu kobercových náletů, pod kterou se bortil sen Hitlerem svedených Němců o snadném vítězství a opanování světa pro vidinu nacistického ráje.
Seriál nijak neskrýval klíčové zlomy Stalingradu, Kurska, bitev, jež zvrátily vývoj a poměr sil ve strašném zápolení nejen komunismu s fašismem, leč současně podmínily konečné vítězství Spojenců i za značně složitých podmínek ne vždy ideální spolupráce. Vedle toho náležitou pozornost dílo věnuje i dočasně okupovaným národům a neskrývá sterá utrpení, nebo osudy nejen Židů, nezlomených vlastenců, ale i zrádců a kolaborantů až do jejich neblahého konce. Na mnohé záběry se sotva mohly slabší povahy dívat a jak se ukázalo, třeba kanibalství z hladu zdaleka nepostihlo jenom hrdinný obležený Leningrad! Nakonec i německý, nedávno odvysílaný pořad vzpomínek účastníků bojů o Stalingrad, kdy i po letech pamětníci nedořekli výpovědi na kameru pro slzy dojetí osmdesátiletých starců, byl podobného druhu jako britský Svět ve válce. Za zmínku stojí skutečnost, že politici typu Roosevelta, Churchilla i Stalina - při kritických výhradách - nikdy nebyli v pořadu uráženi tendenčními ideologickými žvásty a snad právě proto nabylo zmíněné britské dílo na absolutní přesvědčivosti. Naše uznání a dík patří nejen producentu Jeremy Isaaksovi a režiséru Laurentu Olivierovi, ale i desítkám a stovkám ostatních podílníků na polní kameramanské a střídmě výpovědní účasti velkolepého díla. A při jistých výhradách k nevhodnému zařazení i televizi Prima za odvahu objektivní pořad uvést!
Naproti tomu z pravicové tendenčnosti ranného prohradního Posametu zdaleka nevyléčený kanál ČT 2 nezůstal své klamné veřejnoprávnosti dlužen zařazením - v nejvíc sledovaném čase večerních pondělků - trilogie Stalin mýtus, Stalin tyran, Stalin válečník. Údajně dokumentárnímu cyklu z dílny Adler-Hanburger chyběl sice říz našich radikálků kontraideologů kráso-peyno-bendíkovské líhně, která by přidala díl Stalin masový vrah, leč i tak šlo o paskvil, patrně dotovaný zazobanou nadnárodní reakcí. A jí poslužná tuzemská veřejnoprávní dramaturgie pořadů neváhala obšťastnit své poplatné koncesionáře oním sprostým pamfletem nejhrubšího zrna s vědomím, že na kanálu ČT 1 soupeří o sledovanost podobný »dárek« - Černí baroni.
Shodou okolností proběhly evropskými televizemi agenturní záznamy rusko-moskevských oslav Dne obránců vlasti, kde u kremelské zdi tonul i Stalinův hrob v záplavě rudých praporů a nesčetných květin v pohnutých chvílích, kdy se hrdinovi z nejvyšších přišel v čele Moskvanů poklonit i prozápadní mílek Vladimír Putin. Jen na pražských obrazovkách panovalo cenzurně vygumované ticho jako v hrobě!
Patrně převážně levicově založení diváci, jsouce posametově otrlí vůči výpadům PRAVDY a LÁSKY proti osobnostem jejich srdce a víry, jistě sledovali pochybný epos kriticky a byvše takto denně proškolováni současným erárem - třeba účelově sestřihanými týdeníky »anno dazumal« - neprohloupili. Prezentovat třeba jako »corpus delicti« navlas stejného »populistického pokrytectví« záběry děvčátek podávajících kytičku tu Hitlerovi a tamo Stalinovi svědčí o demenci autorů přímo patologicky zblblých; a podobnými skvosty goebelsovsky pojatá trilogie přímo hýří!
Ono to vlastně není nic těžkého: využít rozličných pravých i podvržených filmových sestřihů za účelem jakkoli zplácaných pásem, došperkovat je iluzí rádoby účastných »svědků a pamětníků« z okruhu bělogvardějské nebo chruščovovsko-sacharovské opozice, svede každý elév filmového řemesla. Kupodivu: pracně vyhrabané »otřesné dokumenty« líčící krutost doby intervence, revoluce a kontrarevoluce či hladomory a gulagy z 90 procent pro obrovský počet kriminálních zločinů mnohonárodnostního státu a jen zbytek pro politickou opozici, či stěhované kolaboranty, zdaleka neuvádí tolik hrůzy jako bezelstná výpověď Šolochova Tichého Donu, Makarenkových spisů o bezprizorné mládeži, obětech líčených válečnou literaturou a filmy, kdy ani za vlády Stalina SSSR oběti bojů a omylů zvůle před světem nezakrýval! Nakonec i domněle nedoceněný politruk od Stalingradu, nedlouho po odhalení kultu osobnosti nechal znovu preventivně trezorovat seznamy poprav, ježto v nich stovkami vlastnoručních podpisů figuroval on sám - Nikita Chruščov...
Tím si ovšem autoři slátaniny o Stalinovi patrně dobře zaplacený výtvor nekomplikovali. Vesměs prolhaný a z plakátové načančanosti poválečné propagandy maximálně těžící, občas dokonce rádoby baladicky podbarvený, průběžným komentářem kontraideologicky namixovaný substrát co do tyrana mládí, lásek, deptaných manželek a dětí, korunuje »geniální objev« nekonaných přehlídek za války či neúčasti a zbabělosti záludného tyrana tuhle a támhle.
Je až s podivem, že vlastně nikoli lid SSSR a Rudá armáda pod velením Stalina zvítězili ve smrtelném boji s dokonalými profesionály Hitlerova Wehrmachtu; nebýt obrazu Bohorodičky a jejího leteckého kroužení moskevským okruhem by tato hrdinná metropole tehdy celosvětových nadějí padla do záhuby...
Tento trilogický závěr je ovšem v příkrém rozporu se svědectvím jak vítěze Žukova, tak ostatních maršálů a polních velitelů Velké vlastenecké války. Vydali své paměti většinou po generalissimově smrti a tedy bez obav z pomsty či šikany svého vrchního velitele. Ani jeden nedal na Stalina dopustit a přes jeho vytčené dílčí omyly či strategické chyby operací nad to vysoko kladli jeho příkladnou sebekritičnost, družnou neokázalost, kladné morální a vlastenecky tmelící lidské stránky. Žádnou pozdější tzv. rozporuplnost osobnosti na něm neshledali! Což platí u většiny ruských občanů dodnes: Bez něj bychom válku nevyhráli!, shodují se vojáci i pamětníci civilisté unisono a kladou na hrob hrdiny dějinného významu čerstvé květiny; zatímco zpátečnická ČT 2 zařazuje tentýž den vzpomínek kontrarevoluční programový zmetek. Škoda!
Autor: Jiří Mikula
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)