Tak tohleto téma mne zaujalo hned na první pohled. Jenže, sotva jsem se nad ním stačila zamyslet, už se mi do nadpisu snažilo vloudit ještě jedno písmenko. Tedy souhláska. Druhá v abecedě. A najednou ta neposedná souhláska hupsla do přídavného jména „pohodový“ a hned si začala poroučet: „Pohodový, pohodový, to zní sice docela pěkně, ale chtělo by to kapánek rozpohybovat.“ Dobrá, nemám nic proti pohybu, a tak jsem připustila, že můj pohodový Život je vlastně zároveň i pochodový. (Pozn: substantivum Život píšu z úcty k němu vždy s velkým počátečním písmenem, protože nic úžasnějšího neznám.)
Před více než devíti lety jsem dozrála, vlastně o rok a čtyři měsíce přezrála, do důchodového věku, a od té doby nevím samou radostí, kam dřív skočit. Bože, kde jsem dřív brala čas na to, chodit do zaměstnání?! Pravda, zkušení přátelé-důchodci mne varovali: „Odcházíš do důchodu na jaře, léto si taky užiješ, ale pak přijde podzim a zima, s nimi přebytek času, nuda. Doma už budeš mít všechno uklizeno, urovnáno…“ Zdvořile jsem vyslechla názor zasloužilých seniorů a pak jsem jen čekala, co se stane v zimě. Hm, akorát se ochladilo, což mi pranic nevadilo. Už během jara a léta jsem dospěla k zajímavému zjištění, že i týden seniora má pouze sedm dní a každý den má jen 24 hodiny. Ó, jak by se mi hodil den osmý, který by přicházel po neděli! Mohl by se třeba jmenovat Děle. Co naplat, musím se spokojit se sedmidenním seniorským týdnem a už bez dalších průtahů hodlám předložit svůj recept na pohodově pochodový Život.
Rp.: To se člověk-senior takhle za ranního kuropění probudí, proloupne oči a je-li femininum, připraví dvě mňam snídaně, z nichž jednu pohodí svému manželovi-Světci, v mém případě diabetikovi. Poté dopřeje partneru čas na jeho koníčky a odpádí za těmi svými. V pondělí dohopká do knihovny Akademie věd na NET, setrvá dle knihovního řádu dvě vymezené hodiny, odejde v poledne nakrmit svého Světce a odpoledne se mu bezvýhradně věnuje. V úterý se vydá na NET do Gerontocentra, do Kavárničky pro seniory. I toto a téměř každé další odpoledne věnuje svému Světci. Ve středu se v CAPu oddává tréninku paměti a zajde tam rovněž na NET. Ve čtvrtek dopoledne už devět let dobrovolně trpí pod jhem Ing. Dany Steinové v Kulturním centru Vltavská v Praze 7 při ostrém tréninku paměti. Odpoledne si ještě střihne mozkový jogging v Remediu v Praze 3 a poté se splavně přesune tamtéž mezi scrabblisty, kteří ho buďto porazí, nebo mu občas dopřejí radost z výhry. V pátek se odebere do některé z poboček automatizované sítě knihoven, kde opět neřestně holduje NETu, a poté se, veden pudem sebezáchovy, dost nerad odebere vyplenit nejbližší hyper- či supermarket a přineseným tovarem na krátký čas vyzdobí chladničku. V sobotu nebo v neděli je celý rád, když ho navštíví báječně vychovaný potomek (v našem případě dcera, která denně telefonuje za účelem ubezpečení se, že rodiče netropí alotria). Ve skulince času se ulítaný senior několikrát týdně odebere do bazénu na Slavii a odplave si svůj kilometr, poněvadž si pořídil permanentku a tu je třeba náležitě využít. Pak následuje řada alternativních programů, zařazovaných podle počasí, ročního období a momentální nálady, jako je luštění sudoku, kakuro nebo číselných křížovek. Potomek-dcera se navíc svědomitě stará o přísun vstupenek na různé kulturní akce, aby se rodiče nestali obětí toho muže německé národnosti. Jak on se to vlastně jmenuje? Přemýšlím, přemýšlím… už to mám! Pan Alzheimer. Nepadli jsme si do oka, a proto ho k nám raději nikdy nepozvu. Právě jemu natruc jsem absolvovala tříleté studium na 3. lékařské fakultě UK, zaplatila jsem si v pořadí už 11. pokračování kursu trénování paměti na Vltavské, zúčastnila jsem se První PC olympiády pro seniory, kde mi na hruď pověsili jen bronzovou medaili (mohlo a mělo to být lepší, ale tehdy byl můj Světec dlouhodobě v nemocnici a měla jsem o něj velkou starost). Další občasnou zábavou je účast na natáčení epizodních rolí ve filmu, reklamě, TV pořadech, videoklipech apod.
Teď je na místě, přiznat se aspoň k některé z mých četných neřestí. Třeba to čtení při jídle, kdy člověk najednou živí tělo i duši, ale když knížku nepobryndá, tak je to snad i omluvitelné. A což teprve digitální fotografování! Foťáček nosím u sebe denně už tři roky, tak jako občanský průkaz (ten déle, a celkem k ničemu, nejsem naštěstí celostátně hledanou osobou). Pořízené snímky upravuji v PC, také si je tam ukládám a ještě je zálohuji vypálením na DVD a stažením na flashdisk.
Jo, a taky je tu příroda. Jejda, co v ní roste léčivého bejlí, které sbírám, suším, aplikuji, rozdávám. Možná i proto jsme s manželem nezdravě zdrávi, jak se s radostí jednou ročně dovídáme od naší praktické lékařky při preventivní prohlídce.
Za to, že mi bylo umožněno vystavit tento recept, poděkuji nyní Životu slovy vypůjčenými od básníka: Živote, postůj! Živote, díky, žes nestál…
Tento můj laický recept je osvobozen od jakýchkoli poplatků, a proto si ho dovoluji doporučit všem seniorům, bez ohledu na jejich příslušnost k jakékoli zdravotní pojišťovně.
Autor: EVA KOZDERKOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)