Dost dlouho jsem nekapíroval, proč Bohumír Kolář nazval svou novou knihu ČTYŘI KOPY A ČTYŘI MANDELE NETUCTOVÝCH MYŠLENEK ODEVŠAD (Univerzita Palackého, Olomouc 2011). Proč se ta knížka nejmenuje prostě Tři sta myšlenek? No ovšem: Kolář svým aforismům a epigramům říká „netuctové myšlenky“ a „balí“ je od roku 2006 po tuctech, loni přišel s Veletuctem, mandele a kopy jsou z téhož soudku mateřštiny. Ale proč ta záliba v čísle čtyři? Kolář to číslo hájí v předmluvě a má je tak rád, že jím píše i letopočet 2011 (MMXI):[(444x4)+(44x4) +44+(4x4)–(4/4)]. Hravost? Umanutost? Nebo nám napovídá, že se takto dá aspoň na chvilku povystoupit nad hladinu panujícího dvojkového zjednodušování světa? Přitom počítačová grafika Oldřicha Schnabela, z níž až oči přecházejí, je adekvátní výtvarný doprovod „netuctových myšlenek“, komentujících to stále obtížněji postižitelné, co se děje v lidech i s lidmi. A adekvátní je i čtvercový formát. Naznačuje, že autor, spojující své příjmení s kolem, kruhem, usiluje o nemožné (to je odedávna úděl poezie): pracuje na kvadratuře kruhu, vlastně oněch kruhů (vysokých, čarodějnických, křídových, bludných; panských), jež (jak ví každý, kdo kdy zabloudil do milionářských lokalit), dávno už nejsou pomyslné: vysoké zdi až příliš připomínají středověké hradby; názorně symbolizují plíživou feudalizaci našeho postmoderního světa.
   To se ví, ony vysoce sofistikované kruhy, které vládnou světu bez ohledu na cokoli a kohokoli, brání se každé kvadratuře, každému polidštění. K nim se Kolář neobrací, ví, že by to byla pošetilost: nečtou a nedbají. Zato nás ostatní budí z uspávavých iluzí: „Občane, růžové brýle si konečně z očí servi, / nemáš-li obavu, že to totálně pocuchá tvé nervy.“ Pranýřuje politiky, kteří drze tvrdí, že chudnou neschopní: „A národ se ptá: / Neschopní čeho? / A sám si odpovídá: / Neschopní zlého!“ Vidí za velká slova: „Svoboda / V té naší, i když je zdánlivě bez hranic, / bez následků může vyslovit svůj názor / jen u boudy uvázaný Azor.“ A vládne důmyslnou demaskující ironií: „Bezpečnostním zařízením opatřený byt / můžeš mít, / i když v něm máš jen doklady, / že tě fondy a banky úplně okradly.“
   Bohumír Kolář uvádí večery „svého“ Literárního klubu Olomouc, jemuž předsedá, taktně a laskavě. Ale k nemilosrdnému světu laskavý být nemůže. Čtenáře maně napadá, neznamenají-li „kopy“ z názvu knihy také kopy trestné nebo dokonce tvrdé kopance do arogantního rozkroku téhle doby.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)