Sborník textů o básníkovi, který máme před sebou, Jaroslav Seifert, laskavě neústupný pěvec, sleduje básníka očima jeho blízkých přátel (vydalo nakladatelství BVD Praha, s.r.o. péčí Františka Cingera, 269 str.) není ovšem sborníkem kritickým, ačkoli se na některých místech snad i tak tváří.
   Složitost Jaroslava Seiferta není snad jen v jeho „neústupnosti“, ani v dobově omezených hodnoceních tohoto publicisty a básníka. To píši s plným vědomím toho, že Seifert stále čeká na vskutku vědecky pojatou kritickou práci, ovšem pro žhavost tématu se zdá, že tak hned nevznikne. Avšak jisté náběhy k tomuto kýženému cíli již byly provedeny (Jaroslav Čvančara a Karel Sýs, když píší o Protektorátu a tedy i o úloze tohoto „slavičího autora“).
   Mnohé události ze společensko-politického vývoje a ostatně i z vývoje samotného Jaroslava Seiferta tento přístup k němu spíše komplikovaly. Avšak věřím, že bude-li napsána kritická seifertovská monografie, musí dojít k zhodnocení všech etap jeho vývoje, včetně udělení Nobelovy ceny za literaturu. Máme jistě radost, že je (zatím jediným) nositelem takového vysokého světového ocenění.
   Ve sborníku si můžeme všimnout i odsouzení, až zostouzení takových našich kulturních zjevů, jakými byli básník a překladatel Jan Pilař či Ivan Skála. Také zde nejsou věci zcela jednoduché, vždyť tito lidé vedle své literární činnosti, která rozhodně nevznikala v nějakých „věžích ze slonové kosti“, byli vysoce angažovanými funkcionáři své doby a tudíž i jejich rozhodování muselo nevyhnutelně nést pečeť času, kterým žili. Tím bychom se mohli dostávat i třeba ke vztahu S. K. Neumanna k Seifertovi (je nadšený), zde v otisknutém materiálu O proletářském básníku Jaroslavu Seifertovi z r. 1923, znovu přetištěném v r. 1988, nebo i k diskusi po 1. světové válce o Jiřím Wolkerovi (Dosti Wolkra), a to nemluvím vůbec o jinak kladně zde hodnoceném Václavu Kopeckém coby příznivci Jaroslava Seiferta nebo o Seifertových vystoupeních na spisovatelském fóru.
   Sborník vzpomínek zde recenzovaných nepochybně Seiferta posouvá tam, kde ho chce mít editor, ale to je jenom jeden ze způsobů vidění autora, který právem patří do naší literatury bez jakéhosi „známkování“, jak je to obvyklé u mnoha našich rádobykritiků.
   Mnoho čísel v cingrovském sborníku otištěných může vyvolávat tázání, diskusi i zamítnutí. Vybírám jen jedno místo z jeho závěrečného textu (str. 255), kde Cinger píše, že společnost je dílem lidským, ale „stát je tu pro člověka a není tomu naopak!“. To je zásadní omyl, stát nevzniká jako útvar stvořený pro člověka, ale jako cosi přímo odcizeného člověku, proto se v něm také uplatňuje i násilí, což je známo již od časů prvních států starověku.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)