Kdysi dávno pradávno jsem se octl v hlavním městě Kuby, na rozdíl od ostatních účastníků zájezdu nebo přesněji: záletu nevybaven žádnou turistickou příručkou, zato – co se dá ostatně dá čekat od literárního kritika, tedy vlastně jen kritického čtenáře? – Naším člověkem v Havaně, tou krásnou knížkou, kterou jsem si cestou nad nočním Atlantikem četl už počtvrté, abych měl jakýsi základ pro srovnávání. Graham Green byl v té metropoli jistě ještě za Batisty, byl-li tam kdy vůbec Když jsme konečně s ženou Evou vyrazili vpodvečer do rušných, ačkoli ještě stále sálajících havanských ulic, nestačili jsme žasnout. Život v těch ulicích kolotal revoluce nerevoluce přesně tak, jak jsem to znal z Greena, mladíci hvízdali na krasavice jako v té próze, krasavice na ně pokřikovaly a zdálo se mi, že to v Havaně už znám, že tam nejsem poprvé. A když jsme pár dní nato absolvovali turistickou exkurzi do tabákové továrny, vybavila se mi kubánská továrna i s mulatkami, rolujícími doutníky na svých dlouhých stehnech, jak se mi za puberty vryla do paměti pasáž z Povětroně Karla Čapka, který na druhé polokouli zaručeně nikdy nebyl. Čemuž se říká překvapivě přesná obraznost i evokační síla vynikající literatury. Od té doby se rád po velkém světě dávám vodit svými autory. Při procházce kolem pařížské Luxemburské zahrady si vždy vzpomenu, jak právě tam na jaře 1935 zaujaly Nezvala stromy ještě zafačované na ochranu před pozdními mrazíky (o tom víme z Ženy v množném čísle i z Ulice Git-le-coeur). Kdykoliv se jdu projít po nočním Krakově, mám pocit, že se vedle mne znenadání ozve zaržání začarovaných koní Galczyńského Začarované drožky. A nikdy nezapomenu, jak jsem se kdysi dávno toulal kdesi po Hlučínsku a najednou jsem před sebou uviděl lán lnu v Chuchelné modravého. Od té doby je mi jak Bezruč, tak ten kraj na modré straně naší země podivně bližší než jiní básníci a jiné krajiny.
Tento neslušně dlouhý úvod si jaksi nemohu odpustit k pozvánce na prázdninový výlet do Jeseníků s knížečkami básníka Miroslava Kubíčka, který, byť narozen (1934) v Dolním Městě na Vysočině, po studiu na Palackého univerzitě v Olomouci zakotvil na severní Moravě a zamiloval si její hory, potoky a ostatní vodstvo, její přírodu a lidi, ale i pověsti natolik, že jimi žije a inspiruje se tak intenzívně jako svým rodným kamenitým krajem u Lipnice. Zatím vydal deset sbírek veršů a čtyři knihy pověstí a pohádek. A je radost putovat po Jeseníkách s jeho verši a pohádkami. Jeho sbírky veršů mám všechny (jen Pohádkové Jeseníky mi patrně někdo ukradl) a pěkně po řadě, jak vycházely, ocituju z nich (jen ty Pohádkové Jeseníky musím vynechat) pár míst, naznačujících doufám dostatečně, že Kubíčkovy vesměs malé knížečky, které nezaberou příliš místa, není od věci si přibalit do tlumoku na výlet, anebo ještě lépe předem si je pozorně pročíst.
Tak už v prvotině Dny sluncí si básník zapolemizoval pod názvem Prý teskné, daleké hory snad i se svým někdejším pohledem, než Jeseníky zblízka poznal:
Letí zpěv lesů od Jeleního hřbetu, / Vřesové studánky a Divoké Desné / až tam, kam babky přijdou trhat len, / kde kopce jak hříbata se plaší ,/ a doznívá tam, / kde vinař víno stáčí.
V Průzračnosti nám Kubíček nabízí Doprovod jesenických hor:
Nad sváry kotlin / z mraků jak z hořáků / každou chvíli praská // voda vodu vodí // kopce v kopcích bloudí //za horou hora / za vodou voda / a pořád dál / je těžší přidat slova.
V Láskovinách splývá, jako u Kubíčka přečasto, krajinný zážitek se zážitkem milostným:
Tvůj klín je boubín / rejvízské vrchoviště / opile bloudím.
V Rejvízu zůstal básník i v následující sbírce Bloudivé blízkosti básní Rejvízské louky:
Na rejvízských loukách / bloudí pastýř gill // na rejvízských loukách / bloudí svatá Anna // na rejvízských loukách / bloudí noc i den // na rejvízských loukách / bloudí narozený sen.
Také ve Volbě volnosti jsme na louce, horské louce? Rejvízské? Kde vlastně, toho se můžeme jen dohadovat:
Na horské louce / se slunce kutálí hravě /onuce slov odtekly z pramene / po vichru nevítr v trávě / vichří jen spánek kamene / vůkolní prostor je svatý / za něj se modleme.
V Rodu rodu je hned čtvero cest do Lichkova, Zimní, Jarní, Letní a Podzimní. Tvoří cyklus Smíření, rozumějme: smíření v sudetském kraji. Cyklus končí verši naděje, že odkudsi (z Kafky?) přijde konečně geometr K, a ochutnáme řeč jak čerstvý / chleba / vyměřil cestu k touze a smíru / už víme kam / k podzimu víme.
Pro další sbírku Sladké hořkosti, hořké sladkosti Kubíček cyklus rozšířil ještě o dvě čísla. A v básni Ztráty se ocitáme i v místě jeho vyhnanství: roku 1970 byl degradován na vychovatele učňů a musel po dlouhých třináct let dojíždět v zimě v létě ze svého Šumperka do Rýmařova:
Blízko rýmařovského mezimračí / vítr do trávy poklekává / jak ztracený anděl // hora horu hrne / horu ztracenku / roztrátíme // ztratíme se / ztrácíme se / ztraceni.
V Hlučné hlíně básník objevuje Filipovické louky:
Nerovná voda skáče po horách / jako dřív stejná / jen já se po kopcích / plouhavě ploužím / to hory doly / zahvězdily zatichlé záděry / našeho času // co pohladit / koho pohladit / mí dávní přátelé / změsíčněli / filipovické louky květokvasí / tady zůstanu / ještě chvíli.
Na toto Ještě chvíli z roku 2010 přímo názvem navazuje zatím poslední Kubíčkova sbírka Ještě, která vyjde letos. A v ní hora, na kterou se budu muset jednou ještě vypravit, Pěšinou, jak zní název básně; tou pěšinou jsem šel všeho všudy dvakrát tam a zpět, a až se na ni vydám po třetí, snad zahlédnu, co to tam spatřil básník klečet v kleči:
Pod Šerákem blýskal sen / někteří viděli jen tlení / pěšina tišila těšila / s dotyky chladivé trávy / v jiskřivém chvění / proudily stráně // staré jezinky jako doma / vyvrácené větry větřily zvěsti / v kleči klečí troška štěstí / Šerák není šerá hora.
Šerák není natruc svému názvu vůbec šerá hora, tak jako Jeseníky, jak Kubíček věděl už ve své první sbírce, nejsou teskné daleké hory.
Kdyby nám poezie neobjevovala, nepojmenovávala, kolem čeho chodíváme málo pozorně, k čemu by byla? K čemu by byla, kdyby nám neukazovala, kde stále ještě je trochu štěstí a lásky?
A tak: na výlet s verši Miroslava Kubíčka pěkné počasí, a když deštík, tak jen takový, co po parném dni osvěží vzduch! Jak to umí snad už jen poezie.
P. S.
Tento prázdninový fejeton jsem napsal pro internetové periodikum Haló Ostrava, jejíž vydavatelka a redaktorka mě před časem požádala, abych jí napsal článek o Miroslavu Kubíčkovi. Když můj text dostala, sdělila mi, že mi dá vědět, kdy ho zařadí. Za pár dní mi však náhle napsala, že článek nezveřejní. Byly doby, kdy se redaktor omluvil autorovi objednaného textu a řekl mu, proč ho najednou nemůže nebo nechce publikovat. Dnes se redaktorka takovou elementární zdvořilostí neobtěžuje. O tempora, o mores? Spíš móresy.
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)