Za dnešních časů je tomu jako v minulosti - vládcové rádi zapomínají na své skutečné poslání, aby vytvářeli optimální podmínky pro všestranný rozvoj národa, na jehož bedrech se sluní, a namlouvají si, že jsou povoláni, aby společnost k obrazu svému přetvářeli. Komu z dnešních hradních a podhradních pánů jde o skutečné zvelebení českého národa v souladu s jeho dějinami! A stejně tak je tomu na Slovensku! Oba naše národy se před našima očima mění z aktivního subjektu v pasivní stavební materiál ke stavbě novodobé babylónské věže v podobě "euroatlantické civilizace", Severoatlantického paktu v čele s USA a Evropské unie v čele s naším sousedem. Z pohledu tisíciletých českých dějin je zřejmé, že český národ je vystaven odvěkému nebezpečí, je zatahován proti své vůli do struktur, z nichž se musel po staletí dostávat.
   Společný stát Čechů a Slováků je rozbit, český národ se ocitl v hranicích někdejší Svaté říše římské národa německého a Slováci v prostoru někdejší Svatoštěpánské koruny. Obě bezbranné nástupnické republiky jsou zataženy do NATO a plazí se před branami Bruselu jako prosebníci přijetí do Evropské unie, nástupkyni Svaté říše římské. Českého a slovenského přírodního bohatství a průmyslu se za babku zmocňují Američané a Němci, ti se také chystají k vykupování české půdy. Sdělovací prostředky nás zaplavují amerikanizovanou kulturou, která nám znemožňuje dýchat vlastní kulturou českou a slovenskou. Kam jen pohlédneš, samý anglický nápis. V jazyce nezvaných spojenců jsou zdokonalovány i naše děti v mateřských školách. Jde přece o to, aby nejen anglicky mluvily, ale i mysleli, jak se dozvídáme z České televize. Na pražském Vyšehradě si dal dostaveníčko Mezinárodní měnový fond a na "pozvání" hradního pána se sem chystají i generálové z NATO. Česká republika, jejíž vzdušný prostor "chrání" natovská letadla, se stala letadlovou lodí Západu v jeho tažení proti Rusku a Východu, řízenou Velkým Kormidelníkem. Grafiti! Clinton! Na Bělehrad! Sňatky homosexuálů! Lewinská! Nemoc šílených krav! Tunelování! Euthanázie! Vraždy! Bezdomovci! - tak a podobně budou znít názvy kapitol historického pojednání o prvním desetiletí polistopadové "demokracie".
   A jak na tyto neblahé výzvy reaguje řadový člověk? Polistopadová euforie přešla a prostý český a slovenský člověk se probouzí do doby ne nepodobné té, v níž žili naši dědové a pradědové před více než sty léty a z níž zatím nevidí východisko. Češi a Slováci se ocitli v situaci, jež nastala po rakousko-uherském vyrovnání z roku 1867, kdy se Češi ocitli v Předlitavsku, předurčeni ke germanizaci, zatímco Slováci byli vystaveni maďarizaci v Zalitavsku. Rozdíl mezi dobou minulou a nynější není zas tak podstatný. Anglosaská angličtina či američtina je přece rovněž jazykem germánským a navíc němčina a maďarština i dnes čekají na svoji příležitost. A tak při hledání východiska z dnešní nelehké situace jsou Češi a Slováci nuceni nahlížet do minulosti, aby si připomenuli, jak stejným výzvám čelili naši dědové a pradědové, a jsou v zájmu svého bytí opět nuceni hledat k sobě cestu. A tak si připomeňme, kdo a jak tehdy zahrál na Cymbál a husle.
   Rakousko-uherské vyrovnání se stalo signálem k násilné maďarizaci Slováků, Rusínů, Slovinců, Srbů a Rumunů, kteří se ocitli v hranicích Uherska, jehož obyvatelé měli být přetvořeni v jeden národ, v jednotnou natio hungarica, hovořící ovšem maďarsky. Došlo proto ke zrušení jediných tří slovenských gymnázií a jediné celonárodní slovenské instituce kulturní, Matice slovenské. V závěru 19. století, před sto lety, bylo sice na Slovensku 33 gymnázií, 6 reálek, 16 učitelských ústavů, 4 právnické akademie, 14 ústavů teologických, 143 škol odborných, ale vyučovacím jazykem byla jen maďarština. Ta byla vyučovacím jazykem i na státních obecných školách a pronikala i do škol mateřských (óvodů). V téže době se česká společnost potýkala s germanizací. A tak jaký div, že se na Slovensku s novou silou probudilo úsilí o přimknutí se k českému národu a v Čechách ožila česko-slovenská vzájemnost jako součást a projev vzájemnosti slovanské. Nepochybně tomu bude podobně i za našich časů, kdy maďarštinu na Slovensku a němčinu v Českých zemích vystřídala pod heslem globalizace angličtina, zaváděná do všech typů škol shora dolů až po mateřské školky, do sdělovacích prostředků, vědecké činnosti...
   Hlasatelem česko-slovenské vzájemnosti se tehdy stal český básník Adolf Heyduk. "Život a dílo Adolfa Heyduka jeví se již při prvním pohledu prostým a jednoduchým. Je to tím, že Heyduk jak celým životem, tak celým dílem koření jen a jen v české domácí půdě. Zaposloucháš-li se do jeho veršů, tak zpěvných a družných, máš pocit, jako bys kráčel českou krajinou, známou a drahou ti z nejkrásnějších dob mládí, jako by sis prozpěvoval národní písničku, které jsi se naučil od své matky v rozkvetlém sadě pod jabloní," tak začíná František Tichý své životopisné dílo Adolf Heyduk a jeho dílo. Na rozdíl od dnešních režimních anglofilů a germanofilů se Heydukovi zdálo, že českou národní čistotu nenarušuje jen vliv slovenský. "Go Ježíšku Go" - ozývá se dnes v předvánočním čase z plakátů a televizních obrazovek a současně se předvádí Santa Claus!
   Heyduk se narodil 7. června 1835 ve východočeském Rychmburku, rodišti básníka Smila Flašky z Pardubic a na Rychmburku. Jeho matka evangelička mu od dětství vštěpovala ideály Českých bratří a tak jaký div, že v dospělosti přilnul k Petru Chelčickému a jeho pokračovateli Lvu Tolstému. Základní vzdělání získal v místní škole v Rychmburku a Poličce, středoškolské pak na právě zřízené vyšší reálce v Praze. Poté studoval na technice v Brně. Jeho starší bratr působil tehdy na Slovensku v Malackách jako sládek, a tak se tam za ním vydal. Slovenský člověk a jazyk mu učaroval na celý život. Po ročním působení v Brně přešel na techniku pražskou, kde studia dokončil. Zde se spřátelil s Janem Nerudou a spolu s ním se stal členem literární skupiny kolem almanachu Máj. Jeho slovenská nota zazněla již ve sbírce Básně (1859), kde Slovensku věnoval své Cikánská melodie.
   Na podzim 1860 odešel Heyduk z Prahy do jihočeského Písku, aby tam působil jako profesor kreslení na právě založené reálce. Jižní Čechy se mu staly domovem na celý život a svým duchem probouzel k národnímu životu celý kraj. Ale láska ke Slovensku v něm žila dál. Prožíval těžce osudy Slováků po rakousko-uherském vyrovnání a pochopil, že Čechům a Slovákům, kteří se z vůle osudu ocitli na okraji slovanského světa, nezbývá, než si podat ruce a jeden druhému se stát oporou v zápase o přežití. Pochopil, že Češi a Slováci se v zápase o přežití musí sami vzchopit proti odvěkému Drang nach Osten a nemohou jen pasivně čekat pomoc z Východu, z Ruska. Západní a jižní Slované se nesmí trvale stát objektem velmocenského zápolení nezvaných "spojenců", kteří velmi rádi ochraňují náš vzdušný prostor.
   Myšlenku česko-slovenské vzájemnosti vyzpíval Heyduk ve sbírce Cymbál a husle, která vyšla v roce 1876 v dusné atmosféře na Slovensku po zrušení Matice slovenské. Z básní vyzařuje sympatie a láska k bratrskému slovenskému národu, výzva postavit se nepřízni osudu a přilnout ke stejně pronásledovanému národu českému. Taková optimistická vize přímo zapalovala a posilovala v národně obranném zápase obou národů. Zaposlouchejme se do některých těch básní, ještě dnes z nich vane velká mravní síla a výzva k následování:

   Už roztál sníh s těch vrchů vyvětralých
   a dolů kalné bystřiny se ženou,
   i Perun zase v mračnech černokalých
   svým kopím blýská rukou napřaženou,
   tepleji slunce svítí níž a níž -
   a Slovensko, ty ještě spíš?...

   Ó vstaň, ó pojď, už slunce k jitru spěchá,
   z mladého jitra není dlouho ke dni,
   ten ztrácí věk, kdo chvíli prchnouť nechá,
   ó, nesmuť přec a k nám své oko zvedni:
   tak ruku v ruce šťastni budem, slyš,
   ó Slovensko mé, procitniž!

   Tak zpívá Heyduk v básni Slovensko, ty ještě spíš? a my cítíme, že ta výzva k procitnutí dnes platí spíše nám Čechům v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, nám, kteří umdléváme pod tíhou Západu, který si zatím u nás vede jako ve vybojované zemi.
   I vizi budoucnosti předestírá Heyduk nejen Slovákům, ale i nám, Čechům v básni Svůj k svému!

   Nechoď jinam věru,
   šarvanče můj ladný,
   kde tvé sladké řeči
   nerozumí žádný.

   Tamo bysi zvadnul
   jako list z javoru,
   z dálky přinešený
   do cizího boru.

   Zůstaň u Vltavy,
   tam jsou tvoji brati,
   a my jedny děti
   tvé, slovanská máti!

   V Heydukových šlépějích kráčel druhý český básník Rudolf Pokorný (1853-1887), který také autora Cymbálu a huslí na Slovensko doprovázel. Své dojmy pak shrnul v díle Z potulek po Slovensku, které není jen opěvováním přírodních krás a života slovenského lidu. Je to především výpověď o zápasu Slováků proti násilné maďarizaci. Výmluvným svědectvím o tom je dodnes živá třetí šedesátistránková kapitola prvního svazku tohoto díla pod názvem Utiskování Slováků. "Přehlédněme si krátce duševní rozvoj Slovenska, nevelkou tu kapitolu kulturní, plnou pronásledování všech, kdož v ní jsou apoštoly slovenské osvěty, kapitolu, jejíž název vlastně zní: Ubíjení slovenského jazyka, utlačování slovenského národa od prvního nastolení maďarštiny na zemský prestol uherský po naše dni, jakž jsme také celý tento oddíl pojmenovali," píše zde Pokorný. Právě na tuto kapitolu navazovali další čeští slovakofilové, kteří připravovali vznik společného státu Čechů a Slováků.
   Za Heydukem a Pokorným se pak vydali Jaroslav Vlček, Josef Holeček, Mikoláš Aleš a hlavně Karel Kálal.
   Myšlenka česko-slovenské vzájemnosti ovšem procházela v průběhu času nemalými úskalími, z nichž se také musíme poučit. Ta úskalí však v žádném případě neznamenají, že se myšlenka česko-slovenské vzájemnosti přežila. Právě dnešní polistopadová doba, která nás v mnohém vrátila o sto let zpátky, napovídá, že oživování a rozvíjení česko-slovenské a vůbec slovanské vzájemnosti je tou cestou, kterou můžeme čelit novým hrozbám českého a slovenského odnárodňování.
   A tak se v závěru svého zamyšlení ptám: kde jste, čeští historikové, básníci, spisovatelé, novináři, kde jste, novodobí čeští slovakofilové? Česká země vždy oplývala odhodlanými zastánci spravedlnosti a jazyka. Jistě tomu tak bude i nadále.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]