Za to, že článeček připomínající Vladimíra Poláka (narodil se 14/1 1914 ve Valašském Meziříčí) vychází s notným zpožděním, může si jubilant do značné míry sám. Znám ho už víc než dvacet let, často nahlížím do jeho spolehlivého LITERÁRNÍHO MÍSTOPISU OKRESU BLANSKO (mám rozšířené vydání z roku 1985, první vyšlo 1978), cením si jeho v mnohém objevné solidní monografie o básníkovi, který zahynul za první světové války (PO STOPÁCH FRANTIŠKA TAUFRA, 1990), mám doma asi třetinu z jeho dvaceti samostatných publikací, knížeček a brožur, věnovaných vesměs význačným osobnostem na Blanensku (v Blansku žije trvale od 1963), ale i některé regionální sborníky a periodika, do nichž po desítiletí pilně přispíval a přispívá (sám si napočítal 670 svých statí a článků, navíc víc než sto relací pro rozhlas), a tak jsem si říkal, že připomenout jeho život plný příkladné dělnosti a oddanosti zemi, kraji, jeho kultuře i odboji a pokrokovým tradicím nemůže být problém. Ale pak jsem se do Poláka začetl a žasnu, jak systematické, odborně kvalifikované a slovesně kultivované je jeho mapování kraje Moravského krasu, k němuž přilnul. Díky jemu máme k dispozici ověřenými fakty nasycené portréty více než sta osobností jednak revolučního dělnického hnutí v kraji (samostatné publikace o interbrigadistovi, letci RAF i ČSLA, pak vysokoškolském pedagogovi V. Kocmanovi, rudoarmejci A. Skotákovi, prvním dělnickém starostovi Blanska J. Stařeckém, hrdinovi dělnických bojů i odboje R. Terrerovi, popraveném 1941), jednak lidí z literatury a kultury a jejich díla (knižně Díky Kouzelnému domu, 1974; Památce spisovatele Otýna Břeňka; Jan Amos Komenský, 1988, O životě a díle J.A.K., 1991). Po roce 1989 vydal dvakrát (1990 a 1999) tříarchovou brožuru o čtyřnásobné vraždě u Křtin (Byli Vajckorni vinni?), dvakrát (1990 a 1997) portrétní studii o Carolině von Linsingen-Meineke Mohla být anglickou královnou, Čtení o Blansku 1848-1945 (1995) a mj. brožuru Stíhač RAF Jaroslav Štěrbáček (2002). Z časopisecké a rozhlasové publicistiky se sotva lze nezmínit o Polákově zjištění, odkud se vzalo pojmenování kosmického programu Apollo; už 1975 v brněnském rozhlase a nyní v revui literatury faktu Přísně tajné (4/2000) přesvědčivě doložil, že projekt byl nazván podle křestního jména syna Čechoameričana Součka, který dal svým synům jména Zeus a Apollo; Zeus se stal generálním manažerem jedné divize projektu a jméno Apollo navrhl po svém bratru, který až do nástupu tryskových letadel byl patnáct let držitelem světového výškového rekordu, za druhé světové války velel na letadlových lodích Hornet a F. D. Roosevelt a zemřel 1955 jako admirál.
   Už publicistické dílo Vladimíra Poláka budí úctu i obdiv a stačilo by samo jako dobrý důvod si autora připomínat, ale v roce 2004 nákladem jeho syna Jana vydané PŘÍPADY ADVOKÁTA KRÁLE potvrzují i Polákův beletristický talent, který se ještě plně nemohl prosadit v knížce o Vajckornech, až příliš lpějící na dokumentech. Rok před Polákovou maturitou v Novém Jičíně mu jeho otec, který to kdysi největší gymnázium u nás založil a dlouho řídil (podílel se významně na kulturním i politickém životě na Valašsku, např. na volební kampani pro TGM do Říšského sněmu), převyprávěl své těsnopisné zápisky, které pořizoval v době, kdy jako komorní stenograf vypomáhal v advokátní kanceláři advokáta Dorazila. Vladimír Polák, jehož údělem se stala pedagogika (Vyšší pedagogickou školu absolvoval 1935, studium přírodních věd na přírodovědecké fakultě v Brně přerušila válka, promoval 1955 na fakultě pedagogické) a také v ní byl publikačně činný (mj. Čítanka pro zvláštní školy), k oněm příběhům, které mu svěřil otec, vrátil se až nedávno a z jejich materie (jen Valašské Meziříčí přejmenoval na Valice, Hodslavice na Hostivice, Dorazila na Krále) napsal patero poutavých povídek; o humanistickém pohledu, nevtíravém humoru, psychologické pronikavosti a vypravěčském umění, s jakým Polák píše životní příběhy bědných chudáků i mazaných a cynických podvodníků, může se jenom zdát mnoha autorům těžícím z trvalého zájmu o kriminální spisbu. Kdo má možnost nahlédnout do soupisu díla Vladimíra Poláka, nemusí být jeho zralou knihou (některé příběhy separátně vyšly už v minulém desítiletí) překvapen, vždyť Polák časopisecky debutoval povídkou ve Studentském časopise 1931, nemnohé povídky napsal a publikoval časopisecky už dřív, roku 1946 mu knižně vyšla pohádka Horníčkové z Beskyd, vydal i šest sešitků veršů, a svoje okouzlení literaturou nezapřel ani jako autor Jízdního řádu jako vyučovací pomůcky (1967) Případy advokáta Krále by neměly zůstat soukromým tiskem, je to věc pro renomované nakladatelství a dobrou distribuční síť.


   VLADIMÍR POLÁK

   Závěť

   Až rubáš zaobalí moje tělo bledé,
   až rakev s mrtvým tělem v kremační pec sjede,
   ať bez chorálu varhan, kříže modlitebny,
   vše rázem shoří jako papír nepotřebný.
   Co žilo, trpělo a milovalo kdysi,
   v dým proměněno se vzduchem se zvolna smísí,
   jak pýru dusný kouř se bude plazit poli,
   tak šťastno, že nic více duši nezabolí.

   A zbytek mého ego z kremačního žáru
   hrst popelu a kostí, bezcenného škváru,
   ten zbytek hoďte, prosím vás, v lom opuštěný,
   kam nezabloudily by kroky šťastné ženy,
   kam nepronikne jásající píseň ptáků,
   kde šípky nekvetou, se nerdí květy máku.
   Co živ jsem neslýchal, ať neslyší prach ze mne.
   Jen jiným píseň lásky hrály struny jemné.

   Jen jiní vplétali si máky do svých vlasů,
   jen jiným jevil slavík v trylcích lásky krásu.
   Já jako lom jsem jen, kam lidé nejdou rádi,
   kde z pusté skalní skrýše slyšet sykot hadí.
   Já urnou pro svůj prach si volím divé skály,
   jim aby milenci se vždycky vyhýbali
   už zdáli bázlivě se křížem žehnajíce,
   jak kdyby na skále tam stála šibenice.

   Publicista a básník Vladimír Polák 2. května tohoto roku zemřel

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]