Předneseno v r. 1988 v tehdejším rozhlasovém pořadu A léta běží. Text ponecháváme bez úprav, abychom nesetřeli osobité kouzlo malířova projevu.
   
   Já nejsem vůbec zařízenej na mluvení. Tedy na mluvení - namluvím toho dost, ale abych někde dělal »tákovýdlety« konfese, to je těžký se mnou. Podle mýho názoru povinností malíře je, aby maloval, a nějaký mluvení do rozhlasu je úplně vedlejší. Lepší teda je, když nemluví, nehledě k tomu, že žádnej malíř na velký vypravování není. Namaloval jsem stovky vobrazů, a kdo chce něco vo mně vědět, tak ať se podívá na ty vobrazy a ví všecko.
   +*+*+*
   Vodmalička jsem byl velice náchylnej k malířství, teda ke kreslení, že jo. Celý dny jsem pročmáral, eště než jsem chodil do školy. A pak pořád, i když jsem chodil do gymnázia - do klasického gymnázia, což už je dneska rarita, to znamená latina, řečtina, každej den latina a řečtina čtyřikrát tejdně. Teda řečtinu jsem jako neměl rád, z tý jsem taky i propadal, teda. Ale z latiny jsem byl dobrej, eště umím.
   Prostě, viděl jsem tužku a začal jsem kreslit, doslova teda. No, vono to tak bylo celkem u všech, mám ten dojem. Ledaže by někdo byl k tomu nucen, ale to pochybuju. Třeba jsou někde šprtáci, rodiče z nich chtěj mít génia... Mě teda nijak neovlivňovali. Můj otec byl univerzitní profesor farmakologie na pražský Karlově univerzitě. Ale zemřel bohužel velice mladej, ve 49 letech. Zato matka, ta se dožila 92 let, tak ta si na světě užila. Nemám žádný sourozence, ale zato jsem měl vždycky dost kamarádů, takže vono je to možná lepší. Moje matka, ta byla na výstavy velice udělaná. Původně byla herečka, no ovšem když byla v jiným stavu, tak holt bylo po herectví, že jo. Mně se líbilo chodit na výstavy a pozorovat vobrazy, aniž jsem byl k tomu nějak nucen, samozřejmě že jsem to dělal spontánně. Můj dědeček byl malíř pokojů. No a ten teda maloval, no. Tak samozřejmě, znám ty jeho výtvory, bylo to primitivní, ale nadání měl, to je marný. To víte, vono v minulým století, když byl někdo malíř pokojů, to vyžadovalo větší umělecký zaměření než dnes. Všecko si musel připravit sám, samozřejmě žádný mechanismy nebyly, no a požadavky velký. Von dědeček byl po týdle stránce dobrej, ale nakonec stejně jaksi vo ten svůj závod přišel, pochopitelně, protože byl velice ráznýho chování a zákazníci jaksi postupně vodpadávali, takže skončil jako malířskej tovaryš. Ačkoli byl původně mistr a majitel vlastní provozovny. Já jsem ho vůbec neviděl, nikdy, jelikož umřel o dva roky dřív, než jsem se narodil.
   Mně bylo 11 let, to mě otec dal na klasický gymnázium. Nevím proč. No ale později, když už jsem byl v kvartě, jsem moh přestoupit na akademii, ale vono se ukázalo, že mám plno známejch a přátel a některý jsou taky bez akademie a jde jim to stejně jako těm tam. Podívejte se, todle je dneska přežitek, podle mýho názoru. Jako není možná škola spisovatelů, tak zrovna tak je to s tím malířstvím. Naučit se malovat, to nejde. Že by se jako řeklo: Von teda neumí nic, ale uvidíš potom! Tak to ne! Vždyť to vidím celej život. Ty kluci, který jsou skutečně nadaný, tak ty nepotřebujou žádnou akademii, nic, ty prostě potřebujou materiál a můžou dělat rovnou. A jiný, teda jsou ty strébři, že jo, to obyčejně rodiče si vymyslej, že je dají študovat na malířství. Poněvadž nezapomeňte, že ty kluci - týkalo se to samozřejmě i mě dříve, kdysi, jako kluka - nemaj žádný zkušenosti. Já když jsem byl malej kluk, teda hodně malej eště, chodil jsem do obecný školy, tak já pokládal za největšího malíře světa Artuše Scheinera, ilustrátora. To prostě byl pro mě vrchol malířství vůbec. Tak takle to je.
   Důležitý je studovat světový malířství, především současný, že jo, poněvadž žádnej historismus v tom nemusí bejt. Je sice hezký, když někdo vovládá jednotlivý fáze vývoje malířství, ale bejt to tam - no vopravdu nemusí. Někdo třeba neumí z tý historie nic a stejně je dobrej malíř. Samo sebou, von každej malíř nakonec tu historii stejně zná, celý povolání a ten zájem to nese s sebou, on se naučí, jak si toho vodjakživa, od mládí, všímá. Takže není možný, aby někdo byl analfabet a zároveň výbornej malíř. Jako když se někdo zajímá vo automobily, tak vo nich musí hodně vědět. Tak je to v malířství a ve spisovatelství taky.
   Velice cením naivní malíře. Zaslouží pozornost a i úctu. Ten člověk, kterej je naivní doopravdy, podniká výzkum na vlastní pěst. A na svý riziko.
   +*+*+*
   Když mně bylo 25 let, byla takzvaná světová krize v Evropě - teda vona byla i v Americe. Dobrovolně začít malířství bylo nemyslitelný, takovej to byl stav. Moje matka v tý době už byla vdova a taky si myslela, že bych měl přinést nějakej ten krejcar domů. No, to víte, začínající malíř tenkrát, dodneška se vo tom zmiňujou lidi, jak to vypadalo. Hrozný. To byla teda skutečná bída s nouzí všude, v celý Evropě, zejména v Německu, jen tak tam holt Hitler mohl uspět a rozkošatit se. Sice vono to celý netrvalo dlouho, ale na usmrcení mnoha lidí to stačilo.
   Cele jsem se na malování dal, až když byly zavřený vysoký školy po roce 1939. Já totiž původně študoval práva, a dost dlouho. Vyšší studium bylo znemožněný a já maloval. Proto nejsem doktor práv, protože to k tomu vůbec nedošlo. Přece po válce, když už jsem dlouho maloval, nebudu chodit bušit na vrata na právnickou fakultu, aby mi eště nechali dodělat doktorát.
   Maloval jsem i předtím, ale systematicky jsem to zmáčknul, až když ty školy byly zavřený. To jsem si řek - pořád mně zbejvá štětec. Já maloval vždycky, co pamatuju, samozřejmě ne hned volejem. Eště když jsem chodil do gymnázia, tak jsem chodil do Umprum do knihovny. Byly taky k vidění cizí výstavy, v roce 1937 velká výstava moderního francouzskýho umění v Mánesu. Anebo Poezie 1932, v tom byl samozřejmě surrealismus a na ten se dnes hledí špatně. Byl jsem teda v Itálii, v Paříži celkem čtyřikrát. V Německu taky, v Rakousku, no, dost jsem toho sjezdil. Většinou teda v létě, že jo, kdy je na to nejpříhodnější doba. Venku jsem nemaloval. Vono je to taky těžký tam začít malovat, mokrý to budete vozit atd. Koukejte, malíř, ten se vopravdu musí živit koukáním, no a pochopitelně záleží na tom, aby mu nic neuniklo, ze současný doby teda. Taky jsem byl v Itálii, přímo v Benátkách. No, pěkný. Voni Benátky jsou teda spíš taková cukrárna. Ale mají tam nádhernou galerii, hodnotný sbírky. Vono těch maleb jsou spousty, všude. Vono v cizině je vůbec víc maleb než tady. Nechci říct, že by českej národ byl nějak pozadu, ale rozhodně je to... holt kletba malýho národa. Francouzové a Italové, ty mají malířů, že s nima můžou zastavit řeku. Ale my se nakonec taky dovedeme dát do pořádku, tady není žádnej kraj nebo konce světa. No, nakonec je to střed Evropy, že jo.
   +*+*+*
   Podívejte se, já neuznávám venkov jakožto takovej, že by byl něco půvabnějšího než město. Naopak, já osobně jsem zaměřenej spíš na města. Proti venkovu teda nic nemám, ale žít bych tam nechtěl. Jsem vysloveně Pražák a celej život žiju v Praze, s různými přestávkami tu a tam... Ta venkovská idyla mě neláká. Praha se mi líbí úžasně, ale v současný době mi připadá hodně zaprášená, víte. No, to je tím, když začnete zvedat nábytek a přetahovat ho, to je vždycky všude plno prachu. Na starý kolena jsem přišel do tohodle élentu, no, co se dá dělat.
   Civilizační motivy, různý stroje a taky automobily, motocykly a tak - to jsem maloval. Mně se to líbilo už jako malýmu klukovi. Součást života. Námět je to taky, to je samozřejmý, ale jako součást života. Já jsem přítelem tý strojový civilizace. Je velikej rozdíl v tom, jestli si musíte všechno vodnýst anebo máte-li nějakej motorovej prostředek, kterej vám to vodveze. To šetří člověka. Snad by to eště šlo zlepšit. To víte, že to práší všude, teda po celý zeměkouli. Ale prozatím to lidi vydržej, jak vidíme. Bylo by nejlepší to nějak modifikovat předem, aby se tam neposílaly dvě parní mašiny na uklizení jedný sirky. Většina techniky slouží lidem, samosebou se to netýká výroby děl a podobnejch věcí. Ale většina techniky slouží, a výborně. Vemte si různý druhy kamen a ty kuchyňský nástroje všelijaký, to je dnes na vysokým stupni. Dyť já, prosím vás, pamatuju, jak naše matky přikládaly neustále do kamen a topily. Kdyby nebyla technika, tak jsme ve středověku. Hrozný. Nesmějí bejt fanatikové technický civilizace, fanatismus vede k deformování, a to není hezkej svět. Zažili jsme už, i já za svýho života už jsem zažil, vícero takovejch fanatismů hroznejch, a nebezpečnejch. Každej fanatismus je nebezpečnej. To je vlastně porucha mysli. Já uznávám tak nanejvejš fanatika čistoty. To jsem zažil takovou paní. Byla to matka dvou dětí a inteligentní, a prostě vymyslela si, že padá prach neustále shora ze stropu a že se usazuje za nábytkem. Takže vodtahovala almary a pořád říkala, no jo, teďka jsem to utřela a už je to tam zas. Začala uklízet ráno a večer padala polomrtvá k zemi únavou, no a druhej den ráno začla zase. Bohnice.
   Fanatismus, to je neštěstí lidstva, pokud se vyskytne, teda. Dneska ovšem snad už lidi mají víc rozumu, ale dřív... To já eště pamatuju takový šílený fanatiky, i náboženský - to je k smíchu, někoho nutit, jak má věřit a co má věřit. A pozdějc ty fanatikové některý dávají najevo, že to tak nemysleli. Já jaksi pociťuji nutnost, aby se tohleto všechno postupně zarazilo, ta agresivita a tak. Ovšem - jak toho docílíte?
   +*+*++*
   Já bych byl rád, kdyby vztahy byly výborný, ale co jsem naživu, celou tu dobu, tak to nestojí za nic. V tomhle ohledu si lidstvo nedá říct, že jo. Vemte si jenom například závistivý lidi. Těch je teda většina. Stačí, abyste si koupili nový šaty a někdo vám je vždycky bude závidět. Řeknou helejte, zas má nový šaty. To bylo ovšem vždycky, už v dobách jeskynních a tak. Osobně neznám metody tohodle napravování lidstva. Leda - víc duchovního života. Takový to nadměrný fandění sportovcům, to nedává vůbec nic. Jestli někdo běhá dobře nebo špatně, to nepřináší pro spásu lidstva a spokojenost lidskýho plemene vůbec nic. Jedině duchovní rozvoj pomáhá lidstvu, myslím literaturu, malířství, hudbu atd. A ne jenom v jednom kuse sebou mlátit po hřišti.
   A vůbec - přemejšlet. Voni většinou dnešní mladý lidi jsou zvyklí dostávat, jak bych řek, rozžvejkaný pokrmy. Ale to je samozřejmě všude, to není jen tady, tak je to na celý zeměkouli, ve všech částech světa. Je potřeba se nad něčím zahloubat a nejenom se prostě flákat a votravovat. Zatím nevidím, že by nějak moc konzumovali umění, mladý teda, to v žádným případě. No, my - tedy já a několik mejch spolužáků z gymnázia - jsme konzumovali umění úplně dychtivě a s plnou vážností. Nechápu, jak se bez toho můžou vobejít. Ze všech stran jim přicházejí informace. To nebylo vždycky. Když jsem byl mladej, informace se musely shánět. Ale dneska? Kterýho dvacetiletýho kluka zajímá třeba československá grafika? Neví, co to je.
   Nelíbí se mi to.
   +*+*+*
   Byl bych rád, aby lidstvo dospělo do šťastnějších dob a abysme se aspoň konce tohodle století dožili v pořádku a mohli se těšit na další století. To mi bude 88 let... to nebudu. No, dyť vlastně už teď jsem na světě dost dlouho, 75, to je slušnej věk. Většinou se žádnej starej dědek a bába netěší na budoucnost, o tom nevím. Protože tam může čekat teda něco dosti nepříjemnýho. Stáří je velice nepříjemná věc. Nevím, kdo by si to nějak zvlášť chválil. Samozřejmě se s tím dá žít a vydržet a musí se to vošetřovat. To není jaksi že by - teďko je mně 75 a teď ať ta pětasedmdesátka dělá, co umí. To ne. Dneska večer budeme tady mít návštěvu kamarádů a jejich manželek, tak to bude docela příjemný. To jsou taky už dědkové a báby stejnýho věku. Táhnem to celej život, někdy vod konce gymnázia, fakt. Legrace všelijaký, my eště máme humor totiž navíc. Ne teda nějakej jiskřivej, ale smysl pro srandu eště máme. Jednou měsíčně.
   +*+*+*
   Život bez umění není možnej totiž. Na to vás upozorňuju, že i ten nejposlednější - teda - trouba potřebuje umění. Samozřejmě že může bejt na pochybách vo tom, jaký to umění asi je, ale nutně potřebuje umění. Nemůže prožít život, aniž si ho nevšimnul vůbec. Umění musí mít každej. No, to víte, kejčů bude vždycky dost, ale to není závažný. Bez umění je život hroznej, knedlíkama nic nenahradíte, to je marný. Ve svým oboru každej umělec se musí snažit šířit krásu, dyť to je poslání umění. Musí k tomu mít prostředky přiměřeně srozumitelný. To teda neznamená, že to musí bejt po lopatě. Vůbec ne, ať je to klidně i abstraktní, ale rozhodně šíření krásy - tam je jako hlavní poslání.
   Na co jinýho by to umění pak jinak bylo?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]