Sdělovací prostředky v Čechách a na Moravě se krátce po revolučním cinku v roce 1989 dostaly do rukou zahraničních firem, a to z 90 procent německých. Není sporu o tom, že jsme se stali do jisté míry světovou raritou! Jistě zde není místo, abychom tuto svou "proslulost" sebekriticky rozebírali, jsou stále mnozí, kterým tento stav velmi, velmi vyhovuje. Masmédia představují totiž jeden z významných pilířů vlády, nástroj prosazování vůle kabinetu a realizace jeho záměrů. Lze konstatovat, že některá vycházejí dokonce v jazyce českém a to v širokém sortimentu od "zadarmiků" až po MF Dnes. Což je ovšem zvláštní příklad - redaktoři, kteří po listopadu zaházeli své rudé knížky do popelnic, vytvořili ze svého deníku akciovou společnost, již vzápětí prodali německým vydavatelům, čímž se tak říkajíc napakovali. Vytvořili tak "recept", jak se domoci bohatství s holou zadnicí, čímž posloužili jako vzor pro ostatní veksláky, šizuňky a tuneláře.
   Nicméně je třeba připomenout, že do rukou našich spoluobčanů se dostávají stále vydatněji noviny a časopisy psané už i německy. Jazyk je to díky Goethemu a jiným velikánům věru klasický a novinové články jsou formálně i obsahově zajímavé. Představují výsledky horlivého snažení našich západních sousedů, které začalo krátce po druhé světové válce, tedy dávno před naší sametovou revolucí.
   Souvisejí však i s genezí Charty 77 v návaznosti na Opus bonum (Dobré dílo), tedy na západoněmecké laické katolické sdružení. To prosperuje ze spolupráce četných římskokatolických kněží a sudetoněmeckého landsmanschaftu (SDL). Tato organizace a její časopisy, jako Ackermann-Gemeinde anebo Witikobund a Seliger- Gemeinde, jsou přímou součástí SDL. Je tedy nabíledni, že jejich sdělovací prostředky různými formami, v posledních letech i novým a efektnějším stylem, řeší základní problémy: odsun a Benešovy dekrety. Časem se pozapomnělo, že odsun, ale i legislativa Československa a vytváření nových vládních norem měly s Benešem společné jméno a podpis. Jak se zdá, v prvopočátcích nové republiky (zánik staré jsme si totiž nevymysleli) se ani jinak vládnout nedalo.
   Tak jako před i po listopadové revoluci jsou u nás kněží na středních a vysokých postech, ale i členové různých politických stran a hnutí, kteří do zmíněných německých časopisů dokonce přispívají (například kardinál Vlk a jiní velikáni); ze současných politiků stojí za zmínku zvláště ministr zahraničních věcí Schwarzenberg. V popředí zájmu tohoto souboru občanů je rozvoj německo-českého přátelství a fondu německo-české budoucnosti, který by dřív nebo později měl srovnat námi napáchané křivdy na sudetských německých občanech po druhé světové válce. Tyto snahy nedávno podpořil pan ministr zahraničí , který má téměř neomezenou důvěru Strany zelených, částkou 75 milionů Kč.
   Za překlad stojí projev papeže Benedikta XVI. (jak známo, někdejšího příslušníka Hitlerovy mládeže) na 59. slavnostním summitu SDL v máji letošního roku v Nürnberku. "Zkušenosti přes naše významná snažení jsou stále i dnes pro bezpočet lidí jen strašlivou skutečností! Domovina má přece své geografické, kulturní, duchovní a náboženské rozměry. Domovina (Sudetenland) patří k člověku, stejně jako jeho dějiny..." I když jde o výrok formulovaný velmi opatrně, většina Čechů, zejména starší ročníky, si uvědomuje, co měl autor na mysli. Někteří dokonce dostávají alergickou vyrážku.
   Základní heslo summitu znělo "Za domovinu, za lidská práva !", což bylo zdůrazněno prakticky ve všech dalších projevech. Češi jsou v této souvislosti zmiňováni s dvojnásobnou frekvencí, neboť se jaksi pozapomnělo, že před odsunem německého obyvatelstva, v předvečer světové války, proběhlo totální vyhnání českého obyvatelstva na povozech ze sudetského pohraničí.
   Navíc dvě třetiny celkového poválečného odsunu Němců probíhaly z území dnešního Polska. O těchto uprchlících, kteří unikali v hrůze před blížící se frontou a před polskou armádou, která si ovšem (včetně civilního obyvatelstva) za války věru něco užila, se raději příliš nemluví. Dozajista i vzhledem k faktu, že na polském území se nacházela Osvětim a komíny krematoria vykouřily během války šest milionů občanů z celé Evropy, zejména ovšem Židů.
   Nicméně v některých z uvedených časopisů jsou Češi dokonce i pochváleni (zejména naši vstřícnější kněží) anebo jsou naši občané i dekorovaní četnými čestným vyznamenáními (jako např. pan Uhl). Často si vysloužili uznání tím, že například pomáhají zakládat školy, hlavně gymnázia, v nichž je výukovým jazykem němčina. A dále dochází k uznání za budování pomníků, které se staví sudetoněmeckým obětem odsunu (např. v Krnově). Celý hřbitov v Chebu je potřeba upravit, aby tam mohly být uloženy ostatky porůznu pohřbených příslušníků německé fašistické armády. Že toto úsilí nenapadá potomky těch, kdož umírali v koncentračních táborech a na trasách skutečných pochodů smrti?! Členy sudetoněmeckého hnutí se pravidelně stávají nejen Němci, kteří na území dnešní České republiky bydleli, ale též jejich potomci a potomci potomků, zatímco oběti fašistického teroru následovníky nemají. A kdoví, zda někdo z těch, co dnes občas hajlují na ulicích českých měst, není právě potomkem obětí, jež za druhé světové války Němci mučili a zabíjeli?
   Takže sledujte, prosím, německé sdělovací prostředky psané nejen česky, ale i německy. Dozvíte se, co se plánuje a pozvolna uskutečňuje, jsou-li v naší vládě přizpůsobiví spolupracovníci (kolaboranti) a ve sněmovně a v senátu bezectní přeběhlíci - často za pár zlaťáků.
   O roli a finančních požadavcích církve (především římsko-katolické) budeme hovořit jindy. Pozoruhodné je, že například kostel sv. Kajetána v pražské Nerudově ulici byl samotným kardinálem Vlkem prohlášen za nadbytečný a uvažovalo se o jeho prodeji, v krajním případě dokonce o předělání na střelnici! Tu by mohl odkoupit Jiří Paroubek, který by jistě rád pomohl svému známému kolotočáři Kočkovi, propojenému s oranžovými růžemi i s Paroubkovic rodinou.
   Na druhé straně katolická církev na ČR opakovaně vymáhá nějaké tři stovky miliard, které zatíží nejen nás, ale i potomky našich potomků. Kéž bychom si občas vzpomněli na císaře Josefa II., který s majetky církve i s pohodlím klášterníků zatočil tak, že si v jeho době tak říkajíc neupšoukli ani kardinálové.
   A když už hovoříme o německé otázce, připomeňme si, že poslední výstřely na našem území padly před 63 lety. V dějinách se po tak dlouhém časovém období mnohé zapomíná; například za půl století po skončení třicetileté války se i naše země proměnila v barokní klenot a v prosperující zemi. Na přelomu 17. a 18. století se to týkalo nejen chrámových a řádových projektů, ale i proměny celého venkova - například jižních Čech, které ozdobilo venkovské baroko.
   Mimochodem - kdyby si po skončení první světové války chtěli stěžovat Rakušané jako dnes sudetští Němci, nesměli by váhat a museli by začít od počátku 80. let minulého století (tehdy uběhlo rovněž 63 let). Žádali by finanční vyrovnání, neboť tři čtvrtiny průmyslu Rakouska se nacházely v Čechách. Začaly by i lustrace rakouských byrokratů, které převzal náš stát, scházeli by se na pravidelných srazech v příhraničních prostorech a odtud vyhrožovali, což by však celá Evropa pokládala za pitomost.
   Takže raději nehýbejme s dějinami - ty se řítí dopředu rychleji, než se nám zdá, a často nás častují krutými lekcemi. Tvrdšími, než jsme čekali a než mnohdy uneseme.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]