Ve staré části Havany vyjedeme výtahem, na jehož konstrukci a vybavení se zájmem spočinou oči zejména obdivovatelů starožitných věcí, na terasu hotelu Ambos Mundos. Ve třicátých letech minulého století se stal bydlištěm spisovatele Ernesta Millera Hemingwaye, nositele Nobelovy ceny za literaturu, jehož proslavila především novela Stařec a moře. Tady, v pokoji číslo 511, když se vrátil v roce 1936 na Kubu z krvavých zákopů občanské války ve Španělsku, napsal jedno ze svých nejčtenějších děl – Komu zvoní hrana.

   Na terase hotelu Ambos Mundos
   Na počest literáta zde Kubánci, jejichž země mu byla druhou vlastí, zřídili malé muzeum, ve kterém je cennou relikvií psací stroj Remington, jehož klávesy nesou otisky bříšek Hemingwayových prstů. Když nás výtah vyveze na terasu, Havana se nám odmění nádherným výhledem na starobylé uličky a kamenné paláce, chrámy a katedrály, na do pevniny hluboce zařízlou mořskou zátoku, na přístav s vyčouhlými krky jeřábů, kde všemu vévodí pevnost San Carlos de la Cabaňa. Odtud hledíval do dáli i autor knih, jež vešly do dějin světové literatury, a přitom popíjel své oblíbené drinky daiquiry a mojito.
   Byl krásný den na sklonku loňského podzimu, slunce již tolik nepálilo, ale přesto žízeň turistů byla veliká. K duhu přišla limonáda i pivo, avšak především také daiquiri s mojitem a Coca-Cola s rumem z cukrové třtiny (Cuba libre), vše perfektně vychlazené. Skvělé osvěžení. U dlouhého stolu cinkají sklenky a zvoní družný hovor českých poutníků cestovní kanceláře Caribetour z Prahy, do něhož se od barového pultu prolíná svižná melodie kytar a zpěv tria muzikantů. Kubánský průvodce Carlos Maximo Hernández Fernández s naším krajanem a vedoucím výpravy Láďou Stránským jsou dobře sehranou dvojicí a zasvěceně nám vyprávějí o zajímavostech Havany. Carlos pak nezapře temperament Kubánce. Vlní se do rytmu kytar hudebníků a zpívá s nimi píseň Quantanaméra. Česká výprava se může se sympatickým Carlosem domluvit rusky, protože Carlos studoval v tehdejším Sovětském svazu v moskevském Institutu Alexandra Sergejeviče Puškina.

   Slavné La Bodeguita a El Floridita
   Z hotelu Mundos Ambos se pak vydáváme v Hemingwayových šlépějích do blízké hospůdky La Bodeguita del Medio. V dřívějších dobách se jmenovala La Casa Martínez. Bývala to nenápadná špeluňka, kde před revolucí před rokem 1959 nalévali i ošuntělým pobudům a ochmelkům. Dnes, díky Hemingwayovi, to je světově proslulá nálevna. V květnu 2005 jsem tu ochutnával s českým básníkem Karle Sýsem drinky a přečetl si na stěně nápis, vlastnoručně vyvedený proslulým pijákem: »Moje mojito v La Bodeguitě, moje daiquiri v El Floriditě – Ernest Hemingway«. K častým hostům této oázy tehdejších bohémů, umělců a intelektuálů patřívali i protibatistovští rebelové, bojující s diktátorem svým nepoddajným mozkem, vytříbeným a břitkým perem: prozaik Alejo Carpentier a klasik kubánské poezie Nicolás Guillén. Právě s jeho vnukem jsem v roce 2005 s Karlem Sýsem pořídil pro Haló noviny (Obrys-Kmen) exkluzivní rozhovor. Z La Bodeguity je to do dalšího baru – El Floridity – coby kamenem dohodil. Společníky nad sklenicemi s bělostným a ledovým daiquiri dělávali američtí populární filmoví herci Spencer Tracy a též Gary Cooper, legendární postava z kovbojky V pravé poledne. Právě ve Floriditě byl Hemingway inspirován pijáckým zážitkem, když v románu Ostrovy uprostřed proudu napsal: »Daiquiri je jako lyžování z ledové hory, které vnímáte jako běh prašanem.« V tomto románu líčí svá dobrodružství s lodí Pilar za druhé světové války, kdy pomáhal odhalovat německé ponorky, slídící v Atlantiku a ve vodách Mexického zálivu.

   Dělával si legraci ze své bysty
   Ve Floriditě přátelé oslovovali spisovatele Don Ernesto. Sedával na stoličce u barového pultu, druhé vlevo od zdi. Dosud tady je spisovatelova bronzová bysta, která vznikla podle živého modelu, kdy Hemingway svolil pózovat kubánskému sochaři Fernando Boadovi. Sám spisovatel míval ze své bysty náramnou legraci. Když mu někdo ve Floriditě nepadl do oka a rozlaďoval ho pitomými řečmi, ukázal na bystu a tlachalovi uštěpačně pověděl: »Jdi si pokecat támhle s tím. Ten ti hned porozumí. Určitě se dohodnete.« Když byl v dobrém rozmaru, poručil Hemingway barmanovi ve Floriditě, aby přinesl dvě skleničky: »Jednu pro mě, jednu pro něj«, kývl vždycky hlavou ke své podobizně, ztvárněné v bystě. Boada uhnětl Hemingwayovu podobu v literátově vile La Vigía na okraji Havany. Když vyndal hlínu na stůl, spisovatel sarkasticky poznamenal: »Rozhodl jste se udělat náhrobní desku? Hemingway v životní velikosti na vlastním hrobě? Tak vy se chystáte uplácat bystu. Jenže abyste pochopil mou hlavu, měl byste si na ten stůl taky chvíli lehnout. A jestli chcete porozumět výrazu mého obličeje, musíte taky tolik vypít.« A hned nabídl Boadovi alkoholický koktejl s žertovným podotknutím, že právě na tomto drinku záleží Hemingwayova sláva, jak výstižně ho Boada ztvární. Při sochařově práci seděl Hemingway ukázněně v křesle a nehnul ani brvou. Od jednoho z barmanů, jehož ruce se při míchání koktejlů střelhbitě míhaly, jsme se dozvěděli, že Don Ernesto je také autorem vlastního nápoje, pokřtěného na Papá Doble. Je to daiquiri s citronovou šťávou a ledem a s dvojitou dávkou rumu. Také tento drink jsme ochutnali. A vskutku má patřičný říz. Ve Floriditě též 13. června 1947 oslavil udělení Bronzové hvězdy, kterou byl vyznamenán na ambasádě USA v Havaně. Metál obdržel za své hrdinské činy ve válečných operacích, vedených proti všem nepřátelům Ameriky za 2. světové války. K těmto činům patřilo i již zmíněné sledování německých ponorek s lodí Pilar.

   Elizabeth, Paulina, Martha...
   Kromě hotelu Ambos Mundos, La Bodeguity del Medio a El Floridity poctíval Hemingway svou návštěvou také La Zaragozanu. Jednu z nejstarších restaurací Havany, jejíž rodný list se datuje z roku 1830. Ale i další osvěžovny přitahovaly muže s bělavým plnovousem. Ať již Sloopy Joe nebo Barlovento či Dos Hermanos (Dva bratři).
   Stejně tak zanechaly v Hemingwayově životě výraznou stopu ženy. Jak se na internetu zmínila Irena Jirků, o milostných avantýrách spisovatele se povídají rozličné zkazky. Žen, které miloval, bylo pět a snad i více. Měl oblíbené rčení: »Opravdové manželství je možné jen tehdy, jestliže muž je jaksepatří macho – samec, hřebec, a žena ho miluje a s jinými nekoketuje.« První manželkou mu byla Elizabeth Hadley Richardsonová, která mu porodila syna Johna. Ten později za 2. světové války bojoval v řadách americké armády proti německým nacistům v Evropě. Tady padl do zajetí a zakusil muka hitlerovského koncentračního tábora. John se dostal na svobodu teprve po válce s přispěním Mezinárodního červeného kříže. Jeho otec se snažil o synovo osvobození prostřednictvím francouzských partyzánů, když jemu samotnému se podařilo proklouznout linií fronty a ukořistit esesáckou dýku. Druhou spisovatelovou ženou se stala Pauline Pfeiferová. O poměru k této černovlásce jednou prohlásil: »S Pauline se nám spolu spalo výtečně celou tu dobu, co jsme měli nemanželský poměr, ale když jsme se vzali, nedokázal jsem nic. Byl jsem u několika doktorů...« Přesto Pauline povila Ernestovi syny Gregoryho a Patricka, kteří byli též familiárně nazýváni Gigi a Pat. Třetí ženou provdanou za Hemingwaye byla Martha Gelhornová. Sebevědomá blondýna, štědře obdarovaná literárním talentem jako Ernest. Tenkrát se k sobě moc hodili. Oba v roli válečných reportérů posílali do redakcí z bojišť občanské války ve Španělsku vynikající reportáže. Když probíhaly v Číně politické rozhovory s Čankajškem, tak při nichž rovněž nechyběli a svou novinářskou cestu do Číny pojali coby svatební. Martha ještě předtím byla dokonce v Praze v době, kdy se proti Československu připravovala proradná Mnichovská dohoda v září 1938. I toto manželství Marthy a Ernesta, byť zakalené a utužované deštěm střel a žárem války, se rozpadlo.

   Neuvěřitelně tolerantní novinářka Mary
   V prosinci 1945 se s ním Martha rozvedla. A záhy ji nahradila další žurnalistka – Mary Welshová, publikující pro listy Chicago Daily News, Daily Express, Life a Time. S Ernestem se poprvé potkala ve čtyřiačtyřicátém roce v Londýně. Odešla s ním na Kubu, kde se vzali. Mary byla obdivuhodná žena. S neuvěřitelnou trpělivostí a tolerancí snášela Hemingwayovy vrtochy a milostná vzplanutí a dobrodružství s jinými ženami. Bez rozpaků je možno říci, že by mohla být prohlášena ve Vatikánu za svatou. Manžela musela milovat tou nejopravdovější láskou a uměla velkoryse odpouštět. Stejně jako Ernest měla ráda i Kubu a cesty s ním do Afriky na safari za lovem divé a exotické zvěře. Naučila se s námořnickým fortelem plavit na jachtě Pilar k neobydleným ostrůvkům. Jednou jí Ernest vyvedl skandální kousek. Jiná žena na místě Mary by za to Ernestovi dala vale a rozvedla se s ním. Při jedné safari v Keni zůstal Ernest v domorodé vesnici, zatímco Mary odjela za nákupy do hlavního města Nairobi. A než se vrátila, oženil se Ernest s osmnáctiletou černošskou dívkou z kmene Wakamba podle zdejšího obřadu a spal s ní a její sedmnáctiletou sestrou na loži z kozích kůží. Traduje se, že Hemingway též obdivně vzhlížel k filmovým herečkám hvězdné velikosti – k Marlene Dietrichové, Avě Gardnerové a Ingrid Bergmanové. Těmito kráskami se rovněž nechal okouzlit a ony zanechaly v jeho srdci hlubokou rýhu. Ernest se seznámil s Marlene na zaoceánské lodi, plující z Francie do Ameriky. O svém vztahu k této Němce, která nenáviděla Adolfa Hitlera a německé nacisty, řekl: »Je to tak, že jsme do sebe zamilovaní od roku 1934, kdy jsme se prvně setkali, ale nikdy jsme spolu nespali. Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Oběti synchronizované vášně. Když jsem zrovna nikoho nemiloval, ona byla až po uši v nějakém romantickém soužení. A při těch příležitostech, kdy Dietriška plavala na hladině s těma svýma úžasně toužebnýma očima, já se zase nořil do něčeho nového.« Je zaznamenán i výrok Marlene na adresu Ernesta: »Je jako ohromný balvan, někde stranou, pevný a stálý, právě ten člověk, jakého by měl mít každý a jakého nikdo nemá. Je jemný, jako jsou jemní všichni praví muži. Bez něžnosti je muž nezajímavý.«

   Spalující láska k Adrianě
   Hemingway se také vydal do Itálie. Do míst, kde v mládí prošel zákopy 1. světové války. Když v roce 1949 připlul polským parníkem Jagello z Havany do Janova, netušil, že ve venkovském sídle hraběte Carla Kechlera potká jednu ze svých nejžhavějších lásek – devatenáctiletou Adrianu Ivančičovou, štíhlou krásku s černými vlasy. Je očarován jejím mládím a půvabem tak intenzívně, že ustupují i jeho zdravotní potíže, neboť láska je mocná čarodějka. Inspirován nádhernou Italkou píše povídku o lovu na kachny, v níž je Adriana hlavní postavou pod jménem Renata. Povídku pak rozšiřuje literát do podoby románu. Jeho láska k Adrianě se zrcadlí rovněž v románu Přes řeku a do lesů. Prozrazuje to na něho i jeden z dialogů: »V životě jsem miloval jen tři ženy a všechny tři jsem ztratil... Teď mám čtvrtou, nejkrásnější ze všech, a čert to vem, jak to skončí?« Adriana tuto Hemingwayovu knihu ilustruje svými kresbami. Spisovatel je šťasten, že Adriana časem jeho lásku opětuje. I když, jak řekla, zpočátku na ni působil v její přítomnosti s rozpačitým úsměvem jako velký medvěd, přešlapující z nohy na nohu, jenž však postupně omládl. Jak napsal sovětský žurnalista Jurij Paporov v knize Hemingway na Kubě, do vily La Vigía u Havany přicházejí spisovateli dopisy a jeho mučí stesk po ženě, která mu vrátila radost z tvůrčí práce, kterou miloval a která mu byla tak vzdálená. A doktor José Luis Herrera, osobní lékař a důvěrný přítel spisovatele, znovu žádá svého pacienta, aby omezil pití alkoholu. Hemingwaye popadne myšlenka, že se musí s Mary rozvést, pouze život s Adrianou, která pak také pobývá ve vile La Vigía, mu opět přinese tvůrčí úspěch. Dokonce si před Adrianou navléká boxerské rukavice, aby před ní jako mladičký kohoutek dokázal svou sílu ve sportovním duelu s přítelem René Villerealem.

   Domluva přítele doktora Herrery
   Doktor Herrera vidí, že musí přiložit ruku k záchraně Hemingwayova manželství. Proto mu píše 7. července 1950 dopis, ve kterém mimo jiné stojí: »Drahý Ernesto!... Mysli na své děti, které Tě obdivují jako otce a váží si Tě jako člověka. Mysli na svou ženu, která Ti věnovala svou lásku a nechce nic než Tvé štěstí. Dělí se s Tebou o radost, o smutek a miluje Tě, zbožňuje takovým citem, jaký Ty teď chováš k jiné. Ano, Mary je právě taková, a já cítím, že Ty to víš. Mysli na své přátele, kteří jsou Ti bezmezně oddáni, a nakonec se zamysli i nad budoucností – bude dozajista radostná a šťastná. Jediná chyba, jediný chybný krok mohou Tvou budoucnost změnit v černé, studené bytí bez jakékoli naděje. Zamysli se, Ernesto. Ještě jednou zvaž všechny své city, seber se, dej svou lásku Mary, dětem, životu – a znovu si budeš sám sebe vážit.« Mary, zákonitá Hemingwayova manželka, které mužovo záletnictví pořádně brnkalo na nervy, se přesto obdivuhodně ovládala. Jednou Adrianě pověděla: »Má milá, najdeš si jiného a jenom tím získáš. To se ti jenom zdá, že je s ním všechno jednoduché. Je s ním těžký život. Věř mi, bude to tak lepší.« Když měla po Vánocích roku 1951 Adriana odcestovat domů do Itálie, plakala. A zamilovaný Hemingway jí na rozloučeno vystrojil veliký bál, při němž nechal na počest Adriany střílet z děl salvy. Zúčastnili se slavní lidé, mezi něž patřil i americký filmový herec a hvězda westernů Garry Cooper.

   Vystoupil na Olymp nesmrtelných
   Spisovatele rozlítily kritické recenze na román Přes řeku a do lesů. Adriana si zanadávala s ním. Ernest pak prohlásil: »Já jim ukážu, děvenko! Napíšu teď takovou knihu, že jim ty sprosté huby zacpu.« A Ernest se nechvástal. Huby jim opravdu zacpal. Záhy napsal novelu Stařec a moře, klenot světové literatury. Hemingway vůbec poprvé mluvil o své novele při loučení s Garry Copperem, který mu odvětil: »Tvůj nápad se mi líbí čím dál víc, Ernie. Se starcem a rybou si poradíš na jedničku. Z celého srdce ti přeji, starouši, obrovský úspěch!« A Adriana doprovodila text knihy Stařec a moře kresbami. Po jejím odjezdu do Itálie v lednu 1951 zela ve vztahu mezi Ernestem a Mary bolestná trhlina. Hádali se. Když se jednou oba cvičili ve střelbě z pušky a trefovali se do láhví, Mary se do manžela také trefila slovně. Začala mu hanět román Přes řeku a do lesů. To spisovatele rozzuřilo. Vběhl do vily, přinesl Mary vysmívaný román a střílel do něj. Roztrhal rukama knihu na cucky a její cáry rozházel po zahradě. V jeho počínání bylo i vědomí, že Adrianu, v jejíž přítomnosti byl nesmírně šťastný, ztrácí. Mary také dala Adrianě před jejím odjezdem jasně najevo, že se jejího vlivu na Ernesta nebojí. »Vy jste mu pomohla znovu nabrat síly. Vy mu pomáháte vzkřísit ztracenou schopnost psát. Ale nic víc! Nic vážného mezi vámi být nemůže a rozmar, ten pomine.« Adriana na Maryiny poznámky ani nehlesla. A při večírku na rozloučenou v La Vigíi si potají utírala slzy. Když v únoru 1951 dopsal Hemingway novelu Stařec a moře, přinesl ji v noci do ložnice ukázat Mary. Ta správně vytušila, že tímto dílem vstupuje její muž i s celou svou složitou povahou na Olymp nesmrtelných literátů. »Miláčku, po tomhle jsem ochotna odpustit ti všechno, čím jsi mi ublížil,« řekla tato obdivuhodná žena.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]