Ano, čtete dobře. Blovice a vůbec Plzeňský kraj mají svého Cimrmana. Jen s tím rozdílem, že náš Cimrman je skutečný, i když se docela nedávno stal hrdinou románu George MacDonalda Frasera Flashman a Tygr. Pro tuto chvíli nás nezajímá Fraserova série dobrodružných a bláznivě romantických příběhů z viktoriánské Anglie, kde postava brigádního generála Harryho Pageta Flashmana je jen záminkou k vyfabulování jakéhosi Jamese Bonda devatenáctého století. Zajímá nás muž, který u nás zcela upadl v zapomenutí, přestože byl jedním z největších novinářů všech dob. Svou schopností dopátrat se utajených a nepříjemných informací uváděl politické veličiny své doby doslova v šílenství. Třeba takového Bismarcka v době berlínského kongresu. Abych nenapínala, jmenuje se Henri Georges Stéphane Adolphe de Blowitz, narodil se u nás v Blovicích jako Heinrich (či Jindřich) Oppenheimer (psal se též Opper de Blowitz či Oppert de Blowitz) a od jeho úmrtí uplynulo 18. ledna 2003 kulatých sto let. Měl tedy veliké výročí a zaslouží si alespoň opožděné připomenutí i dnes, protože je to asi mezinárodně (s výjimkou Kische a Fučíka) nejznámější novinář, který se v českých končinách narodil.
   Samozřejmě, i on o sobě šířil legendy. Podle pamětí, které vyšly v roce 1903, se prý narodil na zámku svého otce v západních Čechách 28. 12. 1825 (jinde se v jeho životopisech uvádí datum 1832). Ve věku 15 let prý opustil domov, cestoval několik let po Evropě ve společnosti mladého profesora filologie, aby se naučil francouzštině, němčině a italštině a aby rozšířil své vzdělání. Když se rodinné finance ztenčily, hodlal se prý pokoušet o štěstí v Americe, ale ministr veřejného vzdělávání de Falloux mu nabídl za pobytu v Paříži místo profesora cizích jazyků na lyceu v Tours, později se Blowitz přesunul na lyceum v Marseille. Oženil se 1859, vzdal se pak profesury, ale zůstal v Marseille, aby se dál věnoval literatuře a politice. V roce 1869 způsobil menší skandál opublikováním informace zaměřené proti poslanecké kandidatuře inženýra de Lessepse, což vedlo k žádosti, aby opustil Francii. Směl nakonec zůstat, ale musel se stáhnout na venkov.
   Nedal si však pokoj a v roce 1870 prorokoval pád císařství. Vysloužil si tak obnovení žádosti o vypovězení. Jenže došlo k německému vítězství u Sedanu, Blowitz se stal francouzským občanem a mohl se vrátit do Marseille. Seznámil se se známou osobností francouzské politiky, Adolphem Thiersem, poskytoval mu služby a sbíral pro něj ve Versailles informace. Už hodlal přijmout nabídku na místo francouzského konzula v Rize, ale potkalo ho novinářské štěstí. Protože asistent pařížského korespondenta listu The Times Laurence Oliphanta Frederick Hardman byl nepřítomen, dostal Blowitz nabídku pracovat pro tento vyhlášený deník. Když Hardman vystřídal Oliphanta, pokračoval dál v práci. Roku 1873 Hardman zemřel a Blowitz se stal hlavním korespondentem Timesů. Byl jím až do roku 1902. A brzy konal na poli žurnalistiky pravé divy.
   V roce 1875 vévoda de Decazes, tehdejší ministr zahraničí Francouzské republiky, ukázal Blowitzovi důvěrné depeše z Berlína, v nichž francouzský velvyslanec naznačoval, že Německo zvažuje vojenský útok na Francii. Po vzájemné dohodě Blowitz v The Times odhalil německé úmysly. Vznikl obrovský skandál, zdvihlo se evropské veřejné mínění a bylo jasné, že Evropa by tentokrát Německu podobné dobrodružství nedovolila. Ale největším žurnalistickým výkonem Blowitze bylo, že dokázal získat a ještě před závěrem berlínské konference konané od 13. 6. do 13. 7. 1878 zveřejnit ve vlastním deníku přísně utajovanou dohodu vzešlou z kongresu.
   Obával se nepřízně Bismarcka, který ho po blamáži z roku 1875 rozhodně nemiloval, ale princ Hohenlohe, německý velvyslanec v Paříži, ho ujistil, že do Berlína může jet a bude dobře přijat. Měl také strach z neúspěchu, který by zničil jeho profesionální reputaci. Ale našel řešení. Dávno před konáním konference poslal do Berlína s doporučením na jednoho diplomata mladíka, který chtěl napravil pověst svého bratra, jenž upadl do dluhů. Ten si na místě nenápadně sjednal pozici, která mu umožnila dostat se do prostředí, kde jednání probíhala, a přestože se Blowitz a mladík viděli jen jednou, probíhala mezi nimi čilá komunikace. V hotelu Kaiserhof si vždy vyměnili klobouky, a za proužkem látky byl vždy tenký papír s cennými informacemi (nejen o průběhu diskuse, ale třeba i schválené články dohody). Jen jednou si omylem jistý Angličan vzal mladíkův klobouk, ale protože mu byl velký, vrátil ho.
   Když nebyly informace přesné, Blowitz je dokázal doplnit "dojením" přátel. Tak například jednoho dne dostal jen informaci o projevu knížete Gorčakova, ruského ministra zahraničí. Ten zakončil řeč vzletnými slovy, že "Rusko je víc žádostivo sbírat vavříny slávy než olivové ratolesti míru". Navštívil jednoho starého diplomata, který obdivoval ruského kancléře. A provokoval ho tím, že prohlásil, jak prý Gorčakovův projev vzbudil smích. Ten se ostře ohradil, že jeho projev byl přesný a jasný a přednesl mu řadu pasáží z projevu. Blowitz pak podnikl dvě další návštěvy a o půlnoci poslal rekonstruovanou řeč do Londýna k otištění. Lord Salisbury se smál, že Blowitz prý opominul pouze nějaké ty čárky a středníky, ale jinak řeč byla vydána přesně. Blowitz měl totiž skvělou paměť, o níž ještě bude řeč.
   Bismarck po této zkušenosti při jednom zasedání provokativně zdvihl ubrus u stolu a řekl: "Dívám se, zda Blowitz není pod stolem." Blowitz ale pomohl otištěním dohody mezi Ruskem a Velkou Británií o bulharské otázce odvrátit krizi, která hrozila skandálním odjezdem Disraeliho z kongresu. Ten už si objednal na 24. 6. zvláštní vlak z Berlína. I Bismarck najednou uznával jeho zásluhy o evropský mír a tak mu zcela nečekaně poskytl slyšení a 2. 7. 1878 (prý od 18.30 do 23.00) se uskutečnila společná večeře za zprostředkování knížete Hohenlohe. Ona večeře se stala senzační zprávou a Blowitz vyhledávaným partnerem nejrůznějších diplomatů. Jméno "železného kancléře" mělo stále skvělý zvuk a bylo pro Blowitze nejlepší reklamou. Blowitz tím vykompenzoval ztrátu spolupracovníka, který zpanikařil a odjel do ciziny.
   Blowitz přemýšlel, jak by získal text dohody. Jednomu diplomatu řekl, že se obrátí na Bismarcka, vždyť i on prý uznává, že se zasloužil o mír. Diplomat mu nabídl, že text sežene. Blowitz uvažoval, že nepůjde text odtelegrafovat z Berlína, Paříž je daleko, nejvhodnější je Brusel. Oficiálně prostřednictvím knížete Hohenlohe požádal Bismarcka o text smlouvy, podle očekávání byl odmítnut a tak předstíral rozhořčení a chystal se, že z kongresu předčasně odjede. Chyběla mu maličkost. Text preambule. O jeho přečtení s tím, že celou smlouvu už jinak má, požádal hraběte de St. Vallier, francouzského velvyslance v Berlíně. Ten totiž neměl ani opis, jen text, který právě dokončil Desprez. Byl sice nejdříve v šoku, že došlo k prozrazení, pak se lehce bavil nad budoucí blamáží Bismarcka a úvod k dohodě přečetl. Napsala jsem už, že Blowitz měl skvělou, jedinečnou paměť. Zapamatoval si vše a ve vlaku text nadiktoval svému kolegovi Mackenziemu Wallaceovi.
   Blowitz věděl, že je sledován, poslal Wallace do jiného vagonu, Wallace si přesedl na vlak do Kolína nad Rýnem a pak do Bruselu a díky doporučení barona Nothomba, belgického ministra, s nímž se Blowitz stýkal v Berlíně, na pana Vinchenta, generálního ředitele pošt a telegrafů, mohl Wallace odvysílat vše do Londýna. The Times vydaly v den, kdy se dohoda podepisovala, 13. 7. 1878, celý text o 64 článcích i s preambulí. Když se Bismarck dozvěděl, jak se dostal Blowitz k preambuli, bezmezně zuřil. Blowitz triumfoval a stal se symbolem nástupu nové formy veřejného mínění, opřené o tisk.
   Jistě, dnes vypadá mediální scéna jinak. Časy, kdy třeba v roce 1883 romanticky cestoval s tehdy největším myslitelným komfortem do Cařihradu Orient Expresem jsou nenávratně pryč. Ale jeho zásada, že ho nezajímá žádná informace, pokud ji nemůže sdělit svému čtenáři, že jeho zájem má na mysli především, by měla být trvalou součástí novinářského kodexu, zejména u levicových novinářů. Jeho připomenutí nás snad může vést k zamyšlení nejen nad minulostí, přítomností i budoucností novinářské profese, v níž nevidíme jen zdroj obživy, ale mnohem, mnohem víc, ale také k možnosti splatit dluh našemu rodákovi. Co kdyby tak vznikla v naší zemi novinářská cena, která by byla každoročně udělována a nesla by jeho jméno? Blowitzovo jméno?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]