Malíř Kamil Lhoták by se 25. 7. dožil 95 let (zemřel 22. 10. 1990)

   14. června se v Národním muzeu sešla na rautu tzv. drobná šlechta, aby pokřtila novopečený Almanach českých šlechtických a rytířských rodů. Kamil Lhoták nejmladší tam nechtěl jít, ale já ho přemluvil, že zažije velkou legraci. A vskutku - přítomní aristokratové nezákonně hýřili nezákonnými tituly, Kamil provokoval, ke zděšení rytířů, vladyků a zemanů se vyptával, zda budou hovořit také o poddaných a nakonec si vyžádal věnování do knihy i pro mne. Neumím tak šťavnatě reprodukovat, co musel vyslechnout, nicméně v mém exempláři doslova stojí: "Milému soudruhu Karlu Sýsovi srdečně Karel Vavřínek."
   Abyste to mohli vychutnat, musíte si přečíst aspoň pár slov úvodu Jiřího Stránského, "rytíře ze Stránky a Greifenfelsu": "Šlechta vždy představovala opak toho, co představovaly ideje komunismu, především pokud šlo o usilovnost, nezištnost (sic!), poctivost..."
   Leč začněme od Adama: 17. 8. 1499 povýšil král Vladislav Jagellonský Matouše ze Lhoty do stavu vladyckého a udělil mu erb. Od té doby se psal Lhoták ze Lhoty a na Vysoké Lhotě. (Ta se nachází u Nespek nedaleko Benešova.)
   Rod se sice chutě množil, ale z modrokrevného pohledu se příliš nevyvedl: mezi jeho členy najdeme poštmistra, muzikanta a malíře světnic, později malíře pokojů a majitelku obchodu se střižnímu zbytky. Největší kariéru, zdá se, udělal MUDr. Kamil Lhoták, zakladatel české farmakologie a profesor Univerzity Karlovy, otec malíře Kamila Lhotáka a pradědeček Kamila juniora, který se tak nepatřičně choval na šlechtickém potlachu.
   Kamil Lhoták, vždy oblečený do kostkované košile, by se dozajista nasmál nejvíce.
   Byl ryzím rytířem, jací nepotřebují erb. Snobům se vysmíval, říkal jim prdofilové. S gustem přehrával příchod jistého přepjatého českého básníka do Klubu spisovatelů - škoda, že nestojím před kamerou, předvedl bych vám to! Lyrik cupital ke své životní družce, svlékl rukavičku, líbal ručku...
   Propadl se hluboko před rok svého narození. Pohyboval se jako doma v pravěku i na ostrově Backcup zlopověstného hraběte Artigase. Dopoledne kreslil v Ocelovém městě a odpoledne už ve Franceville. Mezitím si odskočil do tajgy nebo do prérie. Rád se plavil na kolesových parnících po Mississippi i na šroubových parnících po Volze. Nakreslil Toma Sawyera, že ho ani Američani tak nemají, i Gajdara a Katajeva, že ho ani Rusové tak nemají.
   Jakživ neseděl v balonu, ale ovládal všechny grify s plynovou záklopkou a na chlup přesně přistál na koberci v obýváku.
   "Pusťte vše" - tohle zaklínadlo ho vzrušovalo: pustit lana, úplně se odpoutat, permanentně se vznášet krok nad realitou. Nepotřeboval ani automatické psaní, ani drogy; kdyby mu chtěl Breton něco předpisovat, poslal by ho do háje. Byl rodilý český surrealista, rozpoznal surrealismus už na pražské Jubilejní výstavě 1891.
   Nevěříte? Cituju tiskovou zprávu z onoho roku: "Paní arcikněžna Marie Terezie se z české chalupy odebrala do Gottwaldova pavillonu a vystoupivši zadním průčelím odebrala se do kotelny, načež odjela do královského hradu." Tento popis disidentské kariéry můžeme plně vychutnat až dnes!
   Jeho nadšení vyvolával alegorický výjev z výstavního pavilonu cukrovarníků: "Surový cukr umístěný v pytli neseném ve spárech dominujícího orla".
   Nebo "automatický medvěd", kterého neznal ani Linné, či "automatické židle Gottwaldovy", jež plagoval žárlící Isaac Asimov.
   Mohl se uřehtat nad seznamem spolků vítajících Franze Josefa 26. září 1891: Správní rada řetězové lávky, Spolek českých židů pro bohoslužby Ortomid, Hedvábnická jednota království českého, Hromada pomocníků kartáčnických a štětkařských, I. pražský podporovací spolek podomních obchodníků, klub sklepníků Viribus Unitis, spolek plastiků, Spolek obchodníků s potravinami Vlastimil, bratrstvo pilnikářů, ústřední spolek práci hledajících, spolek obchodních sluhů Kotva, spolek Věrní bratří, ústav posluhů Express, spolek posluhů Přemysl...
   Byl, řekněme, opatrný - když jsem měl přijít, otočil některé obrazy čelem vzad, ale já jsem je stejně obrátil zpátky na záda. Tak jsem jednoho dne objevil kolorovanou kresbu létajícího talíře nad rybníkem Bucek u vesnice Třtice a tak vznikla kniha Nadechni se a leť.
   Byl živá ilustrace rčení, že nikdy není pozdě. "Ještě žijem!" odsekl každému, kdo z něj mámil neprodejný obraz.
   Dnes mu režimní mazalové vyčítají, že maloval, zatímco měl stát frontu na banány - a už ho nevzali ani do galerie.
   Právě v 50. letech vytvořil nejkrásnější obrazy, plné mystiky, například Scéna v parku či Zeď vzpomínek. Ale mystik nebyl, anebo byl, ale v nejvyšším slova smyslu: viděl zázraky tam, kde jiný objevil leda mlhovinu. Dnes mnozí věří, že stačí skoupit duchařské knihkupectví, ale on se zasvětil sám, jako každý zasvěcenec.
   Praha ani za jeho dětství už nebyla taková, jak si ji přisnil. Jako každý prorok viděl, co chtěl vidět.
   Všude rozpoznal zásah lidské ruky - na louce ležel aspoň míček. Nebyl však jako Hugo Haas, který, když ho zvali do lesa, odmítl: "Tam už jsem jednou byl." Miloval přírodu začínající hned za městskou periferií, navštěvoval ji, ale pozor - na kole, na motorce, na stroji! Rytíř vyměnil koně za motocykl, tvrdil, že to je poslední dopravní prostředek, na němž jezdec zůstal ve styku s větrem!
   Lhotákovská krajina je kategorií stvořitelskou - pruhované tyče, stožáry, balony, míčky, barely, bóje... Lhotákova oblaka jsou mraky demiurga. Kdyby boha napadlo něco opravit, musel by se s ním poradit. Kamil by boha nepotřeboval, do stvořené krajiny by přimaloval archetypy, které nespatřilo ani oko omezené trojúhelníkem.
   Jeho souputník František Gross byl možná větší malíř, absolutní novátor, pořád něco nového hledal a nacházel! Lhoták všecko našel bez hledání. Nedělal s ničím a s nikým cavyky.
   V oblibě jednorukých žen byl bezelstný. Zahlédl v tramvaji jednorukou cikánku, vyzval ji, aby mu šla sedět a ona se dostavila do ateliéru s celým klanem. Snad aby ji nezneužil, možná by si ji musel vzít, a tak je Kamil vypoklonkoval i se snědou slečnou.
   Ohromně jsme se oba nachechtali, když líčil, jak se s jistým pánem dělil o hrbatou milenku. Vlastně na tom nic k smíchu nebylo, ale Kamil uměl všechno převádět, pohybovat se po škále jako u rádia, ladit frekvence, takže nic nebylo trapné, všechno bylo jaksi mimo mravnost a nemravnost.
   I růžová podprsenka, kterou našel nejmladší rytíř ze Lhoty a na Lhotě v kapse zimníku v dědečkově vychladlé skříni!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]