Michal Černík hovoří s Karlem Sýsem

   Michal Černík: Když se potkají dva známí, zní obvykle první otázka: Jak se daří? A jak se daří tobě?
   Karel Sýs: Tahle otázka mě vždycky zaskočí, protože mne vlastně každé setkání zaskočí, jelikož právě na ulici a v metru či autobusu na něco myslím a právě když si chci něco poznamenat, třeba verš, zaregistruju periferním viděním, že se blíží známý. Přiznám se, že se známým vyhýbám, protože neumím odpovědět právě na tuhle nejběžnější otázku. Tohle prý pozorovali u Adolfa Hitlera, ale já si nemůžu pomoct.

   S jakými pocity se dnes ohlížíš na své dětství? Co ti dalo?
   Jako student, začínající básník (ovšem co to je - začínající básník?) jsem byl u Vladimíra Holana. Když zjistil, že přijíždím z Písku, řekl, vlastně neřekl, on to přímo kázal: "Šrámek nikdy nevyrostl z puberty, ale Nezval se propadl do dětství."
   Dětství je vše. Co jsme nezažili do pěti let, už nezažijeme, protože nás o vše připraví škola, proklatá nutnost jíst a pít, šatit se a bydlet, galeje, na něž pánbůh odsoudil Adama a jeho děti. Do pěti let jsme všemocní, máme bianco účet a nevíme, že všechno budeme muset zaplatit jako tatínek a maminka. Pak už jen můžeme, když se Vrchní Číšník nedívá, tu a tam umazat čárku z tácku.

   Pocházíš ze židovské rodiny. Vždyť ty ses podle osudů židů v druhé světové války neměl ani narodit.
   Anebo na Madagaskaru, jak to naplánoval Göring. Anebo v Patagonii, jak to naplánoval Baťa.
   Židovství nepatří na trička. Nelze si ho pořídit, ale ani sundat, když se právě mění šém. Mnozí si ze židovství udělali byznys a tak kafkují, ale je příznačné, že nekischují ani nemarxují, natož aby sverdlovali! Franze Kafku chápou leda coby zdroj deviz. Nechtějí si přiznat, že co prorokoval Kafka (a stejně tak Orwell, stejně tak Bradbury v 451 stupních Fahrenheita), máme teď a tady!
   
   Co tě přivedlo k tomu, že jsi studoval Vysokou školu ekonomickou, když už v té době jsi psal zajímavou poezii?
   Rodinná setrvačnost - strýček vystudoval Vysokou ekonomickou a stal se námořníkem, a já jsem opravdu chtěl ne jen v šesti, ale ještě v osmnácti být námořníkem, i když už jsem nevěřil na plachetnice.
   Byl to životní omyl i nebyl - sny o účetnictví, statistice a angličtině mě pronásledují dodnes spolu se sny o neukončené vojenské službě, ale ekonomie - i když je to k nevíře - mě naučila úspornosti a potřebě vše popsatelné srovnat do kolonek. A co je báseň než kolonka svého druhu, jež sepisuje nepopsatelné?

   V básni U slona jsi napsal: "Básník nezapomene, kdo mu otevřel oči." Kdo je otevřel tobě?
   Báseň jsem věnoval Františku Doubkovi, jen o šest let staršímu gymnaziálnímu profesorovi jako poklonu - byl to můj Izambard. To byl učitel, který půjčoval Rimbaudovi knihy a zaplatil za něj jízdenku z Paříže do Charleville, aby se nemusel vrátit postrkem.

   Někteří kritici v 90. letech se vyjadřovali, že tvá prvotina Newton za neúrody jablek je tvou jedinou dobrou knížkou a všechny ostatní už nestály za nic. Co bys jim odpověděl teď, post festum?
   Někdo je autor první knihy, někdo jedné knihy, něčí prvotina nestojí za mnoho (Holanův Blouznivý vějíř). Když si uvědomíme, že po každém, i po tom největším, zůstane jen několik básní, několik veršů a někdy jen jméno, pak je tohle všechno nepodstatné. Zejména když to kritikové mysleli "ideově" - v Newtonovi zřejmě objevili nejméně "třídního boje".

   Jako student a začínající básník jsi poznal Františka Hrubína. Jak jsi ho vnímal mladýma básnickýma očima?
   Nedávno jsem opět vyhledal jeho první dopis, poslaný ještě do Písku. Tenkrát jsem ho dlouho nosil v kapse přeložený napůl a občas do něj nahlížel. Stálo v němž totiž, že jsem básník a já se potřeboval ujišťovat, že je to tedy pravda. Dopis dnes už nejde vyhladit, už vždycky zůstane přeložený.

   Napsal jsi spoustu krásných milostných básní. Ještě je v tvých šedesáti dvou letech pro tebe láska a žena stále inspirací?
   Básník se inspiruje vším, potřebuje však záminku, třeba jen bouři ve sklenici vody. Jak by ho tedy přestala inspirovat láska, která nám nemilosrdně vydá území, jež jsme už považovali za ztracené?

   Někteří říkají: "Ať píše o ženských a o sexu, ale politiku ať do poezie nemíchá." Opravdu politika do poezie nepatří?
   Odpovím ti básničkou, která mě nedávno napadla:
   
   Hlad je cynický kuchař
   Každých pět minut
   umře ve světě hlady dítě
   Křemenné hodinky žroutů
   lhostejně předou
   Bezradný bůh se tiskne
   k hluchému uchu orloje
   A básník
   - po kolikáté už
   natahuje varovné stopky
   
   Ve svých pětatřiceti jsi v jednom rozhovoru prohlásil, že je dnes lásky mnohem méně. A co prohlásíš dnes? Je mnohem více nenávistí a nesmiřitelností?
   Když mi bylo pětatřicet, tedy v roce 1981, byl svět ještě vcelku dobrým místem k narození. I tehdy lidé trpěli, fyzicky i sociálně, ale zdálo se, že svět se přece změní k lepšímu. Však to stálo nepředstavitelné množství obětí. V dnešním světě je tolik nenávisti, až se zdá, že je to už nezvratné. Že musí přijít nějaký seismický otřes, aby postavil hodnoty na nohy. Není to představa nesmyslná. Rosekruciáni například věří, že obě světové války násilně probudily lidstvo k vnímání duchovního života v jeho nejjednodušších podobách, ve vnímání mateřské, otcovské, synovské lásky...
   
   V 90. letech minulého století jsi neprovedl dostatečné pokání, nevyveksloval jsi své názory za ty pravicově uniformní a stal ses prokletým básníkem. Trvá to už devatenáct let. Jak se s tím vyrovnáváš?
   Básník, stejně jako František Josef I., není ničeho ušetřen.
   Naše vlastní knihy nás ovšem nezachrání. Jednou napsány patří už jiným.
   "Jelenovi přijdou vhod v boji parohy, slavík nezpívá marně, jen naše knihy nám nejsou nic platné," píše Viktor Šklovskij v knize Zoo aneb Dopisy nikoli o lásce. "Nesmrtelná křivda," dodává.

   Chceš jmenovat lidi, kteří se stali tvými hlavními hrobaři? Myslím, že je třeba čtenářům připomínat jejich jména.
   I v Hamletovi má hrobník jméno. Hrobník je ovšem počestné povolání, hrobař však bývá zakopán bez jména. Ale je pravda, že by se mohli pokusit obrátit kabát podšívkou navrch, tvrdit, že schovávali v chlívku svého Žida nebo že nám tajně nosili do lesa inkoust. Po celoživotních kariéristech, dogmaticích Milanu Jungmannovi a Jiřím Brabcovi snad stačí pořádně vyvětrat, ale jsou tu následníci: Vladimír Novotný, Peňás, Chuchma, Rejžek, Brousek, Troup, Šídlo, Lukeš, Hanák, Šlajchrt, oba Bílkové - Petr i Petr A., Slomek, Kopáč, Kremlička, Kreč... vesměs docenti, profesoři, vyslanci, ministři, šéfredaktoři, páni nad čítankami a encyklopediemi, ředitelé velkoknihoven, šéfové grantových komisí, rozdíleči cen se vzájemným ručením neomezeným. O mnohých už dnes nikdo nic neví. Ještě že se podařilo zaznamenat jejich normalizační udavačské výplody v dokumentární příloze knihy Bratrstvo krkavčí pracky, to bude jednou něco jako malý a velký dekret, ale také doklad mravního i estetického selhání. Pevně věřím v zákon karmy a vyrovnání - ještě jednou se na tenhle svět vrátí třeba coby jateční zvířata a - projdou-li veterinární kontrolou - pochutnáme si na nich jako na šunce.
   Ačkoli nejsme bohatí, můžeme si dovolit malý přepych: nemít s nimi nic společného.

   Hodně se po převratu vyprázdnil tvůj telefonní seznam?
   Nejdříve se scvrkl, ale pak se zas rozrostl od a až do ž, ovšem o jiná jména.

   Své knížky poezie a lyrické texty vydáváš vlastním nákladem. Na kolik korun tě to už přišlo?
   Jakožto ekonom jsem ty peníze skutečně spočítal. Ale zalekl jsem se výsledku a vytěsnil ho z paměti. Ostatně není v Kčs, nýbrž jen v Kč. Aspoň že není v pouhých protektorátních K!

   Jak to, že tvé knížky nekoupím v žádném knihkupectví? Sám si je prodáváš?
   Už jsem skoro jako Josef Váchal: "Dosud žádný se u nás nevyskytl, by knihy sám psal, sázel a tiskl, a takovým počtem dřevorytů doprovodil, za cenu tak nízkou prodávaje..."
   Váchal si navíc sám odléval litery, ale to ho bavilo, nebyl spokojen s banálním písmem. Jenže on to psal v roce 1924!
   Bezprostřední oblouk mezi autorem a čtenářem se uzavřel, aspoň v mém případě. Tak nějak tomu bylo naposledy u pravěkých vypravěčů.

   Jsi člověk krajních citových poloh. Co miluješ? A co nenávidíš?
   Musíme se učit milovat a nenávidět nové věci, nové lidi, nové cíle. Básníci nejsou buddhisté, básníkova nenávist účinkuje drtivěji nežli tajné zbraně, Stalinovy varhany a humanitární bombardéry dohromady.
   Ještě jednou Váchal: "Dotčeni nespravedlností světa neumíráme všichni s požehnáním na rtech, a kletba jdoucí ze srdce spravedlivého rozvrátí i bašty pevně stojící."

   Když jsem jako předseda Svazu českých spisovatelů koncem 80. let prosazoval program návratu zakázaných spisovatelů zpátky do literatury a vytvoření jediné české literatury, stál jsi vždy na mé straně. V Mladé frontě jsi s Jaromírem Pelcem editoval knížky poezie začínajících básníků (edice Ladění), kteří tě posléze odepsali. Nevyčítáš si nakonec, že jsme ve svém usilování byli tak naivní?
   Byli jsme naivní a bylo to hezké. Něčemu jsme věřili. Autoři, kterým jsme pomohli na svět, nás vesměs zostudili. To padne na jejich hlavy. Budou se muset ještě nejednou vrátit do tohoto slzavého údolí - jako bludné kameny, jako štěrk, jako pisálci s vypsanými propisovačkami.

   V eseji Chraňme sny někdy z počátku 80. let jsi napsal: "Kdyby lidé básníkům nejen naslouchali, ale také je poslouchali, vypadal by svět docela jinak. Považujeme-li poezii za ozdůbku, za bižuterii, zaplatíme draze - ztrátou snů." Opravdu jsme ztratili sny v tom obecnějším slova smyslu? A jak draze nás to přišlo?
   Kdo nesní, nic se mu nesplní. Už docela malý člověk sní, a ne jen o houpacích koních. Živě si pamatuji, že jsem v pěti letech snil o moři i o ženách. Dnes nám Lžipán světa sugeruje, abychom hromadně snili o celodenním pobytu v Kauflandu nebo Tescu. Něco se splní - třeba aspoň pár hodin v Lidlu. Ráj obluzených snílků je obestavěn prodejními regály. Neroste v něm strom Života, ani strom Poznání, ale na smrt v něm dávají akční slevu.

   "Lidé bděte, než vám rozporcují sen!" - to je verš z básně Načas v očistci, kterou jsi napsal roku 1993 na Ždáni. Bděli lidé? Rozporcovali jim sen anebo ho sami zadupali? O jaké iluze jsi přišel ty?
   Lidi nelze ke svobodě přinutit. Celosvětově, i v Číně a možná už i na Kubě, začíná vládnout prefabrikovaný americký sen, kterak chudák do Bílého domu přišel. Každý chudáček věří, že právě on tam vkročí, jenže do oválné pracovny se vejde jenom jeden. Ještě je však daleko doba, kdy si lidé uvědomí, že když pán bere měsíčně deset melounů, musí kmáni přežít z pěti švestek. Když se Jeho Jasnost rozvalí v šedesáti pokojích, musí se podhradí směstnat v pokojíčku, už jen proto, že třetí planeta zkrátka tolik hradů a zámků neunese.
   Pokud tak neučiní revoluce, sama zeměkoule přinutí pány i kmány pochopit, že k jedné prdeli patří nejvýš jedna židle a jedno sedadlo.
   Smáli jsme se Chruščovovi, když horoval, že Sovětský svaz nepůjde cestou neomezeného růstu individuální dopravy, nýbrž vsadí na dopravu hromadnou. Mysleli jsme si, že SSSR prostě na produkci aut nemá, ba že nemá ani na ty autobusy. Bylo to však přece geniální, jedině možné, byť předčasné řešení kolapsu, který nás co nevidět zasáhne naplno. Předčasné, neboť se nepodařilo vychovat socialistického člověka; člověk je dennodenně veden ke zkurvené touze potřebovat co nepotřebuje. I za cenu, že kdesi v daleké zemi, o níž nic nevíme, živoří hladoví a bosí. Jenže dnes už neexistují vzdálené země, už se připozdívá, už se stmívá.
   Kolik najdeme v literatuře sentimentálních příkladů, kdy chudáci čučí do výkladů na cukrový špalík, na kožený míč, na chromované kolo, jež si nemohou koupit, ale jsou šťastni, že takové zboží aspoň existuje - byť jen jako objekt marného snění! Rimbaudovým vyjevencům při pohledu na horké pečivo tečou sliny, ale zatím je nenapadne chléb svůj vezdejší si vzít.

   Znovu budu citovat z tvé básně Teorie relativity napsané také v první polovině 90. let: "Až příliš mnoho šťastných buduje své štěstí na úkor druhých." Myslíš, že už je to jejich štěstí dobudováno? Že bezhraniční egoismus a chamtivost u nás zvítězily?
   Konzumní štěstí vrávorá na hliněných hnátech. Sobectvím a chamtivostí jsme nejen dohnali, ale i předehnali státy, které byly na chtivosti založeny. Které svůj kapitál akumulovaly masovými vraždami původního obyvatelstva, doslova vysáváním jejich krve. K tomu ovšem Čecháčkové příležitost neměli, jsouce sevřeni hraničními horami a panujícími mocnostmi. Ale - jak známo - panští kočí bývají vzteklejší než jejich velitelé.

   V téže básni říkáš: "Chtěli jste být cizinci ve vlastní zemi". Ty se cítíš být cizincem ve vlastní zemi?
   Nejen ve vlastní zemi, ale i ve vlastní době. Dnešek je jejich, my musíme pracovat pro budoucnost. Dnešek naštěstí trvá jen 24 hodin.

   V básni Epištola k hyenám z první poloviny 90. let minulého století jsi napsal: "Porcujete stát / kucháte dějiny..." Kam až se ta tvá pravda dokončila?
   Společnost je rozporcována, aby ji bylo možno snáze rozemlít. Každý bude sám, tak jak si zasloužil svou lhostejností. Kralevic usnul a probudil se bez trůnu, bez pokladu, bez princezny, bez kalhot...

   Jak chápeš pojmy socialismus a sociální spravedlnost, které se dnes tak módně odstřelují a s nimi i lidé, kteří je hájí?
   Málokdo se přizná k upírství. Svět je pln laskavých lidí přetékajících soucitem k těm, jimž Nebeský otec nenadělil. Veličenstvo bylo spokojeno, když vstoupilo do lidových legend podáním zlaťáku babičce. Ti, kdo hodně žerou, taky hodně drobí a po žranici dají ubrus v plen okolostojícím čumilům s kručícím žaludkem. Drahokamy patří na hlavy pomazanců, na plebejce zbude bižuterie - třpytí se skoro jako diamant, ale sklo neuřízne.

   Jaká dnes spatřuješ koncová světla nejen své svobody? Parafrázuji jen tvůj verš z básně Pomerančový expres.
   Svoboda se nenapravitelně vzdálila. Svoboda je pryč a v posteli místo ní leží slámou vycpaný panák.

   "Svoboda není poznaná nutnost poslouchat druhé, ale poznaná nutnost poslouchat jeden druhého." Jak daleko jsme se dostali k pojetí této svobody, kterou sis definoval před sedmnácti lety v básnické skladbě Píšu báseň, zatímco za oknem padá muž?
   Svoboda už byla.
   Svět spěje k momentu, kdy se stádo dostaví k jámě Posledního soudu a na zatroubení mobilu se bez odmlouvání vrhne v předepsané Nic.
   Jediná naděje: ne každý poslechne mobil!
   
   A ještě jednou budu citovat tvůj názor o svobodě: "Jediná cesta ke svobodě je zbavit lidstvo strachu z druhého dne." Z čeho má většina lidí strach dnes?
   Horizont lidského života se scvrkl na zítřejší ráno. Ne jaké bude, ale aby aspoň bylo. Leč ani bohatým zítřek nic nového nepřinese - jen další konzum, dokud střeva stačí.
   A intelektuálové k tomu nemají co říci, anebo mají, ale bojí se to říci.

   Z čeho máš strach ty?
   Jestli jsme už nepřekročili čáru návratu.

   "Básník vidí i za roh vteřin", napsal jsi. A vidí i za roh dějin?
   Pro básníka dějiny nemají tajemství, protože je tvoří. Sebesložitější dějiny krystalizují podle jednoduchých mřížek, vesmír se řídí několika rovnicemi. Einsteinovo (a Einstein byl básník) E = mc2 je elegantní zápis vztahu mezi hrubou hmotou a inteligentní energií, ale přináší i viditelné dopady, jak se na vlastní spálenou kůži přesvědčily statisíce v Hirošimě a Nagasaki.
   Metafory jsou také archetypy, zahlédnuté v okamžiku osvícení v pootevřeném božím plánu. Říkám božím, ale s nějakou církví to samozřejmě nemá nic společného.

   Co pro tebe znamená zachovat si svou tvář?
   Věřím, že máme umírat s dětským obličejem.

   Svou důstojnost?
   Člověk je neopakovatelný a proto i důstojný před tváří těch, jejichž obrysy vibrují jak mouchy nad hnojištěm.

   Jsou opravdu tvé básně tvým věrným odlitkem?
   Každá opravdová báseň je naše předsmrtná maska.

   A už sis konečně pořídil nového bavoráka anebo jezdíš stále v té staré škodovce z pravěké doby škodovek?
   Neříkám, že bych nechtěl lepší a hezčí auto, ale říkám to jen šeptem, aby si to staré nestavělo hlavu.
   Užiješ si právě ne příliš dokonalé auto, zatímco auto, o kterém bezmála nevíš, že jede, tě doveze na konečnou, ani se nestačíš rozhlídnout. Jednou v létě 1983 (1982?) jsme jeli na návštěvu k Žáčkovým. Kousek před Vlašimí tachometr mé první škodovky ukázal 40 076 kilometrů. Podle F. N. Krasovského jsme tedy právě objeli rovník. Přidal jsem ještě 1 kilometr, aby to bylo jisté i podle Hayforda. Teprve pak jsem svěřil rodině, že jsme obkroužili zeměkouli. Zastavili jsme se a radovali, neboť se nám přihodilo něco zázračného. Když jsme rovník objeli podruhé, už jsem nezastavoval.
   Pravěk byla nádherná doba - to věděl Eduard Štorch, Zdeněk Burian a Karel Zeman! I pravěk motorů - ten zas neopakovatelně oslavil Kamil Lhoták.

   Co potřebuješ k svému životu, abys ho cítil jako plnohodnotný?
   Čím dál méně. Je třeba učinit ze života řetěz, možná jen řetízek krásných chvil, k nimž nepatří jackpot, nýbrž třeba koupě křížovky, kterou si vyluštíš večer, nález knihy, kterou jsi hledal od roku 1953, objev knihy, kterou jsi nikdy neviděl, o níž jsi netušil, že existuje. A ona existovala a čekala právě na tebe, právě dnes, ne včera ani zítra.

   Co bys napsal pod slova "živote, díky!"?
   Byl jsi veliká škola, ale věčně nemůžeme chodit do školy.
   Byl jsi krásný, ale nemůžeme donekonečna zírat jen do Goghova žitného pole.
   Hlavně že jsi byl a zase brzy nashledanou!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]