Utilitární definice postmoderního písemnictví odmítá ucelenost příběhu, sází na fragmentárnost a textové hrátky. Knihu zbavuje výjimečnosti a činí z ní kopii jiných knih. Řečeno s klasikem: Všechno už bylo napsáno... ale ne všemi.
   Román Charlese Dickense, uvedený v názvu recenze, vycházel časopisecky zhruba v polovině 19. století a přispěl k oblibě plachého Angličana. Ústřední postavou příběhu je pan Pip, sirotek, jemuž souhra náhod zpřevrátí život k lepšímu. Pro úplnost v tom čase na druhé straně Atlantiku vychází Moby Dick, který je Melvillovým vrcholem a zároveň znamená ztrátu čtenářské přízně. Zklamání zažívá i čtyřiadvacetiletý Jan Neruda, jehož prvotinu Hřbitovní kvítí odmítla nejen kritika, ale i hrstka nejvěrnějších přátel.
   Ne náhodou zvolil současný novozélandský autor Lloyd Jones (1955) pro svůj román PAN PIP (Euromedia Group k. s. - Odeon 2008, str. 208) moto z Umberta Eca: Postavy migrují. Jeho hrdina sice promlouvá z Dickensova románu, jenom v jiném historickém čase. Děj se odehrává na jednom ze Šalamounových ostrovů, někdy zkraje devadesátých let dvacátého století. Je až k nevíře, že občanská válka mezi rudokožci a povstalci na sebe dokáže vzít podobu středověkých zvěrstev. Třináctiletá Matilda vypráví o zběhnutém učiteli a o tom, jak na jeho místo nastoupil samozvaný pan Wats. Jediný běloch mezi barevnými nedisponuje vzděláním ani předpoklady k výkonu profese, a tak se rozhodne k četbě na pokračování z románu Nadějné vyhlídky. A dojde k zázraku: většina z Watsových svěřenců přijme pana Pipa za svého a promítne do jeho osudu svůj vlastní. Když se následně kniha ztratí, jsou žáci schopni napsat Nadějné vyhlídky nanovo. Pomůže jim k tomu paměť trénovaná ústní slovesností a spřízněnost osudu. Nadějné vyhlídky jsou obohaceny o životní zkušenosti nejmladších obyvatel ostrova. A pan Wats jde ještě dál: vezme na sebe identitu pana Pipa, což mu projde u povstalců, ne však u rudokožců. I když nelze ani jednu z válčících stran podezřívat ze znalosti Dickense, pan Wats nevzbuzuje důvěru. Je proto rozsekán mačetou a předhozen jako potrava prasatům.
   Ale ještě předtím osnuje pan Wats útěk z ostrova. Do svého plánu zahrne i Matildu a ona jeho plán uskuteční. V Austrálii se potkává se svým otcem a získává vzdělání. Stává se odbornicí na Dickense a zároveň se snaží zmapovat život tajuplného pana Watse. Z množství relativních pravd dojde k zobecnění: Kdo byl ten, koho jsme my děti vídaly ve třídě? My jsme potřebovali učitele a pan Wats se stal učitelem. Potřebovali jsme kouzelníka, aby nám vyvolal jiné světy, a pan Wats se stal takovým kouzelníkem. Když jsme potřebovali spasitele, pan Wats tu roli naplnil. Když rudokožci požadovali život, pan Wats dal ten svůj. Uvedená citace ve formě vnitřního monologu dospělé Matildy je v hrubém rozporu s doslovem Markéty Musilové stejně jako její preference textové hry nad skutečností.
   Čarování s příběhem pana Pipa získá novou dimenzi vyjádřenou poslední větou: Pokusím se vrátit domů. K tomu může následně dojít, až skončí občanská válka, teror a genocida. To je totiž jediná šance, jak proměnit nadějné vyhlídky v reál...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]