Když jsem před časem zde na stránkách Obrysu-Kmene lámal kopí za Ozvuky času..., knihu rozhovorů s Vladimírem Justlem, přesvědčen, že je to kniha cenná, i když přirozeně ne bez vad na kráse, vyzdvihl jsem jako přednost, že Justl píše o lidech, skutcích a událostech podle své osobní zkušenosti s nimi, a to bez ohledů na to, co se momentálně o nich právě píše a říká. Knihu jsem četl prismatem zase své celoživotní osobní zkušenosti s Vladimírem Justlem, který si občas osoboval právo mě během společného bydlení na vysokoškolské koleji v Olomouci i později vychovávat, jako by byl můj starší bratr, ale ani když se mu to příliš nedařilo (zejména pokud jde o názory na svět i na leccos v poezii) a občas se na mne zlobil a já jsem nemlčel, nikdy nedošlo mezi námi k odcizení a nejmenšímu podrazu, právě naopak; každý ve svém prostředí jsme se toho druhého zastávali. A po celý život, oba editoři (Justl hlavně Holana a Halase, já hlavně Nezvala), vyměňovali jsme si vzájemně knížky, které jsme vydali. Také jsme občas přímo spolupracovali: Justl v Odeonu, jehož byl trvale redaktorem, přísně redigoval knihy, na nichž jsem se podílel jako editor. A pro Violu, která byla jeho druhým osudem, připravil jsem na jeho přání řadu večerů.
   Kde se ve Vladimíru Justlovi (27. 10. l928 – 18. 6. 2010) brala ochota exponovat se nejenom pro svého někdejšího spolunocležníka na koleji, ale (jak jsem byl nejednou svědkem) i pro lidi vysloveně mu protivné? Jistěže, měl to už v povaze. Ten základ byl nepochybně umocněn v Olomouci, kde lidovec, vyhozený po únoru 1948 v Praze z prvního ročníku filozofie a zaměstnaný pak ve skladové účtárně, byl vlídně přijat ke studiu, aniž předstíral požadovaný světonázorový přerod, a to díky i lidem upřímně oddaným socialismu včetně tehdy politicky mocného děkana olomoucké filozofické fakulty Jaromíra Běliče. Ale možná ještě důležitější bylo jeho stále hlubší uhranutí poezií pod vlivem Oldřicha Králíka a jeho absolutizace Básníka. Byly semestry, kdy jsme měli Králíkových přednášek a seminářů dvanáct hodin týdně. V těch hodinách jsme si osvojili poznání, že skutečný Básník vidí a ví víc než kdokoli; že „vidí i za roh“, jak ráda říkala po dvaatřiceti letech s Nezvalem jeho žena Fáfinka; a že Básník, i když (nebo právě proto, že?) je plně „zaujat pro svůj způsob“, dovede zaujetí jiných pro zas jejich způsob pochopit, respektovat a dokonce je i hájit proti křivdám: tak Nezval bránil Demla, Halase, Koláře, Langera. Obdiv pro básnický princip „dávat přednost pochopení před námitkami“ vedl Králíka k porozuměníplné studii o Zpěvu míru a jeho žáka z nejvěrnějších Justla, zapřisáhlého holanovce, aby obdivně psal i o Bieblovi, Nezvalovi a například roku 1984 o Sýsově a Žáčkově generaci jako o „kvantitativně bohaté, typově rozrůzněné a kvalitativně vyzrávající plejádě básníků“, na jakou „jsme čekali dlouho.“ Justlovy nejšťastnější počiny v tom co psal, vydával a dělal pro umělecký přednes, byly právě ty, v nichž se jeho oblíbené slovo „slyšet se navzájem“ stávalo skutkem. A právě jimi zůstane v dobré paměti české kultury jako příklad i výzva.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]