Střetávání myšlenkových koncepcí na přelomu 19. a 20. století dalo vzniknout množství uměleckých artefaktů, pro přehlednost avizovaných jako - ismy. Blahovůle a všemocnost pozitivismu se dostává do konfliktu s filozofií skepse (Schopenhauer), bezbřehostí Bergsonova iracionalismu otřásá Nietzcheho vůle k moci. Připomeňme si: realismus, impresionismus, symbolismus, naturalismus, novoromantismus, verismus, pragmatismus a futurismus. A k tomu prvky dekadence s afinitou spiritismu, okultismu, satanismu a mysticismu. Co zbude po nás?!
   Mdlý program a nezřetelné projevy české Katolické moderny zůstávají zcela ve stínu bigotního katolicismu Léona Bloye (1846-1917), francouzského prozaika, jehož některá díla (Léon Bloy před prasaty, Blbec Pyrenejský, Žebrák nevděčník, Krotitelé zvěře a sviňáci...) potvrzují vyjádření Otokara Březiny o svém mistrovi: "Léon Bloy je duch geniální, jeden z největších myslitelů Francie, pamfletist, nespravedlivý, šílený, nesmiřitelný, bičovatel odpůrců svého strašného a nádherného Boha."
   Román CHUDÁ ŽENA vychází v roce 1897 a do Čech se zásluhou nakladatele Josefa Floriana poprvé dostává v roce 1908. Nedostatečný Florianův překlad zrevidoval Josef Heyduk a kniha vyšla znovu v roce 1969. Heydukova moderního překladu bylo využito i v současnosti, kdy Chudá žena vychází potřetí (Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2005, str. 285).
   Tváří v tvář historickému komerčnímu neúspěchu je nejnovější kniha sličně vypravena; návrhu obálky ve vazbě se zhostil Karel Novotný, nezřetelný ornament fotografie na obálce vytvořil Daniel Reynek. Vnější úprava knihy jako uměleckého artefaktu možná svede čtenáře ke konfrontaci s textem XXVII kapitol, závěrečnými poznámkami a doslovem. Měla by tomu napomoci i charakteristika ústřední postavy Chudé ženy, kterou učinili producenti nedávného pořadu četby na pokračování v rozhlase. Řadí-li Klotyldu po bok oněch velkých ženských postav světového písemnictví jako je Flaubertova Paní Bovaryová či Tolstého Anna Kareninová, pak obě díla nikdy nečetli a jestli ano, bylo to už hodně dávno.
   Navzdory dílčím nedostatkům v povahových rysech obou jmenovaných hrdinek jsou Anna s Emou exponovány jako vášnivé bytosti smyslového žití. Krachem z umanutosti individuálních postojů, jež jsou konfrontovány s pokrytectvím společenské morálky, končí obě tak, jak končí. Navzdory tomu text Chudé ženy končí slovy: Jen jedno je smutné... ŽE NEJSME SVATÍ... Vyslovuje je Klotylda, dobrovolná žebračka, která po tragické smrti manžela Leopolda pochopila, že Žena existuje opravdu jen tehdy, je-li bez chleba, bez domova, bez přátel, bez manžela a dětí, a že jen tak může přinutit svého Spasitele, aby sestoupil dolů.
   Dlužno dodat, že Klotylda od počátku svého příběhu vystupuje jako světice. Je přístupna vnuknutím, vytržení i zjevení. Dokonce dítě, které přivede na svět a jež si na něm pobude jenom krátce, jako by chtělo dokumentovat: koho Bůh miluje, křížkem ho navštěvuje. Lazarova smrt je pro autora příležitostí srovnat účastenství hrdinčiných prožitků s chováním okolní spodiny, chátry a lůzy. Tato stálá konfrontace duchovního a moralistního s pudovostí a živočišností je dominancí celého příběhu. Intelektuální elitu zastupují Marchenoir, Gacougnol, Leopold a Lazar Druide, vzorky lůzy cílí do středních vrstev (pohanstvo čeládky sloužící královským kurvám). Bloyovu spodinu si nejlépe představíme na postavě Thénardiera z Hugových Bídníků. Thénardier se domohl živnosti hostinského majetkem, který získal olupováním mrtvol na bojišti u Waterloo.
   K demonstraci chamtivosti, nevraživosti, pokrytectví a nenávisti posloužila Bloyovi rodina Poulotových; zobrazuje ji v nedbalkách: ...i za bílého dne museli sousedé snášet jejich chrochtání, hlučné umdlévání, vzdechy a opětovné steny jejich vilných objetí, odporných až k dávení.
   Ironická charakteristika muže: ten důstojný muž... byl veselý asi jako tasemnice v lékárnické baňce.
   Ironická charakteristika ženy: hulákala jako kráva zapomenutá v nákladním vlaku.
   Závěrem: Chudá žena spatřila světlo světa v době, kdy byl čtyři roky po smrti Guy
   de Maupassant, Zola se chystal k emigraci do Anglie a zbývalo mu pět let života k revizi naturalistické koncepce a k napsání románů Plodnost, Práce a Pravda... Spravedlnost už nedokončí. Najdou ho otráveného kysličníkem uhelnatým...
   Chudou ženu budou dnes nejspíš jinak vnímat věřící, jinak ateisté, agnostici... A když přesto některý z čtenářů nepocítí, že po něm text touží, může věnovat pozornost poznámkovému aparátu. Obsahuje sto čtrnáct hesel z oblasti antropologie, biblické a kulturní historie, to vše obohacené o latinské citáty...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]