STROJ ČASU
   První takty skladeb na deskách jsou ohmatané
   odřené nebo přeskakované
   jak je nešetrný osud přejel nehtem nebo pilníkem
   A právě tak těžké je začít báseň
   I slova jsou ohmataná a odřená
   než se rozeběhnou
   jak osudový dopis konečně vhozený do schránky
   Nikde se člověk necítí víc sám než v Paříži
   napsal Babel
   a proto je dobré začít tuto báseň právě zde
   neboť jsi byl v tomto městě prožrán steskem
   jak nábytek krále Ludvíka
   Ani ty synáčku
   můj plavovlasý majáčku
   nedosvítíš až sem
   k Porte de Clignancourt
   kde bych ti ukázal trh na blešky
   Zmítáš se - provrtaná zátka
   na hladině neporušených
   Chceš být přesný v tom chaosu
   ale přesný znamená mrtvý
   Vzpomeň si na platinoiridiový metr
   uložený v Sévres kousek odtud
   Zamilovaný po zuby
   čekáš dopis nebo aspoň telegram
   až ti přijde poštou cedulička: Ahasver
   Černý Petr dospělých
   Pluješ horkým oceánem na kře ledové
   kolem nakladatelského domu Hachette
   kolem Mysu Dětské oklamané naděje
   Nucen všecko platit v tvrdé měně
   V ledničce srdce se roztahuje zima
   fialová jako kruhy pod očima
   Hladovíš zatímco z řeckých bister
   teče chřest a krabí pomazánka na chodník
   Je úmorné se živit čicháním k mastným květinám
   Saješ vůni podzimu tak jako saje dítě
   kořením prosáklý a karmínový prs
   Bobule Burgundska se rozprskla
   a šťáva opilého hněvu stoupá
   do hroznů jež se modrají
   Ulici křižují pružné a vzdělané dívky
   s očima zkaženýma od čtení
   zataženýma oponou z flintového skla
   Spásáš jejich prádlo
   kombajn na krajky
   Pohlaví se sbíhají sliny
   Jdeš do rue Saint-Denis
   pořádají se tu dostaveníčka sliznic
   Ach podávat si semeno pěkně z ručky do ručky
   jako když si dva milenci na Dobříši tisknou ruce
   v tamních velejemných rukavičkách
   Dívky v peepshow se mění jako prsteny při hlasování
   vždycky jeden rubín mezi dvěma bělostnými opály
   a v kabinách teče mužům přes ruku horký bílý plášť
   Voláš na ně: Jsem Kristus
   gumový panic
   Ženy přijmou jediného na kříži
   ale tady je jich plná alej
   Bleskem vzpomeneš na matějskou pouť
   Na dně glóbu smrti stojí dívka v černých punčochách
   Zatímco ji otec v kupoli objíždí
   objíždí malý chlupatý motocykl mého pohledu
   její v síti trčící stehno
   Kdo srdci takovému
   potravy jaké dá?
   Poledne v ulici Kristýny
   „Nerušte vaši ženu když má orgasmus!“
   „Je bližší seznámení možné?“
   „Když celý život nekouřil
    proč doutníkem si posloužil?“
   „To jsou nepatřičné asociace“
   „Chce se mi zvracet“
   „Viděls někdy vnitřek vzducholodě
   žebroví lanoví a drátoví?
   A to je nic proti tvýmu vnitřku
    a dvojnásobný hovno
   proti šasi tvýho osudu!“
   „Nevěděla co by chtěla
   naparovala se a odmítala jednoho po druhým
   až ji před kolejí
   přejela jednadvacítka
   Ještě navečír tam v prachu ležel kousek jater“
   „Všecko je nic
   jen šťouchnutí boží holí do sraček“
   „Dostal 3+1 na Pére-Lachaise“
   „Já radši dostanu garsonku na Olšanech“

   Náhle zatoužíš po člověčí duši
   jako by ses octnul sám jediný muž v siluru
   Rimbaud - kdyby přežil - tedy jenom sušený
   anebo instant
   Nikdy nezapomeneš hymnus na Apollinaira
   zazpívaný sborem starých panen svatogermainského opatství
   A-A-Apolinér
   Pak s Jiřím Žáčkem šněrujete Saint-Germain
   vsadím se že střevíc bulváru nebyl nikdy tolik utažen
   Nevesely truchlivy jsou ty české kraje
   Ale ty nemůžeš usnout
   Místo oveček
   zkoušíš vyjmenovat všecky ulice v Písku
   Tak se probíjíš nocí
   starý a ještě o noc starší
   Zmítáš se jak kufr v kupé jak kuchaný bažant
   Ach ještě jednou pít
   bzeneckou lipku - české chablis
   anebo tramín
   léčivý a ostrý
   nabroušený ořech…

   RUE DE L´ODÉON
   Miláčku
   Paříž je město světla
   ale taky jídla
   a v ulici des Rosiers
   vytekla košer svíčková až na chodník

   V hotelu z mého salámu
   každý den ubyde kroužek
   A na konci
   u provázku
   tam je Praha
   tam jsi Ty

   SAINT-GERMAIN 202
   Jiřímu Žáčkovi
   Apollinaire před smrtí kouřil
   Vzal jsem si z jeho stolu
   tři vyhořelé sirky
   I já - než umřu -
   prožiju nějakou rozkoš
   A pak
   ani nevím jak
   octlo se mi v kapse Apollinairovo pero
   Krásně skřípe po papíře
   jako když stará poezie odchází
   a skřípe zuby
   Jako když přichází nová poezie
   a ještě jí vržou klouby

   Ale ty jsi poslepu vytáhl ze zásuvky srdcové eso
   Nebudeš vědět co s láskou
   A dobře ti tak!

   NEDĚLE
   Špatný začátek dobrý konec
   ale neděle začíná dobře
   Vstaneš nasnídáš se a je čas
   pospíchat na Kino Čas
   Husa se v troubě peče
   sádlo z ní pěkný teče
   ale ty jsi dítě - nic ti neuteče
   A zatímco vidíš jiné děti volně pobíhat
   má tvá vlastní neděle svůj ustálený řád
   Maminka babička paní Hrušková Vašek Jirka a ty
   vzorně ustrojeni od hlavy až po paty
   kráčíte jak v Charleville podél řeky do výletní restaurace
   ten dvojstup se ti brzy bude žel jen v duchu vracet
   Jdete po břehu Otavy kde dosud žije
   duch průkopníků fotografie
   Je tu i Monet Pissarro most v Argenteuil Grande Jatte
   světlo pytlačící v listí budeš mít už nadosmrti rád
   Seurat Argenteuil a svalnatí veslaři na Seině
   ach ležet ještě jednou naznak na seně
   Z dehtované loděnice na vás prstem kývá Alexandr Grin
   Přimhouříš oči - a z Písku je Oděsa a Krym
   kde hosty k palácům přímo z pláže
   svážejí bílé ekvipáže
   Dálky řvou touhou po vás budoucnost ržá stačí jen chtít
   v nedohlednu teprve číhá nadějí skleslý byt
   Pod lipami v malé knížce vybuchuje nova
   zveršovaný žal Juliin a bolest Romeova
   Ó svět je nádherný má opálená záda
   Na obloze zuří hvězdná kanonáda
   Tropickým vzduchem (1957!) lampióny plují
   fosforové mušky je lačně obletují
   Nastává noc vracíte se ze své procházky
   fantazie rozpíná si černé podvazky
   Ó svět je nádherný má vyzývavou příď
   rozráží stojaté vody a volá na tě: Přijď!
   Nejvyšší čas aby zazvonil zvonec
   a neděle byl konec


   J. N. V PAŘÍŽI
   Miluji tě miluji tě Paříži
   jako oko v hlavě Evropy tě střeží
   tvé věže tví ostříži

   Ach navléknout na nitku básně
   vzpomínek sladký hrách
   V paměti znovu odlít odlitky
   sévrských měr a vah

   Seuratova Seina omývá Grande Jatte
   ostrov jaký omývá i v Písku
   a k Otavě jak láska horu přenáší
   nápad jenž se zrodil v letovisku

   Clos Sans-Façons v Ohradě Bez Okolků:
   oddíl Marťanů se snáší na planetu
   A hle - ten raný klíček pasuje
   k zámku sterých obydlených světů

   Cár žhavého kovu stéká z katedrály
   Quasimodo trhá lanem zvonů
   V Satory jak suché listy chřestí
   kosti Aderova Avionu

   Daguerre překračuje malířství
   které žilo z ručně šitých přímek
   tahá za vemínko temné komory
   a světlo crčí do stříbrných jímek

   Baudelaire a Rimbaud dosud dřímají
   v noclehárně knížek u Putimské brány
   Teprv napřesrok se Paříž opět zalidní
   stavíc na odiv své pruské rány

   Kterési prázdniny se vznese nad město
   - má paměť dodnes kopíruje věrně -
   balón a v něm místo Karkulky
   Tom Sawyer a Julius Verne

   To není špatný rým - je třeba vyslovovat
   tak jak vyslovuje důvěřivé dítě
   Uvěříš slovníku záložce doslovu
   a fantastický sen ti umře na úbytě

   Ach spakovat si kufry do Paříže
   jednoho dne v září nebo v říjnu
   osedlat čas sednout si obkročmo
   stisknout kolena a cuchat jeho hřívu!

   KRÁTKÉ SPOJENÍ
   Zapnout kabát hladiny je úděl oblázku
   spojit Písek s Paříží je kouzlo obrázku

   Spojit děje které spolu nesouvisí
   dávat dohromady zítra dnes a kdysi

   věci které opuštěny nejsou krásné
   to je kouzlo čest a úděl básně


   PŘESTUPNÝ ROK
   Figaro se chystá oholit tě v malém krámku
   je to holič co v Paříži k smrti umiloval sedm žen
   snímek jedné z nich je zastrčený za zrcadlem
   ženy s prsy jako valník naložený ptačím zobem
   v koutech chlupatými ústy marně varují tě kadeře a kníry
   chladné ostří je už přiloženo k zátylku

   PŘESTUPNÝ ROK
   Příroda zlátne jako koňak v sudech
   ale společnost se chvěje v základech
   V jarním mokrém vzduchu suše třesknou salvy
   Citoyens! Vaše Komuna je vyhlášena!
   Je třeba zvítězit do zimy
   a vzít měšťákům jejich zvyky -
   dobře vykrmenou martinskou husu
   Ale pak přijdou zářijové popravy...
   Naše city jsou méně prudké
   a naše činy krotké
   místodržitele jsme svrhli z okna na kompost
   a střílelo se kvůli znárodněné krávě
   Ale bramborová nať - když hoří - štípe jak kouř po výstřelu
   a udusaný hněv má větší brizanci
   než operetní granát Pommery a Cliquot
   Zažil jsem jen převrat vlastní duše
   když v zahradě u Ivana Sedláka
   kde hnilo listí padavky a altán
   vypadl z rezavé knížky verš:
   „Proud řeky u Cassis je klikatý a dravý“
   a podemlel můj spokojený břeh
   Komunardi po bojích ukazovali Versailleským ruce
   Mám ruku jemnou bílou
   Zůstal bych na ocet?

   DOPIS NALEZENÝ V LÁHVI
   V ulici Pyramid není ani stopy po pyramidách
   ale je tu několik mumií
   Já s mozkem vysušeným na prášek
   ty s duší obrácenou v nerozpustný prach
   Je tu i sfinga
   Vodorovně ptá se: Odkud přicházíte?
   Svisle klade otázku: Kam jdete?
   A v břiše legendy volá kdosi na nouzové vlně:
   Kdo jsme? Kdo jsme? Kdo jsme?

   Titanic čichající přídí
   k ledové zadnici svatého Rocha

   LES HALLES
   Břicho Paříže přetéká
   zatímco tvé břicho je prázdné
   Za čtrnáct dní obrátím kartu
   Uhnětl jsem si malou ženu z kapesníku
   hltající sluj
   Lehni! Stůj! Pomiluj!
   Za čtrnáct dní vynesu srdcové eso
   a král se svrškem uzavřou manželství
   le mariage
   mariáš
   Blaničtí rytíři řinčí snubními prsteny

   PAŘÍŽSKÝ POPĚVEK
   Ach škoda let ach škoda jmen
   našel jsem jazyk ztratil šém

   Můj bože bydlet v hotelu
   spát v odvšiveném fotelu

   Kdo prošel nevhod rue de Rennes
   bomba ho vzala z kola ven

   Před supermarché Tati
   zbytečně volal mami tati

   Hle belle époque dvacátého věku
   dvakrát nesjedeš stejnou řeku

   Ach škoda let ach škoda jmen
   škoda vypadnout z kola ven

   RUE BLONDEL
   Muž kráčí
   nahoru po schodech
   a pak doprava
   na popravu
   Před ním supí
   dva úplňky barevného masa
   Krhavě obrvené oko zírá

   Poslední přání:
   pyšně pokleknout
   a nezakřičet

   HLAD V ULICI DE PRESBOURG
   30. září mi vkročil do snu nosorožec
   a už nevyšel
   Pomáhá mi vystupovat z metra
   na jeho pancéřovou pleť prší devizové růže
   a mění se v jitrnice a klobásy
   které zrály v bocích českých prasat

   Ve stanici Miromesnil
   kdo by o tlačence nesnil?

   Ó nemohu se dočkat domácí zabijačky
   kraj Dunaja

   PAŘÍŽ NAD ORLICÍ
   Spěchám ulici U rybařící kočky na řecký sendvič
   a myslím na Rybářskou ulici
   V čísle 108 teta smaží karbanátky
   dvacetinu důchodu vrazila jen do másla
   V čísle 345 Alois Pivec postavil už na třetí polévku
   Od Seiny voní rybina a moč
   Maličký vesmíre
   kolem se toč!

   ČASOVÁ SMYČKA
   Kupoval jsem ti punčochy v ulici Saint-Honoré
   černé punčochy s obojkem kolem stehen
   Kolem vezli Robespierra na káře
   Křičel:
   Vyhrň si sukni
   ještě jednou
   prosím
   naposled!

   VÝROČÍ THERMIDORU
   Robespierre prospal jednu noc
   a probudil se do dne vlastní popravy
   Vy jste večer ulehli v socialismu
   a zatímco v dálce zvonil zrady zvon
   zaspali jste celý svůj život

   Nezapomínejte: ve své smrti
   se i lenoch musí angažovat!


   KAPSA
   My, kdož jsme zažili sluneční soustavu vměstnanou do píseckých hradeb - Slunce zamčené v ředitelně školy kpt. Jaroše, Merkur odírající si boky při každém oběhu o vystrčené plaňky školní zahrady, Venuši otírající se o vydulé poklopce zevlounů za plotem, Zemi porážející nic netušící kuželky, Mars krhavým okem uvádějící ve zmatek řidiče na křižovatce Čs. armády a Národní svobody, vyrudlou khaki renetu, Jupitera bezstarostně klátícího ořechy, Saturna zneklidňujícího sadaře, kteří nalézali po každé periodě sťaté hlávky zelí, a netušili, že vinu nenese dr. Guillotin, nýbrž Kepler, Uran, erbovní planetu doby, co vydrancovala sloje až ke svrchní juře jako kyretážní melouchář dělohu, která se nevyzná v antikoncepci a umí jenom hřešit a rodit a vytáčet důlek v čekárně interrupční komise, a na kterého poštvali cvičené psy, jenže oni zcepeněli potutelným zářením delta, jež vypustil v krajní nouzi podoben cibetce se žlázou na jižním pólu, Neptuna, který rezignoval na svět viditelný suchým okem a uprosil místní pobočku Svazu mladistvých astronomů, aby mu vytyčila oběžnou trasu kalným akváriem Otavy, a vynořil se, jenom aby nabral nepatrný doušek kyslíku, jako se pařížské metro vynoří na vzduch mezi stanicemi Bir-Hakeim a Passy, a Pluta, zatoulané štěňátko, Benjamínka, za něhož už Jákob prosil: Bez něho se nevracejte!, hledaný inzeráty proti odměně, hrozbami proti trestu, horem i dolem, okulárem i objektivem, po dobrém i po zlém, zprava i zleva, jedinou planetu, o níž sám ředitel školy kpt. Jaroše byl nucen konstatovat: Zmizel beze stopy, vytrhl se z třídní knihy, snědl žákovskou knížku, nevrátil učebnice (ale to nebyla pravda, přišly poštou opatřeny vulgárně formulovanou zpáteční adresou), a proto budiž navždy vyškrtnut ze seznamu žáků školy kpt. Jaroše a odretušován ze skupinové fotografie před ústavní zástavou, což bylo provedeno a tím se sluneční soustava města Písku rozpadla, neboť - jak známo - všecko souvisí se vším - a odstředivé síly soustavu rozmetaly po okrese jako zuby nesouměrné cirkulárky, do které bací vltavín.
   Nuže, my, co jsme zažili toto zrození a zánik vesmírných těles, proces, na jaký i o několik řádů rychleji žijící obyvatelé Večernice, mimozemci, co tak fatálně zasáhli do osudu pozemských Židů a co byli (naštěstí) v Norimberku postaveni mimo kosmický zákon, čekají celé generace, my - a nedivte se - hledíme docela jinak na pochody, jež se odehrají na Zemi a připadají nám, odpusťte, jak epizodní přeháňka jisker zpod náhodného dopadu paličky na gong, který ukončil boxerský zápas jepic.


   PÍSECKÉ VĚŽE A VÍŽKY
   Miluji všecky věže, ale nejvíc věže z nevylámaného kamene, věže ze železa, Eiffelovu věž rozkročenou nad rodným městečkem:
   Severní tlapa – pokladna,
   Jižní tlapa – muzeum a knihovna,
   Východní tlapa – záchod a koupelna,
   Západní tlapa – kancelář Ing. Eiffela a Ing. arch. Parléře.
   Miluji košile ponechané přes noc na balkoně, košile navoněné ozónovou dírou.

   Proč mne Hospodin vysadil v mírném pásu?
   Na rovníku bych byl línější, na nic bych se netěšil, ale ani ničím netrápil, nevětřil bych jaro, neplakal nad rozlitým létem.
   Na rovníku se nestaví Betlém, nezdobí se palmy zlacenými kokosy, na rovníku jde čas pravidelným krokem, krok co krok, krok za krůčkem, hřebík za hřebíčkem, muškátový květ za muškátovým oříškem.
   Aspoň se ve mně může usídlit Kabinet pro přežití páté doby ledové!


   JUBILEUM KACÍŘOVO
   Jsme v Paříži už několik dní na oslavách 100. výročí narození Guillauma Apollinaira a zdá se nám, jako by uplynulo sto let spíše od jeho smrti. Na mezinárodním kolokviu se otce moderní poezie zmocnili tatíci akademici. Čím rozvláčnější řeč, tím déle si řečník hřeje svou polévku v jinak chladném Grand Palais. Proto přednáška Angličana Petera Reada zapůsobí jako kotel vařící živé vody. „Apollinaire a svoboda.“ Peter Read si dal práci, která na naši teorii teprve čeká. Vyhledal v básníkově díle místa – nikoli náhodná nebo podružná –, jež staví levičácké výpady Aragonovy z roku 1935 do směšného světla. „Ó ohni pod popelem ohniště, ó vzteku v nových srdcích, ovce už mají dost svých pastýřů...“, „Na Lyon prší rudý déšť“, „Na stromu vědy zraje vzpoura“, „Žena a muž budou žít jako v ráji, bez zákonů a válek“, „Až ten den přijde, člověk bude žít ve svobodě a Adam sní své jablko“, „Člověk se stane soupeřem boha“. To věru nenapsal konzervátor starého světa!
   Zprvu bouřlivá diskuse záhy utichá, už se zase zkoumá, kolik andělů se vejde na špičku jehly.
   Jdeme raději do ulic po básníkových stopách. Ulice si ponechaly stará jména i čísla. Ve „shnilých zdech“ rue des Rosiers a des Écouffes, v jejich skořicových krámech dosud čekají golemové na svůj šém, „neznámá pracovitá ulice“, vlastně rue Ampére, stále spojuje třídu des Ternes a Aumont-Thiéville, ale most Mirabeau je obklíčen novostavbami, „stáda omnibusů“ vystřídaly smečky aut ryčnější a zuřivější, a v místě potravní čáry u Porte de Vanves, kde celničil Apollinairův nejvěrnější portrétista Henri Rousseau, se zvedá jen malý zarostlý pahrbek.
   Pro Paříž jsou básníkovy narozeniny pouhou epizodou, byť nákladně zarámovanou. „Apollinaire novinář“ a „Apollinaire a kubisté“ v Pompidouově středisku, „Apollinaire a malíři“ v Grand Palais – kapky v moři výstav. Obrazy, jež Apollinaire pokřtil, portréty (z nichž jeden – od Jeana Metzingera – se u nás soustavně vydává za dílo Marie Laurencinové), fotografie (z nichž jedna – známá jako „Apollinaire na výletě do Anglie s manžely Picabiovými“ – je ve skutečnosti pouťový snímek z paluby kašírované lodi La France), dokumenty (z nichž budí hrůzu nikoli „prorocký“ portrét od Chirika, nýbrž básníkův horoskop, naplněný do posledního písmene)... Před vitrínami cítíme, že jako se ovoce rodí z humusu, žije naše umění z těchto zažloutlých tlejících listů.
   Dostáváme pozvání od synovce paní Jacqueliny Apollinairové, pana Gilberta Boudara, abychom my – totiž docent Vladimír Brett, Jiří Žáček a já – navštívili jako první Češi básníkův byt na St. Germain č. 202. Apollinaire se sem nastěhoval v lednu 1913. (K volbě domu jistě přispělo sousedství uličky Saint Guillaume.) V domě je dnes Café Le Bizuth s repertoárem ne právě přitažlivým: mnichovské svatotomášské pivo Kronenburg, sendviče a studený bufet.
   Vždy jsem pokládal litoměřickou Máchovu světničku pro její zchátralost za českou specialitu. Byt „posledního básníka“ však působí o to smutněji, že není muzeem, ale opuštěným bytem, do nějž nevnese vyprchalý život ani dech turistických výprav. Finanční tíseň a obavy před zloději přinutily majitele prodat nebo uložit do bankovního trezoru obrazy a fetiše, „Kristy třetí třídy z Guineje a z Oceánie“. (Byt byl vskutku vykraden, a to dosti svérázně. Zloděj rozříznul černošskou plastiku, polovinu zanechal na prádelníku, druhá půlka se našla po čase pod vanou. Je jistě hodna Apollinairovy fantazie představa lupiče, pohybujícího se v prostoře podobné hrobce faraónově s pilkou.)
   Milosrdný a drzý prach konzervuje básníkovo úmrtní lože, vystlané polštáři vyšívanými Marií Laurencinovou, i kopii jejího slavného obrazu Apollinaire a jeho přátelé, na němž zobrazila i svoji duchovní sokyni Fernandu Olivierovou, Picassovu milenku, neboli, jak se zbytečnou ironií říkala – Madam Pickacoh.
   Sotva již někdo otevře kuchařky afrodisiak, sebraného Fantomase, historie traviček a životopisy Napoleona. Skleněný kalamář z pracovního stolu je již ukraden, já si beru – abych je přivezl do Apollinairovy Prahy – několik zápalek, těch „neobyčejně dlouhých“, jimiž si Apollinaire zapaloval poslední cigarety svého života, jakož i jedno z per připravených do násadky. V tomto ohledu jsem fetišista – věřím, že některé síly, nemohouce se držet bytostí živých, přidrží se věcí. Jiří Žáček otevírá zásuvku jakési komody, v níž leží přes šedesát let karetní hra, a poslepu z ní vyjímá – srdcové eso. Takové štěstí ve hře by „málo milovaný“ jistě ocenil.
   Ze staré rytiny v kuchyni civí „Němci, žeroucí kyselé zelí“. Místnosti vévodí objemná litinová bíle natřená vana, přikrytá prknem, které sloužilo jako stůl při vaření. V bytě teče jen studená voda, ale pod vanou dosud trčí plynové hořáky. Krásná rusovláska zapálila plyn a Apollinaire se koupal. Představuji si stokilového kacíře, jak se vaří v pekelném kotli, a nevím, je-li to k smíchu nebo k pláči. Na chodbě ve zdi objevuji díru ucpanou vatou, špinavou jako z ucha nemytého. Díky ulitě podobnému půdorysu bytu otevírá se tudy průhled na vstupní dveře, takže Apollinaire mohl vidět příchozímu na záda.
   Konečně spatříme legendární erb Kostrowitzských: na vrcholu kopce ovíjí had vetknutý šíp, obklopený třemi stylizovanými hříbky. Věříme-li Apollinairovu prstenu, měl by had navíc držet v tlamě růži.
   „Osamělost není nikde bezvýchodnější než v Paříži,“ napsal Isaak Babel. Apollinairův hrob na Pére-Lachaise je vskutku osamělý. V tomto mramorovém lese najdeme snáze poslední (?) útulek spiritisty Allana Kardeka, neustále obtěžkaný kyselým hroznem vyznavačů, nežli pár kroků vzdálený menhir, navržený Edouardem Fératem, jak jen možno obligátní. Hoří však na něm Apollinairova báseň – kaligram: „Hle mé srdce plane jako obrácený plamen“, a kvete tu vřes, básníkova erbovní květina.
   Smrt miluje ironii. Na témže hřbitově nalezneme náhrobek dvojnásobného hraběte de Brosse de Boussac s heslem: „Mám svůj osud v rukou.“ Hraběcí osud i klid však vyrušuje hned vedle ležící Eugéne Pottier, písničkář, člen Pařížské komuny, svobodný zednář a autor Internacionály...
   Někdo odpočívá v pokoji, třímaje osud v kostnatých rukou, někdo vzrušuje i po smrti.
   Vracíme se do Čech klidní. Do svatovítských achátů či spíše ametystů i do knih českých básníků je Apollinairova podoba vpita věrně.


   Moje překlady:

   GUILLAUME APOLLINAIRE

   PÁSMO
   Ten starý svět tě otráví že bys raději nežil

   Jak bečí stádo mostů dnes ó Eiffelova věži

   Máš po krk antiky tak už to stopni

   I nejnovější automobily jsou tady předpotopní
   Jenom zbožnost nová se stále znova rodí
   Prostá a účelná jak hangáry vzducholodí

   Co se nepřežilo v Evropě je křesťanství
   Nejmódnější Evropan jste pane Pie Vy
   A ty - z oken sledován - štván studem jenž ti brání
   Vkročit dnes ráno do kostela k svatému přijímání
   Čteš návěští a plakáty na olepených zdech
   Toť ranní poezie - próza je v žurnálech
   K dostání za krejcar plná detektivních dobrot
   Portrétů géniů a otitulovaných dorot

   Vešel jsem dnes ráno do neznámé ulice
   Slunečné a lesklé jak hlas polnice
   Ředitelé dělníci a krásné písařky
   Létají tu od pondělka do soboty jako masařky
   Ráno natřikrát zde hlas sirény pláče
   A vzteklý zvon tu oštěkává dopolední spáče
   Nápisy prospekty firemní štíty na zdech bují
   Nezpůsobně jak papoušci na tebe pokřikují
   Mám rád tuto půvabnou a pracovitou ulici
   Mezi rue Aumont-Thiéville a avenue des Ternes ležící

   Ulice mládne jsi zase dítě ach ta šťastná chvíle
   Milující maminka tě strojí pouze modrobíle
   Jsi pobožný jak René Dalize tvůj nejmilejší kamarád
   Stejně jak on máš nadevše mše a Boží těla rád
   Je devět plížíte se z ložnice modří jak svítiplyn
   V kolejní kapli vrháte se po celou noc v boží klín
   Zatímco zbožňovaná fialová tůně ametystu
   Slouží za svatostánek planoucímu Kristu
   Toť krásná lilie již pěstujeme všici
   Rusá pochodeň ve větru nezhášející
   Bledý a ruměný syn bolestiplné Marie
   Strom jenž plody modliteb přetížený je
   Cit a věčnost násobené stále znova
   Šesticípá hvězda Davidova
   Bůh jenž v pátek umírá a v neděli stoupá z mrtvých
   Kristus který strměji než aviatik vzlétá
   A který ustavil výškový rekord světa
   Oko Kristovo kulaté napohled
   Hledí na nás bezmála už dva tisíce let
   A naše století jak pták jak Kristus stoupá do povětří
   Ďáblové v zákopech na něj v křečích oči třeští
   Že podvádí jak Šimon Mág ho obviňují v duchu
   A volají: Když létat zná ať zve se zloděj vzduchu
   Zatímco andělé poletují kolem něho vesele
   Ikaros Enoch Eliáš Apollonius z Thyany na nebe vzatí
   Obletují první aeroplán jako první svatí
   Nechávají proletět ty kdo se svěřili svaté Eucharistii
   Kněze kteří stoupají s hostiemi na křídlech víry
   Hle letadlo přistává aniž složilo křídla
   Nebe se plní vlaštovkami z neznámého zřídla
   Střelhbitě slétají se havrani sokoli sovy ti moudří ptáci
   Z Afriky přibyli ibisi marabu a plameňáci
   Pták Noh z pohádek dnes básníky vzkříšený znovu
   Plachtí drže ve spárech první hlavu lebku Adamovu
   Orel se řítí z obzoru vyrážeje křik
   Až z Ameriky dostavil se malý kolibřík
   Z Číny přilétli pihi dlouzí a pružní
   Majíce po jednom křídle do dvojic musí se družit
   Hle holubice duch nejčistší mezi všemi
   Doprovázena lyrochvostem a okatými pávicemi
   Hle fénix oheň který sám ze sebe žhne
   Všechno v mžiku zasypávající žhavým popelem
   Sirény vyšly ze svých nebezpečných skal
   Tak krásně jako ony dosud nikdo nezpíval
   A všichni orel fénix i pihi z Číny
   Objali létající stroj křídly bratrskými

   Kráčíš po Paříži ponořen v davu však zcela sám
   Stádo omnibusů bučí jsi jimi málem usmýkán
   Úzkost z milování ti svírá hrdlo jako smyčka
   Jako bys neměl být už nikdy z lásky hýčkán
   Být to před lety stal by se z tebe mnich
   Přistihneš se při modlitbě stydíš se jako bys páchal hřích
   Směješ se sám sobě podoben peklu tvůj smích praská
   V temnotách života svítí ten smích jak zlatá maska
   Je to obraz pro nějž hledáš temnou skrýš
   Někdy si ho příliš zblízka prohlížíš

   Kráčíš po Paříži ženám krvavě planou vlasy
   Bylo to na sklonku krásy jen nerad vzpomínám si

   Jak planoucí zjevení Panna Maria na mne zhlédla v Chartres
   Krev Srdce Nejsvětějšího mne zaplavila na Montmartru
   Je mi zle když slyším slova bohabojná
   Láska jíž zkouším je nemoc nepřístojná
   Ten obraz mučí tě že v noci sotva spíš
   I když se vzdaluje je k tobě stále blíž

   Jsi ve Středomoří kam vypravil ses potají
   Mezi citroníky které po celý rok neodkvétají
   Vyjel sis s přáteli na loďce nahlédnout do hlubin
   Jeden je z Nice druhý z Mentonu a dva z La Turbie
   S hrůzou hledíte na podmořské vření kruté a skvělé
   Mezi chaluhami velebně plují ryby jak Spasitelé

   Jsi v zahradní restauraci v Praze
   Na stole kvete růže cítíš se bezmála blaze
   Odkládáš povídku již měl bys napsat asi
   A zevluješ na broučka jak v růži cizopasí
   Až toho dne u svatého Víta v jistém ametystu
   Spatříš k smrti vyděšen svou příliš věrnou bystu
   Jsi podoben Lazaru marně vzdoruješ světu
   Pozpátku točí se rafije hodin v ghettu
   Tak i ty brodíš se životem zpátky
   Pomalu stoupáš k Hradu večer je sladký
   Slyšíš jak v hospodách české písně zpívají

   Jsi mezi melouny v Marseille

   Jsi v Koblenci v hotelu U velikána

   V Římě sedíš pod japonskou mišpulí jednoho rána

   Jsi v Amsterodamu s dívkou jež tobě hezká zdá se
   Bere si studenta z Leydenu je šeredná jak láhev
   Pronajímají tu pokoje latinský nápis praví
   Zde i v Goudě strávil jsem po třech dnech těše se dobrému zdraví

   Jsi v Paříži před soudcem spílá ti v potu tváře
   Jako zločince tě vsadí do žaláře

   Podnikals cesty smutné i cesty které blaží
   Nežli sis povšiml lži a lstivého stáří
   Trpěl jsi pro lásku ve dvaceti a ve třiceti zas
   Žil jsi jak šílenec a promarnil svůj čas
   Bojíš se sepnout ruce a přece chce se ti vzlykat
   Nad sebou nad tou již miluješ nad vším co děsilo tě tak

   Očima slzavýma hledíš na ubohé uprchlíky
   Čpí v hale nádraží Saint-Lazare kde čekají na rychlíky
   Ti věří v Boha modlí se ženy dávají dětem pít
   Jako tři králové věří ve hvězdu stačí jen jít
   Věří že v Argentině se jejich osudy změní
   A že se navrátí domů až nadělají jmění
   Rodina stěhuje cíchu krvavou jak srdce jímž zmítá marný cit
   Tu cíchu i naše sny nelze ničím naplnit
   Někteří z emigrantů se na čas ubytují zde
   V ulici Rosiers nebo Ecouffes či v jiných shnilých zdech
   Vídám je často vycházejí večer na ulici nalapat se vzduchu
   Pohybují se zřídka kdy a střídmě jak figurky v šachu
   Jsou to většinou židé jejich ženy opatřeny parukami
   Sedí ve skladech a hlídají skořicové krámy

   Stojíš v nálevně jež svítí se sprostým zinkem
   Upíjíš ubohou kávu jsi také nešťastníkem

   Jsi na účet noci ve veliké restauraci

   Ty ženy jsou docela dobré a přece neslyšíš smích
   Milence potrápí dost i nejšerednější z nich
   Je to dcera městského policisty z Jersey

   Ruce jež skrývá má tvrdé a plné rýh
   Soucitně laskám její jizvami posetý břich
   Nakonec obětuji ústa chudince se strašlivým smíchem

   Jsi sám a je tu ráno nové
   Konve mlékařů zvoní tak osudově

   Noc se vytrácí jak zrádná mulatka
   Jak Ferdina falešná jak Léa mužatka

   Piješ kořalku jak plavec jenž ztratil břeh
   Kořalku hořkou jako tvůj životaběh

   Jdeš pěšky domů k Auteuil neboť zatoužils náhle
   Vyspat se mezi fetiši z Guineje a z Oceánie
   Jsou to podřadní Kristové třetí třídy
   Kristové temných tvarů a ještě temnější víry

   Buď sbohem Bože jsi po práci

   Uťatá hlava Slunce krvácí se popo potácí


   MARIE
   Ke stáru dotančíte zpět
   Na místa kde jste - ještě dítě
   Protancovala celý svět
   Ach jestli vy se nevrátíte
   Už slyším zvony vyzvánět

   Můj spánek němé masky plaší
   A hudba je tak vzdálená
   Jako když u nebes se vznáší
   Miláčku dosáhl jsem dna
   Mou duši krutá bolest zháší

   Jdou ovce jak když sypeš něhu
   Po vločkách jež jsou vlněné
   Vojsko mi šlape po příběhu
   Kde je mé srdce ztracené
   Kde je mé srdce plné sněhu

   Kam asi kam se podějí
   Tvé vlasy moře jež má vrásky
   Kam asi kam se podějí
   Tvé ruce jež rve vichr lásky
   Ze stromu našich vyznání

   Ve společnosti starých knih
   Jdu podél Seiny která třeští
   Sám se sebou jak věčný mnich
   Dívám se do vln co mi věští
   Dočkám se neděle dnů mých?


   MOST MIRABEAU
   Pod mostem Mirabeau bez konce teče Seina
   Unáší vzpomínky
   I lásky beze jména
   Duše se hned raduje hned sténá

   Hodiny bijou po dni přijde noc
   Plyň čase zlomil jsem tvou moc

   Kráčíme dlaň v dlani pohled jímavý
   Zatímco uplývá
   Pod živým mostem mezi já a vy
   Nekonečná řeka věčné únavy

   Hodiny bijou po dni přijde noc
   Plyň čase zlomil jsem tvou moc

   Láska slábne jako vyčerpaný vodopád
   Láska ubývá
   Život vleče se když jeho smysl pad
   Marně zahřívá tě zdivočelé Snad

   Hodiny bijou po dni přijde noc
   Plyň čase zlomil jsem tvou moc

   Míjejí dny a týdny beze jména
   A naše minulost
   I lásky opadnou jak pěna
   Pod mostem Mirabeau bez konce teče Seina

   Hodiny bijou po dni přijde noc
   Plyň čase zlomil jsem tvou moc


   MONTPARNASSE
   Ó dveře hotelu dvě rostliny v pantech
   Jste stále zelené
   A nikdy nerozkvetete
   Kde jste mé plody Kam se poděju
   Ó dveře hotelu vychází z vás anděl
   A rozdává prospekty
   Nikdy se tolik nedbalo o čest
   Pronajměte mi pokoj navždy na týden
   Vousatý anděli vždyť vy jste
   Lyrický poeta z Německa
   Který chce poznat Paříž
   A znáte z její dlažby
   Spáry na které se nesmí vstoupit
   A sníte
   O neděli strávené v Garches

   Je poněkud dusno shoďte ty vlasy z hlavy
   Ó básnivý dobráčku přihlouplý a plavý
   Vaše oči se tak podobají balónům
   Které brázdí čistý vzduch
   Nazdařbůh

   HOTELY
   Pokoj ovdověl
   Hleď si sám sebe
   Platí se měsíčně
   Spadl jsi z nebe?

   Majitel vrčí
   Vysolte předem
   Ubohý vlčku
   Toč se a jedem

   Fiakry drtí
   Můj soused žabák
   Kouřívá k smrti
   Smradlavý tabák

   Ó La Valliere
   Směj se a chechtej
   Potřebám našim
   Sny kulhat nechej

   Z ruky do huby
   Žijem v hotelu
   Jazyky naruby
   Jako v Bábelu

   Dveře dej na řetěz
   Toč dvakrát klíčem
   Zahynu bez peněz
   Svou láskou sklíčen


   OKNA
   Mezi červení a zelení žlutá umřít nelení
   Papouškové ara pějí v rodných pralesích
   Klubko pihi se svíjí
   Je třeba oslavit básní ptáka s jediným křídlem
   Budu ji hláskovat do telefonu
   Velké dojetí
   Dává vytrysknout slzám
   Hle pěkná dívenka v stádečku Turiňanek
   Ubohý mladíček smrká do bílé kravaty
   Rozhrň záclonu
   A hle okno se náhle otevírá
   Pavučina z ručně tkaného světla
   Bledá krása nevýslovné violeti
   Marně zkoušíme si vydechnout
   O půlnoci začínáme
   Jsi-li pánem svého času pak jsi svobodný
   Mořská mušlička Mník Několikanásobné slunce
   Mořský ježek soumraku
   Pár sešlapaných žlutých bot za oknem
   Věže
   Věže - ulice
   Studny
   Studny - náměstí
   Studny
   Vykotlané stromy úkryty černých tulaček
   Kozlové bečí steskem
   Po zdivočelých kozách
   Husí tiráda se nese od severu
   Tam kde lovci mývalů
   Vydělávají kožíšky
   Třpytící se diamant
   Vancouver
   Vlak zabílený sněhem a světlem prchá před zimou
   Ó Paříži
   Mezi červení a zelení hyne veškerá žluť
   Paříž Vancouver Hyeres Maintenon New York a
   Antily
   Okno se rozloupne jak pomeranč
   Nádherné ovoce světla


   NÁPIS NA HROB HENRI ROUSSEAUA
   MALÍŘE A CELNÍKA
   Drahý Rousseau slyš
   Zdravíme tě
   Delaunay s paní pan Queval a já
   Propusť naše kufry přes nebeskou celnici
   Vezeme ti plátna barvy štětce Nech otevřený vjezd
   Ať konečně můžeš veškerý svůj drahocenný čas
   Obětovat umění a jako když jsi portrétoval mne
   Namalovat podle skutečnosti tváře hvězd


   PONDĚLÍ V KRISTÝNINĚ ULICI
   Správcová i její matka pustí každýho
   Jestli seš chlap tak mě dnes večer doprovodíš
   Stačí aby jeden hlídal katr
   Zatímco druhej klidně vyběhne nahoru

   Tři hořící plynové hořáky
   Domácí je tuberačka
   Až skončíš dáme si partičku žaketu
   Dirigenta bolí v krku
   Přijeď do Tunisu dám ti zakouřit konopí

   Zdá se že to pasuje

   Kupa táců kytky kalendář
   Bim bam bum
   Dlužím domácí skoro 300 franků
   Radši si ufiknu pinďoura než jí to vrazit

   Odjíždím ve 20.27
   Šest zrcadel tam pořád čučí na sebe
   Tak se mi zdá že to ještě víc zamotáme
   Milý pane
   Jste chlap na prdlačku
   Hele ta dáma má nos jako tasemnici
   Luiza si zapomněla kožich
   Já ho taky nemám a nezmrznu
   Dán pokuřuje a zkoumá jízdní řád
   Černá kočka si to šněruje lokálem

   Ty lívanečky byly výtečné
   Z hydrantu teče
   Šaty černé jako její nehty
   To je naprosto vyloučeno
   Pohleďte pane
   Malachitový prsten
   Podlaha je vysypaná pilinami
   Tak je to přece pravda
   Tu zrzavou servírku unesl nějaký knihomol

   Novinář znám ho vlastně jen mlhavě

   Poslyš Jakube co ti řeknu je moc vážné

   Smíšená paroplavební společnost

   Povídá pane podívejte se kolik dokážu nadělat leptů a obrazů

   Mám jen služtičku

   Po obědě v Café Luxembourg
   Jednou mi tu představil nějakýho páprdu
   Povídal
   Poslyšte to je ale rozkošné
   Smyrna Neapol Tunis
   Ale propánakrále kde to je
   Když jsem byl posledně v Číně
   Je tomu osm devět let
   Čest zpravidla závisí na tom kolik je hodin
   Velká kvinta

   KLOBOUK-HROBKA

   Pohodlně hnízdí
   Ve svém hrobečku
   Ptáček přišpendlený
   k tvému kloboučku

   Je to ptáček
   Americký
   Prdeláček
   Or
   Nitologický

   Or
   Todoxně vzato
   Mám tě akorát
   Jdu se vyčurat




   PROBODNUTÁ HOLUBICE A VODOTRYSK

   Sladké milované tváře
   Milované kvítky rtů
   Mia Mareye
   Yette Lorie
   Annie a ty Marie
   Kam jste se poděly panenky
   Avšak hle
   Nad
   Vodotryskem
   Který vzlyká a prosbami pění
   Tato holubice je u vytržení
   ?
   Nedávné vzpomínky pohltila dálka
   Mé přátele pohltila válka
   Vaše duše letí vzhůru jako vzdech
   Zatímco vaše těla
   Steskem umírají v močálech
   Kde je Braque Max Jacob Proč tu není
   Derain s očima šedýma jak rozednění
   Kde vězí Raynal Billy Dalize Kdo jim brání
   Vaše jména obestřená smutkem
   Ztrácejí se jako kroky v kostele
   Kde je dobrovolník Cremnitz rukoval tak vesele
   Kdo ví jestli nejsou pochováni
   Žalem přetéká a pění duše má
   Pramen vzpomínání nemá dna
   Kdo šli do boje se na severu bijí
   Večer zmírá v moři Ó zkrvavené dálky
   V zahradách bují růžový vavřín
   Erbovní květina války


   KNĚŽNA LÁSKA
   Kněžno lásko
   Řekni mně
   Kam zmizela
   Tajemně
   Malá Lou
   Má holubice
   Kouzelnice
   Nevěrnice
   Zvědavost má
   Konce nemá
   Kde by byla
   U Viléma!


   FOTOGRAFIE
   Tvůj úsměv mne svádí
   Jako svádějí jisté květiny
   Fotografie jsi hnědá houba
   Z hloubi lesa
   Která je jeho chloubou
   Stříbrné barvy crčí
   Jako svit měsíce
   Do zahrady míru
   Plné živé vody a sadařů posedlých ďáblem
   Fotografie jsi kouřem ohniště
   Které se pyšní žárem
   Fotografie
   Vydáváš konejšivou hudbu
   Slyším
   Tvůj monotónní rytmus
   Fotografie
   Jsi stínem slunce
   Které se tebou pyšní


   PAŘÍŽ
   Viděl jsem zatemněnou Paříž
   klíčící pod zemí kde se lidé smějou
   Paříž obrovský ametyst
   Belgičtí vojáci v pětistupech
   Stařeny oblečené jako v pohádce
   o džbánku a o rozlitém mléce
   Premovaný pilot přežvykuje svá hrdinství
   Slyš bubnování: Rozchod!
   Ach jak se smál muž který dostal odklad
   a vyklouzl z mobilizace
   Shakespeare temně trčí
   na bulváru Haussmann
   Hnusně civilně oblečení muži
   co neodjeli nasazovat kůži
   Malíři malují
   A já tě celým srdcem miluji


   JACQUES PRÉVERT

   FRANCOUZSKÁ PÍSEMKA
   Mladičký Napoleon byl hubený
   a krom toho důstojník u dělostřelectva
   Později se stal císařem
   a přibral na váze a zabral mnoho zemí
   a když umíral
   měl ještě docela slušné břicho
   Jenže se scvrknul


   ZATMĚNÍ
   Ludvík XIV. alias Král-Slunce
   sedával na nočníku vrhajícím stín
   až na sám konec jeho říše
   Jedné velmi tmavé noci
   Král-Slunce vstal z postele
   sedl si na svůj nočník
   a zatměl se

   POSELSTVÍ
   Dveře které kdosi otevřel
   Dveře které kdosi opět přibouchl
   Židle na kterou se kdosi posadil
   Kočka kterou kdosi pohladil
   Ovoce do něhož se kdosi zakousl
   Dopis který kdosi rozlepil
   Židle kterou kdosi převrhnul
   Dveře které kdosi otevřel
   Cesta po které se ještě někdo rozběhl
   Lesík po kterém se kdosi prochází
   Řeka do které se kdosi vrhá po hlavě
   Nemocnice v které kdosi mrtev je

   RUE DE BUCI DNES...
   Kam se jen ztratilo
   nedělní ráno ten malý bláznivý svět
   Kdo stáhnul prašnou a železnou oponu
   za touhle ulicí
   ulicí kdysi tak šťastnou a hrdou na svůj účel
   jako je šťastná a hrdá dívka na svoji nahotu
   Bídná ulice
   opuštěná ve čtvrti
   opuštěné ve městě z něhož odešli lidé
   Bídná ulice
   chmurná chodbo jež spojuješ dva mrtvé body
   tví vychrtlí opuštění psi tvůj obtloustlý válečný mrzák
   který tak zhubnul (i oni!)
   a který jezdí na mechanickém vozíku
   bez cíle
   zastaví tady i tam a nikde
   Druhá válka je už za námi
   a tak se smířil s lidmi
   smířil se s vozíkem
   odpustil svým utrženým nohám
   Kdysi měl své drobné zvyky
   všichni ho zdravili a všechny znal
   a oni jeho
   Jezdil
   stavěl se na skleničku pletl se žertoval
   než odjel na oběd
   A teď jako by všechno začínalo ještě jednou
   jede zvolna svou ulicí
   ale už ji nepoznává
   ani ona jeho
   Bída stojí ve frontě u vrat neštěstí
   u vrat utrpení
   Ulice je pustá a bezútěšná
   odložená jak stará mlékařská konev
   a mlčí
   Bídná ulice už nechce už nemůže mluvit
   bídná ulice vytržená z kořenů trpící podvýživou
   Utrhli ti chleba od úst
   vybrali vaječníky
   požali ti i trávu pod nohama
   nacpali ti tvé písně zpátky do krku
   ukradli tvé veselí
   diamant tvého smíchu si vylámal zuby
   na železné oponě stupidity a nelásky
   kluci z okolí už neutíkají z pekařství nesmějí se
   pusy plné chleba
   v tržnici se z rukou krevnatých prodavaček
   už nekutálejí na váhy
   malá sluníčka z Valencie
   už nespouštějí na chodník
   okama síťovek
   rozmarné papírové šatečky
   plné torerů a krásných dělnic z tabáčky
   tištěných všemi barvami
   plné názvů exotických měst
   které rozněcovaly sny cizinců
   A ty žlutý citróne
   jenž jsi trůnil jako král uprostřed suity zelených ústřic
   chudobná hvězdo
   osvětlovači střídmých obědů
   Kde je tě konec
   žlutý citróne zrozený v dalekých krajích
   A co ty starý tuláku prodavači tužek
   jenž jsi vyčaroval z vína a ze snění pod mosty
   příběhy z jiných světů
   zázračných světů dosud bezejmenných
   Kam jsi zmizel
   kam zmizely tvé tužky...
   A vy trhovkyně z ulice
   kam se poděly stuhy kam cibule
   šmolka
   jehly nitě patentní špendlíky?
   A vy zelinářky
   jste stále na svém místě
   ale srdce je pryč
   srdce této čtvrti
   srdce oživující tyto tepny
   srdce této ulice
   Vaše zelenina je špatná
   a vy samy jste se tolik změnily
   Vaše volání má jinou melodii
   vaše hlasy jinou tóninu...
   A ty hezká dívenko
   která ses procházela
   a žila
   v údolíčku ulice de Buci
   která jsi tu rostla
   a chodila každé ráno
   venčit psa
   v ruce chléb
   abys odešla
   a vrátila se
   Ani ty nepoznáváš svoji ulici
   ulici kterou jsi chodila v neděli ráno se psem
   a se svačinou
   sotva sis protřela oči
   oči dokořán otevřené
   a lesklé
   Zdálo se že jsi nahá pod chmýřím lehounkých šatů
   a ty ses smála
   spokojená že tě okukují
   a pozorují
   a touží po tobě
   že tě hladí pohledem celá ulice
   tvá ulice de Buci
   že vraští obočí
   a zdvihá ramena
   jako by se zlobila
   a hrozila ti prstem
   a vyčítala:
   Copak se nestydí
   v tomhle věku
   kdo to kdy viděl...
   A strašila tě že bude žalovat tátovi
   Tvá ulice de Buci
   naoko pohoršená
   naoko rozzlobená
   ale v hloubi duše
   spokojená a hrdá
   na tvou zářivou krásu
   na tvé dovádivé mládí
   na tvou nádhernou bídu
   na tvou nádhernou volnost
   1942

   SLUNEČNICE
   Ve všední den v neděli
   V zimě v létě
   Stoupá k pařížskému nebi
   Dým z fabrik věčně šedý

   Ale jaro už se žene za uchem kytku
   A pod paží si vede krasavici
   Slunečnici Slunečnici
   Říkají tak květině
   I dívce
   Jedné z bezejmenných víl
   Co tančí na rohu ulice
   V Seville v Belleville

   Slunečnice Slunečnice Slunečnice
   Tančí valčík na rohu ulice
   Nadcházejí krásné dny a měsíce
   A sladký život hrne se jim v patách

   Omládlý duch Bastily se spokojeně šklebí
   A kouří modrou gitanku vstříc milostnému nebi
   Vstříc nebi Sevilly vstříc nebi Belleville
   Prostě kdekoli

   Slunečnice Slunečnice
   přezdívají květině
   I dívce


   JEDNOHO DNE
   poblíž Paláce Spravedlnosti a
   Policejní Prefektury
   které už dávno přestaly existovat
   jednoho dne
   zmizel i trh s květinami
   i trh s ptáky

   Jednoho dne tady zůstaly
   jen muzea starých zašlých věcí
   muzea minulých a divných předmětů
   muzea omylů

   Mladíci v letech vodili maličké
   do muzea ptáků
   ukázat jim pasti a klece
   vábničky na skřivany a prázdné voliéry

   V muzeu květin
   mladé rostlinky se popínaly
   po zasklených dveřích skleníku
   a při tom popínání pobaveně házely očkem
   po velkých prázdných konvích po zelených kropičkách
   a zrezivělých zahradnických nůžkách které docvakaly

   V muzeu války
   herojové ze zašlého vosku
   marně nyli napůl rozteklí
   že se vrátí těch pár návštěvníků
   co k nim jednoho dne zabloudili
   nedopatřením anebo omylem
   Ale oni už se nikdy nevrátili

   V muzeu otroků
   lidé s úsměvem v němž není stopy zla
   ukazují dětem
   svobodné majitele a bezradně
   a s jistou lítostí nad zatracenou minulostí
   postávají před vitrínou kde se vystavuje
   kraťounká stupnice mezd

   V muzeu Spravedlnosti stařičké váhy

   Aha tu to máme!
   Nemluvte dál teďka mluvím já
   přerušil svou kuchařku která mu bezelstně
   líčila svůj sen
   jistý předseda senátu
   s prstem přívětivě ztopořeným

   No tak dobře byl to jenom sen
   odpověděla mu pohoršeně kuchařka
   Ale copak je mi do toho
   Já jen vařím a to perfektně
   moje kuchyně je řádná co uvařím sníte

   A neméně řádný byl ten sen
   co se mi zdál
   Jednoho dne


   ZÁSUVKY STOLŮ
   diamanty sklenářů
   ptáčci vězňů
   cestičky školáků

   Benátky nám gondoliéry dluží
   v ulici Růží marně hledáš růži
   Ale v ulici Luny
   se luna často sluní

   Zásuvky stolů
   diamanty sklenářů
   ptáčci vězňů
   Jednorožci rohů
   šneci schodů
   cestičky školáků

   V ulici Malých stájí
   šediví koně přebývají
   Nad jedním hořce zapláči
   stáj mu nestačí

   Zásuvky stolů
   diamanty sklenářů
   ptáčci vězňů
   Jednorožci rohů
   šneci schodů
   cestičky školáků

   Na avenue Velké armády
   prodává muž bez nohou a bos
   tkaničky za směšný obolos

   DĚTI Z VRŠKU
   děvčata ze zastrčené čtvrti
   neděle vás najde na ulici Míru
   Čtvrť je opuštěná
   rolety stažené
   Avšak pod oblohou šedivou jak myš
   za mřížemi Tuilerií zeleň vytušíš
   Bezděčně tančíte
   Tančíte na voskovaném chodníku
   a zavádíte novou módu
   aniž o tom máte ponětí
   Kožíšek podšitý smíchem
   na potištěných šatech
   A potištěné šaty na sametu
   baculatých láskyplných těl
   Zbrusu nové od hlavy až k patě pozlacené
   Každý by vás chtěl
   vy bláznivé z vršku
   kouzelnice ze čtvrtí bez rodokmenu
   modely jež nelze napodobit
   Cover girls
   colored girls
   z Goutte d'Or či z Belleville
   z Grenelle anebo z Bagnolet

   NA JISTÉM OPUŠTĚNÉM PLÁCKU...
   Na jistém opuštěném plácku sténá zoufalstvím a žízní
   jistá ubohá zelená rostlina v bídném rozklíženém truhlíku.
   Náhle se tu zjeví stařenka s kropičkou, sestra stařenky
   s kočkami a starce s vrabčáky. A rostlina zas dostane
   barvu a volá své zelené: děkuji!

   Barvy Paříže,
   její utajená hudba, její němé smutky,
   dny jejího štěstí,
   její milostné písně.

   TOŤ SLUNEČNICE NAD PAŘÍŽÍ...
   Toť slunečnice nad Paříží
   Sluneční paprsky se prohánějí v metru
   Slunce dne slunce svítání
   Slunce dobrotivé sluníčko
   Slunce podpaluje
   Slunce Paříže
   Slunce proráží pancíř

   Slunce vystupuje z kouře
   Slunce exploduje nad žalářem
   Slunce vymetá čerň
   Slunce ty se šklebíš jako klaun
   Všude rozhazuješ konfety
   Slunce ovoce slunce pomeranč
   Kdepak kyselý citrón...
   A Eiffelovu věž pro květy nenajdeš!

   V LOUVRU
   V noci hlídač náhle procitne, uslyšel jakýsi hluk.
   Ale pak se smíchem zabručí: „Nic se neděje, to jen
   Monalýza se chechtá jako blázen, občas ji to popadne.“
   A pak znovu usne zcela spokojen.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]