S mimořádným čtenářským zájmem jsem si přečetl Knižní zpověď »Marťanky« Hybáškové, což je brilantní recenze Daniela Strože na její knihu Zpověď Evropanky, otištěná v Obrysu-Kmeni 25/2009.
   Jana Hybášková byla studentkou orientalistiky-arabistiky na naší katedře věd o zemích Asie a Afriky Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde jsem jako historik-afrikanista byl v té době vysokoškolským učitelem.
   Přiznám se, že jsem byl velice překvapen její nebývalou politickou angažovaností, následující po tzv. sametové revoluci, vedené nastrčenou figurkou Vaška z Hrádečku a jeho partičky v cizích službách. Hybášková svého vrcholu dosáhla coby europoslankyně a tvrdá, rádoby »zásadová« antikomunistka. Lidé, znající tichou, nenápadnou a vždy uvědomělou studentku Janu Hybáškovou, se nestačí divit. Janě Hybáškové tedy naprosto nebylo na Filosofické fakultě a jmenovitě na naší katedře vůbec za socialismu (ona patrně by nyní prohlásila »za totality«), ale naprosto vůbec (jak by řekl pan profesor z Hradu) ubližováno a naprosto nebyla utiskována. Vzpomínám si, že v neznámkovaném semináři arabistů jejího ročníku o mezinárodních vztazích vždy seděla mlčky a když se jí člověk na něco zeptal, tak zpravidla nic nevěděla. Pedagog musel vycházet z toho, že ty mezinárodní vztahy prostě nejsou její parketa.
   Vzpomínám si, jak jsme tu utiskovanou Hybáškovou zachraňovali, naše vedoucí katedry a já, u státnice z marxismu. Během komunistického »útisku« studentka Hybášková pobývala se svými kolegy-arabisty v rámci spolupráce s Burgibovou univerzitou v Tunisu na studijním pobytu. Tam bohatě využívala svůj studijní čas dokonce i při oddechu na pláži ke konverzaci s belgickým diplomatem, z kteréžto angažovanosti ji opět naše milá katedra vytahovala, s tím, že patrně chtěla rozvíjet své znalosti krásného jazyka francouzského. (Teprve v posledních letech jsme si všichni uvědomovali, že totiž studentka Hybášková se už tehdy učila »belgičtinu« pro svoji budoucí funkci v Bruselu. Jaká byla předvídavost v těch »temných dobách totality«!)
   Okamžitě po absolutoriu dostala Jana Hybášková místo na naší katedře a onoho 17. listopadu 1989 se zúčastnila coby reprezentantka naší katedry uvedeného studentského průvodu. A poté začala její nová cesta ve starém lumpenkapitalistickém režimu (jak to krásně formuloval veliký český filosof prof. Dr. Karel Kosík, DrSc.). Na Zamini se stala vedoucí arabského teritoriálního odboru (arabštinu pochopitelně uměla, ale mezinárodní vztahy pro ni stále zůstávaly pověstnou španělskou vesnicí). Bylo legrační, když později musela o arabské problematice poučit samotného »všeuměla« Cyrílka, tč. vládce Černína.
   Ovšem ze současných antikomunistických výpadů Jany Hybáškové je lidem, kteří ji znají, smutno. Lze litovat, že se »nepotatila«, protože její otec byl uznávaným lékařem. A když už se dala na arabistiku, tak by jistě mohla úspěšně pracovat v oboru překladatelství a tlumočnictví. Faktem ovšem je, že to patrně nenese tolik, co politika.
   Mám radost, když moji bývalí výborní studenti pracovali a pracují třebas jako čeští velvyslanci (např. Dr. Juraj Chmiel v Nigérii, který napsal skvělou knihu Hrob bílého muže) či kancléř Hradu PhDr. Ing. Jiří Weigl. Doktorce Janě Hybáškové přeju, aby se věnovala arabistice (to je její parketa) a přestala se ztrapňovat v antikomunistických politických perfidiích.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]