Syntetický paralelismus, hojně využívaný českou prózou na přelomu 19. a 20. století a bez něhož si nedovedeme představit dílo Josefa Karla Šlejhara (Srna, Pohřeb, Kuře melancholik) se stal prubířským kamenem pro španělského autora Lorenza Silvu (1966). Dodejme rovnou, že si nasadil laťku proklatě vysoko a že svým románem BOLŠEVIKOVA SLABINA (Garamond 2009, str. 164) nesplnil očekávání.
   Už samotný název vyvolává rozpaky; cílí totiž z historie do současna, až k flagelantské sebeprojekci. Ta je ve znamení osvobozující mystiky (Kdyby se mě Bůh dříve zeptal, co jsem udělal s časem, který mi poskytl, mohl bych mu ukázat pouze pár ubohých tabulek shrnujících celý můj příběh. Dnes by to bylo jiné).
   Likvidaci carské rodiny se čtyřmi ještě nedospělými velkokněžnami využil autor k přemostění do reálna, kde se vyskytne patnáctiletá Rosana, moderní a bez prudérie vystupující Lolitka. Zatímco historický masakr má politický podtext, stejný nebo aspoň podobný jako ve Francii nebo v Anglii, dnešní svět si vystačí s násilím pro násilí. Přesvědčí se o tom vypravěč a protagonista příběhu, bankovní úředník, bývalý student filozofie. Právě onen pozůstatek humanitního vzdělání mu umožňuje prožívat, ale hlavně glosovat s jistou nadřazeností všednodennost bytí (Taky nesnáším pedagogiku, liberální kapitalismus a sport). Do ní zapadá i malicherná dopravní kolize s neznámou řidičkou. Proč ji prostřednictvím anonymních telefonátů nevyděsit? Proč ji chlípnými návrhy neponížit?!
   Jenomže od Sonsoles vedou kroky k mladší sestře – Rosaně. A do ní se hlavní hrdina, aspoň podle informací na záložce, bezhlavě zamiluje. Nic jiného mu ani nezbývá, může počítat s třetinou textu, s několika částmi nečíslovaných kapitol. Takže následuje exhibice v bikinách a potom...? Najít si nějaký odlehlý kout. A tady náš hrdina tápe; mrzké dobyvatelské choutky se v něm sváří s vědomím odpovědnosti. Také Rosaně chybí prostor, aby se předvedla. A dozvíme-li se opět ze záložky, že podle knihy byl natočen úspěšný film, těžko uvěřit, že zárukou takového snímku by měl být kvalitní text. Jako příklad nám může posloužit Nabokovova kniha a kongeniální film s Jeremi Ironsem v hlavní roli. A když už jsme se pustili do ošidné enumerace, připomeňme si tři prózy z francouzské produkce.
   Pětatřicetiletý automechanik hvízdne na čtrnáctiletou dívku a ta mu zpřevrátí život (Malá mořská víla), hromotlucký Tiffauges je dvanáctiletou Martinou křivě obviněn ze znásilnění (Král duchů) a solidní státní úředník je nařčen z téhož (Holčička a cigareta).
   Lorenzo Silva uvedené možnosti nechal ležet ladem. Místo toho vsadil na kult privátního násilí, aniž by vzal na vědomí, že ani v tomto časoprostoru nepřichází s ničím novým: viz Oatesová: Země divů, Evans: Sobota.
   Věřme, že nakladatelství Garamond bude mít v budoucnu šťastnější ruku, jako tomu bylo v případě Fuentese, Tavarese nebo Vila – Matase. Držíme palce...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]