O životě se spisovatelkou a básnířkou EVOU BERNARDINOVOU

   Mohla byste se popsat a charakterizovat?
   168 cm, 55 kg, 69 let. Rozvedená, dvě děti, čtyři vnoučata. Celoživotně orientovaná na rodinu. Po studiích na filozofické fakultě UK (obor čeština, literární věda) krátce jako redaktorka Čs. rozhlasu, potom víc než dvacet let na vesnici jako žena v domácnosti, potom krátce na stáži v časopise Kmen, krátce v Památníku národního písemnictví a důchod. Dvanáct vydaných knížek, nejznámější je Kluci, holky a Stodůlky. Kdysi jsem si myslívala, že jsem aspoň v něčem mimořádná. Život mě opravil. Jsem ve všem průměrná.

   O čem v poslední době nejvíce přemýšlíte?
   V poslední době přemýšlím nejvíc o svém zdraví. Jak bych si je upevnila a byla co nejdýl samostatná a nezávislá na pomoci druhé osoby.

   Chtěla byste něco ze svého života škrtnout?
   Nechci ze svého života škrtnout nic.

   Život uštědřuje lekce. Kdy vám uštědřil tu největší?
   Já bych nikdy neodešla z Prahy. Já bych nikdy nezůstala doma kvůli dítěti, tvrdila jsem. Pak jsem odešla za mužem na stavbu přehrady a po narození dětí jsem se na dvacet let dobrovolně a ráda stala ženou v domácnosti. Věřila jsem, že naše rozhodnutí (manželovo a moje) být doma s dětmi a snažit se psát ve volných chvílích, bylo správné. Tvrdou lekcí byl pro mne manželův odchod. Ozvěny našeho rozchodu vnímám dosud i v rodinách našich dětí. A když už jsem myslela, že jsme to všichni přežili a udrželi vztahy, které bylo možné zachovat, překvapilo mě oddálení s dospělými dětmi.

   Bez čeho se neobejdete?
   Bez zdraví.

   Co vám dalo dětství?
   Ačkoli byl tatínek roky těžce nemocný a maminka se o něj starala a také o mne a o svou matku, měla jsem doma vždycky pocit jistoty, bezpečí. Co máš v hlavě, to ti nikdo neveme, říkali rodiče a dali mi možnost vzdělání. Mnohá učenost propadla sítem paměti. Ale toho, co mi uložili do srdce, neubývá. Děkuju rodičům za život, za lásku, za vychování.

   Čemu vás naučil život?
   Vnímám život jako dar. Jako příležitost k vědomému utváření se. I po našem rodinném kotrmelci si myslím, že dlouhodobý život v rodině má rozhodující vliv na rozvoj dětí, ale i na rozvoj rodičů jako zrajících osobností. Myslím, že žádná vědecká ani umělecká práce není náročnější.

   Co vás v životě nejvíce zklamalo?
   Nejvíc jsem v životě zklamala sama sebe, když jsem pocítila zlobu k dříve milovanému člověku. Tou zlobou jsem se cítila zaskočena, pohaněna a ponížena víc, než její příčinou. Když jsem se osvobodila a pak i odpustila, zažila jsem velkou úlevu. Teprve po mnoha letech jsem pochopila, že mě vlastně nikdy nikdo trvale nezklamal. Ani rodiče, když mi pod stromeček místo vytouženého kola dali kolíbku s panenkou, ani muž, který odešel od nedokončeného díla, ani dospělé děti, které chtěly víc, než jsem mohla dát. Copak mě všichni tisíckrát krásně nepřekvapili?

   Co je pro vás v životě nejdůležitější?
   Zdraví.

   Co pro vás znamená být sám sebou?
   Být sám sebou znamená nepřetvařovat se. Neznamená to neovládat se. Smět být beze strachu upřímná.

   V co věříte?
   V lidi. Ale i kdybychom se tady neudrželi, věřím, že planeta (kolébka i hrob náš) zůstane, třeba v podobě jiné. Možná si od nás oddychne, možná se slunce bude líbat jenom s vodou, ale pak tu přece budou i slzy...

   Jste někomu za něco vděčná?
   Jsem vděčná rodičům za život a vychování, muži za lásku, za děti, dětem za radost, za vnoučata, vnoučatům za radost, přátelům za to, že mi říkají o mých chybách, že se ke mně chovají, jako bych byla jejich sestra a dávají mi tak poznat pocit sourozenectví, třebaže skutečnou sestru ani bratra nemám.

   Co je zbytečné?
   Zbytečné je předstírání. A myslím, že i ošklivé. Ve velkých přezdobených kyticích krása samotných květin zaniká. V přezdobenosti zaniká krása samotného člověka, v přezdobených bytech zaniká domov. Řeči, které nic neříkají, jsou zbytečné. Podobají se někdy oficiálním kyticím, dávaným bez skutečné radosti a bez skutečné radosti přijímaným.

   O čem nejčastěji sníte?
   Jako malá jsem snívala o tom, jak mne lidi, hlavně paní učitelka, mají rádi, protože jsem tak hodná. Později jsem snívala o tom, že mě mají rádi spolužáci, protože jsem tak nevšední. Pak jsem snila s mužem o společném životě a o dětech, které se nám narodí. Pak o vnoučatech. Pak o novém muži. Někdy taky o knížkách, které napíšu. Teď sním o tom, jak vyjdu s důchodem.

   Jak prosazujete svůj názor?
   Vždycky jsem se snažila o rozhovor, o dohodu. Doma, se sousedy, přáteli, kolegy. Ale dlouhé vysvětlování bývá protivné dětem i dospělým. Své názory prosazuju hloupě, nepřesvědčivě, nediplomaticky, leč úporně.

   Z čeho v životě neslevíte?
   Nevím. Snažím se vyhýbat konfliktům. Nemám ráda zakouřené prostory. Nechodila jsem do hospod ani kvůli lidem, kterých si vážím. I když mě i proto považovali za nekolektivní, povýšenou. Jsem průměrná, ale nerada bych klesala ještě níž. Nechci se pohybovat v prostředí, které se mi nelíbí. Ale ještě protivnější je mi pýcha ctnosti. To pak snad raději ty hospody, o kterých všichni říkají, že jsou typicky české.

   Kdy si říkáte: Na tohle nepřistoupím?
   Když vím, že to, oč jsem žádána, by někomu ublížilo.

   Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
   Myslím, že umění může lidi zjemňovat, snad tedy i polepšovat i uzdravovat (léčba uměním). Ale největší význam pro utváření člověka mají nejbližší lidé, s nimiž se setkáváme v dětství.

   Doba se změnila a s ní i vztah k hodnotám. Které hodnoty mají pro vás trvalou platnost?
   Stejně jako dřív. Slušnost. Odpovědnost. Solidarita. Láska.

   O čem jste si dělala iluze?
   O sobě. Ty byly nejnebezpečnější. O blízkých lidech... Ale oni za to nemohli. Idealizovala jsem si je. Sklon idealizovat si skutečnost mám pořád. Je to stejně nebezpečné jako neustálá podezřívavost a nedůvěra. Myslím, že obojí je projev nezralosti.

   Jaké máte ideály?
   Chtěla bych, abychom k sobě byli vnímavější, slušnější. A proč pořád čekáme, že slušní, zdvořilí začnou být mladí lidé? S tím bychom přece mohli začít my.

   Na co jste zvědavá, co byste se ráda dozvěděla?
   Ráda bych věděla, jaký bude jazyk budoucího světa. Nemám na mysli žádný ze světových jazyků ani nějaký umělý jazyk. Doufám, že to bude báseň. Proč by v čistém vzduchu, nad čistými vodami a pevninami, proč by lidé, netrápení starostmi z bídy či přesycení, proč by spolu nemluvili jazykem poezie?

   Na jaké chyby má člověk právo?
   Chyby jsou přirozenou součástí hledání.

   Litujete něčeho?
   Lituji, že jsem někdy ublížila milým lidem, protože jsem se nedokázala rychle rozhodnout pro jednoznačné řešení. Prosím tyto lidi, živé i mrtvé, za odpuštění.

   Co je pro vás největším dobrodružstvím?
   Dnes je pro mne největším dobrodružstvím sledovat, jak rostou vnoučata a taky jiná mláďátka.

   Daří se vám rozeznat lež od pravdy?
   Daří se mi to těžko. Některé lhaní je tak přesvědčivé. Právě z přemíry zbytečných slov vyciťuji, že by mohlo jít o lež. Za nebezpečné lži považuji lži po lžičkách.

   Co si dnes lidé nejvíce nalhávají?
   Stejně jako dřív si dnes lidé nalhávají, že čím víc peněz, čím vyšší funkce, tím víc štěstí. Ale nesouhlasím ani s idealizací chudoby jako cesty k plnějšímu lidství. Když člověk musí dlouhodobě obracet každou korunu, když se bojí o práci, o střechu nad hlavou, o děti - je to ponižující a ničí to zdraví. Mezi bídou a nehromaděním věcí (netoužením po nich), je veliký rozdíl.

   Co dnes považujete za statečnost?
   Stejně jako dřív považuji za statečnost, když někdo nasadí život pro záchranu jiného člověka. Za statečnost považuji také dlouhodobou péči o nemocného, o postiženého člověka.

   Stojíte si za vším, co jste vytvořila, anebo byste se k něčemu nejraději neznala?
   Stojím si za vším, co jsem žila i napsala.

   Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?
   Vážím si pokory. Myslím, že pokora je milost. Stejně jako víra. Není to slabost, ale síla. Není jednou provždy někomu dána a jinému odepřena. Já toto naladění vnímám jako radostné. Pokoru cítím před lidmi, kterých si vážím, nejčastěji před dětmi, někdy před některými uměleckými díly, ale také někdy v přírodě, někdy v blízkosti milovaného muže.

   Co vás ponižuje?
   Ponižuje mě sprostota některých přebohatých, ponižuje mě jejich blábol. Ponižuje mě, že zneužívají mé mateřštiny. Blábol místo čisté řeči mě urážel už dřív, to není závislé na světovém názoru.

   S čím se nikdy nesmíříte?
   Nevím. Život mě naučil, abych už neříkala: Tohle já bych nikdy neudělala!

   Co dělá člověka skutečným člověkem?
   Myslím, že člověka dělá skutečným člověkem jak jeho individuální snaha růst, tak jeho chování, jeho vztahy k ostatním lidem.

   Děsí vás něco?
   Děsí je silné slovo. Bojím se představy dlouhého umírání, při kterém bych byla odkázaná na cizí pomoc a uvědomovala si přitom, jakou jsem zátěží.

   Z čeho se dovedete radovat?
   Dovedu se radovat z maličkostí. Z každodenní práce, z lidí, kteří mi zůstali, z přírody. Ze zdraví, když mi slouží, z lásky, která mi zůstala. Umím mít radost z radosti druhých.

   Jaká je vaše největší životní zkušenost?
   Nevím, která moje životní zkušenost je největší. Mnohokrát jsem se přesvědčila, že nemá smysl čekat uznání, pochvalu za něco dobrého, prospěšného pro druhé. Odměna je už v tom, že jsem schopna něco takového udělat. Není žádná vyšší spravedlnost, která by odměňovala či trestala. Odměna a trest jsou lidská slova pro různé příčiny a následky. Ale to jsem dlouho nevěděla.

   Čemu jste porozuměla až teď?
   Že jsem v něčem pořád stejná, jako když jsem byla malá.

   Jaké poznání vám přinesla nová doba?
   Že to, co jsem čítala v sociálně kritických románech, není dávno překonaná minulost. Bohužel. Ale překonaný není ani sen o lidské solidaritě. Naštěstí.

   Z čeho nechcete slevit?
   Z upřímnosti aspoň sama k sobě. Když už na veřejnější nemám odvahu.

   Jak velký prostor potřebujete k životu a co v něm považujete za nezbytné?
   Byt s vlastním sociálním zařízením. Možnost dojít do lesa, k vodě.

   Bez čeho si nedovedete představit svůj život?
   Bez blízkých lidí. Bez vlastního bytu. Nedovedu si představit svůj život jako bezdomovec. Z rozhovorů s těmi, kteří prodávají časopis Nový prostor (dříve Patron) mi bývá úzko. Oceňuju odvahu těchto lidí řešit těžkou situaci. Zdá se mi to důstojnější nežli žebrání. Ale i žebrání se mi zdá lidsky důstojnější než totální apatie. Naše lhostejnost utvrzuje přebohaté v jejich bohorovnosti. Lhostejnost je předstupeň smrti. Společnost lhostejná ke svému vlastnímu osudu odumírá.

   Jak chápete pocit štěstí?
   Myslím, že pro vnímání pocitu štěstí musí být určité předpoklady. Určitá míra citlivosti, zdraví, zabezpečení. Myslím, že štěstí bývá častěji tam, kde je radost, smích. Ten, jak známo, nejčastěji zaznívá zdola. Myslím, že přemíra všeho, ať dobrého nebo zlého, člověka otupuje. Tedy otupuje i vnímání štěstí.

   Na co se těšíte?
   Těším se na jaro, na léto (nejvíc na to babí).

   Přejete si něco pošetilého?
   Přeju si něco pošetilého:
   Mír (1. lekce)
   Říkejte: Dobrý den!
   Prosím a
   Děkuji
   Říkejte: Na shledanou!
   Tak málo?!
   Ano. Ale musíte to říct první
   Je to pošetilé?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]