Pravoslava Zábranu potkalo to, čeho se obával. Opět se zamiloval. Jako by si tolikrát neříkal, že už se zamilovat nesmí, jako by jej láska dosud nestála jen ničivé duševní i fyzické vypětí. Od Zábranových gymnaziálních let, kdy byl ubíjen svým prvním milostným citem, protože nebylo možné jej byť jen letmo naplnit, uplynulo mnoho času. Za tu dobu se z hubeného studenta stal třicátník s bříškem. Za tu dobu se stačil oženit a rozvést, aniž by si z manželství odnesl potomka nebo aspoň náznak nějaké radosti. Tak to cítil. Zavrtal se do své práce v laboratoři. Zde mohl nerušeně pipetovat, měřit, odečítat, nastavovat, kalibrovat, ředit, eluhovat, extrahovat, centrifugovat a vůbec zkoumat. Zde si mohl číst o pipetování, kalibrování, měření a zkoumání. "Věda umí být vzrušující," myslel si. Laboratoř byla vášnivou milenkou osamělého Pravoslava Zábrany. Dokud nepřišlo tohle! Potkal ženu, která jej tolik přitahovala! Co teď?
   Potkal ji v zemské knihovně. Poprvé by si jí nevšiml, kdyby do něj nechtěně, leč o to nešetrněji, nežďuchla, když stál u dřevěné police a listoval knihami. Podruhé už z ní nemohl spustit zrak. "Nedívej se na ni!" okřikoval se. Zoufal si. Dělal, co nechtěl. "Dokola si nesundávej a nenasazuj brýle! Co tě na ní tolik upoutalo? Je to tuctová ženská! A jak je oblečená! Co si o sobě vlastně myslíš, Zábrano? Ty sám nejsi hvězda? Padají ti vlasy a tloustneš. To by musela být slepá, abys ji zaujal svým vzhledem! No, ostrý zrak, dívám se, nemá. Nebuď ironický, nosí brýle, jako je nosíš ty!" Podlehl její ženskosti. Jakoby náhodou se s ní dal do řeči cestou z knihovny. Byl roztržitý, ale závěrem hovoru ji přesto dokázal požádat o další setkání. "Proboha! Schůzku neodmítla! Co budu dělat?" polekal se pak své odvahy.
   V noci nemohl spát. "Mám tři možnosti: Nepřijde, dělala si ze mne legraci. Anebo před ní uteču, zavrtám se do nějaké skrýše, odjedu na školení. Anebo to zkusím! Nesympatická není. Nezamiloval jsem se? Proboha, to snad ne! Copak se lze tak rychle zamilovat, když dva roky lásce odolávám a ženy si protivím? Ne. Je to jen flirt," chlácholil se.
   S přicházejícím ránem přestal dobře rozlišovat skutečnost od svých představ. Nedovedl si zřetelně vybavit její tvář, postavu, barvu hlasu i šaty, a přece k ní stále cítil nemalé sympatie. Tušil, že vystudovala psychologii. Nemohl to ale říci s jistotou. A už vůbec si nebyl jistý, zda v tomto oboru dosud pracuje.
   "Jak na to, získat si její náklonnost?" dumal. "Měl bych ji mít, abych se ujistil, že to stále se ženami umím. Kdepak pro lásku! Moje vystupování musí být promyšlené, přesné, trefné, jakoby navážené na jemných laboratorních váhách. Roztržitost z knihovny se nemůže opakovat. Roztržitý může být zamilovaný středoškolák, ale ne já - hráč se ženským srdcem, člověk s nadhledem, jenž už nepodléhá citům komplikujícím život. O lásku opravdu nejde!" namlouval si ješitně a hloupě. Pod slupkou totiž zrála dužina hlubšího citu, který Pravoslavu Zábranovi naháněl strach. "Pravděpodobně se jako psycholožka vyzná v gestech a mimice - o to víc musím být přesvědčivý. Nesmí mne prokouknout. Měl bych se stát obratným manipulátorem a prodejcem sama sebe."
   Dva dny po setkání v knihovně si koupil knihu o řeči těla pro obchodníky, dealery, managery a jim podobné. "Sympatie a antipatie nevzbuzujeme jen obsahem našich slov, ale především výrazem tváře, řečí celého těla. Člověk se dorozumívá mimikou jako pes vrtěním ocasu. Nenechám nic náhodě!"
   Střídavě novou knihou listoval a odkládal ji na botník. Před velkým zrcadlem vedle věšáku ladil pohyby a hledal vhodná slova pro svoji řeč. "Probudit v ní přátelství, co přátelství - nejhlubší oddanost, nebude potíž! Jsem dokonalý! Ženy dosud hýbaly mnou jako hadrovým maňáskem. Přišel čas ukázat, že i já umím vládnout figurkami! Lahodná představa." Samolibě se prohlížel v zrcadle. Podle příručky hrál frkání zlostí, vnitřní nejistotu, veselí i opovržení.
   Nadešel okamžik setkání. Pozval ji do kavárny. Cestou ke kavárně jí povídal o své práci. Ona mlčela. Minutu za minutou si byl jistější sám sebou. Avšak ne na dlouho. Kavárna byla nečekaně zavřená. Nevěřícně vzal za kliku zamčeného vchodu. "Nevadí, že je zavřeno. Máte rád obrazy? Zajdeme do galerie. Jsme kousek od Pražákova paláce. Už dlouho jsem tam nebyla," přerušila Pravoslavova společnice své mlčení. Převzala otěže hovoru. "Ano, mám rád obrazy," zakoktal. Konstrukce jeho řeči a vystupování se nečekaně rychle zkřivila. S obrazy nepočítal, nepřipravil se na ně. Před očima mu zablikaly pestrobarevné čmouhy. Mezi čmouhami si uvědomil, že by nechtěl, aby odešla, aby byl zase sám. Uviděl lži, které si vštěpoval. S poznáním, že mu na její blízkosti záleží, že potřebuje s někým být, se jeho propracované a trénované vystupování změnilo v suť.
   V šatně galerie jí pomohl z kabátu. To se mu podařilo, aniž by ještě učinil nějaké tragické gesto nebo pronesl hloupé slovo. Pravoslavova nervozita však rostla. Katastrofa byla jen otázkou času. V jeho očích k ní došlo ve druhém patře obrazárny, mezi malbami z první půle 20. století.
   "O malířství nevím nic. A ona je zřejmě zbožňuje. Bude mne mít za nekulturního troubu, za..." honilo se mu hlavou, když mu koloběh myšlenek přerušily její otázky: "Na co myslíte? Posloucháte mne? Máte náročnou práci. Přemýšlíte o práci? Potřebujete odejít? Nechci vás zdržovat. Chtěla jsem se jen zeptat, co říkáte na tento obraz? Já si jej pamatuji z dob, kdy jsem sem chodívala jako studentka o přestávkách mezi přednáškami. Vepsal se mi do paměti ze všech obrazů nejvíc." Stáli před Kremličkovou malbou Myčky. "Líbí se mi," vyhrkl ze sebe. "Jak tuctová odpověď," pronesl jen k sobě vzápětí. Žádná lepší jej ale nenapadla. "Mě vždycky přitahoval. Ale na druhou stranu jsem se mu snažívala vyhýbat a přemáhala to, co mne k němu táhlo. Zdá se mi příliš smutný. Podívejte, jak jsou ty dvě ženy myjící zem udřené a zoufalé. Vidím utrpení druhých. Lituji je, ale v nitru cítím, že bych si jejich smutek chtěla pořádně okouknout, a raduji se, že to není smutek můj," spustila svůj pohled z obrazu. "Cože? Tak ona neměla obraz ráda?" zalekl se. "Máte pravdu, ano, máte pravdu. Teď už se i mně tolik nelíbí," opravil se. "Neřekla jsem, že se mi nelíbí. Jen jsem se nikdy nedokázala na obraz dlouho dívat. Bála jsem se, že se budu kochat bídou těch dvou žen jen proto, že jsou krásně namalované."
   Zapletl se do svých slov. Nevěděl, jak z nich ven. Měl v hlavě prázdno. V následujících minutách předvedl všechny z postojů, gest a grimas, které doma cvičil. Ukázal je ale v situacích, kterým nepříslušely. Kymácel se, nechtěně přistupoval těsně k ní a zase se vylekaně vzdaloval, stavěl se k ní čelem i bokem, rukama za zády hledal oporu, rukama před sebou si jako fíkovým listem kryl rozkrok, křížil nohy, vztyčeným palcem ruky sevřené v pěst vysílal falické signály, pak vsunul ruce do kapes kalhot a předváděl kapesní masturbaci, muchlal kapesník, zaklesl do sebe prsty svých rukou, aby za okamžik vytrčil ukazováky do pozice pistolníka, hladil se ve vlasech, otíral si čelo i horní ret, kousal nožky sundaných brýlí a tiskl si kořen nosu, křížil ruce na prsou v polohách ostražitosti, netečnosti i bázlivosti, z dlaní si stavěl štít nebo klepal jednou rukou do druhé jako sekerkou, těkal zrakem, mrkal, do nevídaných rozměrů se mu rozšiřovaly zornice, povedl se mu i vlídný úsměv, který mu ale dlouho nevydržel a střídaly ho křeče mimických svalů či ponížené pohledy, mlaskal a slinil.
   Přestával souvisle mluvit, nakonec přestal se svou společnicí mluvit docela. Jen nezřetelně si šeptal: "Nesmím se potit! Nesmím se potit!" A bylo to tady. "Už jenom prst do nosu jsem si nedal!" Až v poslední chvíli přemohl pohyb své ruky.
   Rozloučila se. Musela odejít. "To je konec, už ji nespatřím!" opakoval si. Sklíčeně postával před galerií a nemohl se hnout z místa. Cítil v temeni tlukot svého srdce.
   Druhý den mu zavolala do práce. Nevěřil svým uším. Myslel, že si z něj dělá legraci. Omluvila se mu, že ho předešlého dne brzy opustila. "Mám víc času ve čtvrtek, Pravoslave, co vy na to?"
   Když položil sluchátko, dvakrát obešel svoji malou pracovnu. Pak se posadil do vrzajícího křesla a dal si nohu přes nohu. "Důkladná příprava všeho, na čem člověku záleží, se vyplatí. Není nad znalost řeči těla!"

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]