Obsáhlé vzpomínky na přítomnost PAMĚŤ BÁSNÍKA (Host, Brno 2006, 456+76 stran obrazové přílohy) už po právu došly v řadě periodik uznání a obdivu, tu a tam s kapkou jedu v tom medu (Zízler v A2 o patosu někdy až přeexponovaném, Peňás v Týdnu: v menších dávkách je to působivé, při delším čtení poněkud... obtěžující), ale nevím, nakolik se v dosavadním kritickém ohlasu té prozatím poslední knihy Jiřího Kuběny zračí nejvlastnější význam díla, které vznikalo celých deset let: kapitoly psané počínaje rokem 1997 pro autorovo předčítání v Českém rozhlasu Brno (poslední vysílána v květnu 2006) v několika cyklech pod souborným názvem Z Mého Orloje, který se nyní čte v podtitulu knihy, jsou jistě cenné jako důsledně osobní svědectví osobnosti nadané jak obdivuhodnou emocionální pamětí, tak pronikavým zrakem v pohledu na dobu i do lidí a díla z jejich rukou, a navíc ještě obdařené uměním sugestivně vyprávět.
   Když pro knižní vydání kapitol došlo k jejich novému pojmenování a za deset let už vžitý název Z Mého Orloje byl degradován na podtitul, chtělo se mi protestovat. Název Z Mého Orloje přece znamenal básníkovo až ostentativní přihlášení k autorovi kapitol Z mého života a básnické sbírky Veliký orloj, tedy k Nezvalovi esejistovi i básníkovi. Ztratilo snad po deseti letech už na svém vyzývavosti? Ne zcela, i když polistopadová averze vůči jednomu ze tří Kuběnových Mistrů jmenovaných v jeho Výučním listě (vedle Nezvala Březina a Deml) už pozbyla na síle, ale stále doutná a páchne; jinak by v referátech o Paměti básníka nebyl jako vzor pro Kuběnovu knihu vzpomínek jmenován kdekdo, jenom Nezval, autor tak podobně koncipovaných kapitol Z mého života, ne.
   Recenzenti i takto bagatelizující význam Kuběnova vztahu k Nezvalovi ani netuší, jak si tím zatarasili cestu k nejvlastnějšímu smyslu i rozsahem velké knihy (mezi Kuběnovými už třetí: vedle výboru básní Krev Ve Víno a esejů Paní Na Duze) o 126 kapitolách, rozvržených do 42 oddílů. Jestliže z Krve Ve Víno a z Paní Na Duze se daly dějiny autorova zasvěcování, poznání a zrání, dějiny jeho lásek i úzkostí a strázní v poezii, v umění i v životě vyčíst, v Paměti básníka je (nikoli o nich) básník (básník i ve vzpomínkové próze) sám vypráví a jistě mnohé čtenáře překvapuje. A to už tím, komu podle výjimečného významu pro své dílo a život věnuje kapitolu až deset kapitol (těch deset jenom své první velké lásce Zdeňkovi a kupodivu žádnému básníku, ale malíři Medkovi), komu zvláštní oddíl (jedenácti básníkům, třem výtvarníkům), o kom vypráví jen v portrétech skupinových nebo oddílech a kapitolách věnovaných geniu loci Prahy, Brna a hlavně Věčného Bítova.
   Nakonec je dobře, že Nezval jako Kuběnův Mistr nad Mistry se nehlásí teď hned v názvu celého díla, v němž se jako u Nezvala střídají kapitoly a pasáže vzpomínání na rod, rodinu, místa života se slovesnými portréty obdivovaných osobností a přátel (volně korespondují s obrazovou přílohou v pěti sériích fotografií) a všecky jsou protkány úvahami a poznámkami často přesahujícími rámec a žánr memoárů. Je vlastně lepší, že Nezval je v knize všudypřítomný a méně nápadně: v její metodě, ve způsobu básníkova básnického nazírání; to záleží v tom, že nedává (jak řekl Nezval) přednost námitkám před pochopením.
   Pitomé lotry na levici i na pravici tím nepochybně pobuřuje; Kuběna si dovoluje nalézat slova porozumění i pro osobnosti a díla proti chuti a gustu tu i tam, chytřejší čtenář v tom najde podnět k zamyšlení nad svým pohledem. A to je víc, než si lze od vzpomínání přát. A je to, jak napovídá už druhý podtitul knihy, vzpomínání na přítomnost, na to z minulosti, co stále žije v nás. A k přítomnosti (ke které míří i dedikace knihy poslední lásce: Tobě, Kájo) se Paměť básníka obrací jako memento: jako důrazné napomenutí, jak se chovat k hodnotám: každá opravdu tvůrčí práce a osobnost si zasluhuje úctu a obdiv a působí i jako tvůrčí impuls a inspirace. Pravda, jsou i lidé, které dohání k velkým výkonům hněv, pomstychtivost, nenávist, ale i u nich bývá za zlobou (zhrzená) láska, (nenaplněná) touha po radosti. Kuběna je z bytostí šťastně přejícných, jimž je přáno štěstí a radost z života i díla. Pokud komu připadá básníkova exaltace někdy na pokraji snesitelnosti, čte jen jednotlivé věty, a ne celek: exaltace, patos, dojetí je (podobně jako v Kuběnově poezii) jen jeden pól textu, jehož druhým pólem je věcnost a přesnost i jadrné obraty z lidové řeči jako mluvila (česky), jako když do dveří kope.
   Kuběna už na svém Bítově nepracuje jako kastelán, ale z literatury se nechodí do penze. Čeká ho příprava dvou posledních svazků jeho Básnického Díla (dosud vydány díly I-V v šesti svazcích) a (to je jen můj dohad i přání) dvě další velké knihy: výbor z neuvěřitelného počtu knih jeho rukopisného Deníku a výbor z hory jeho většinou rozměrných Dopisů. Deník Básníka i Dopisy Básníka lze krásně ilustrovat: rukopisy jsou plny (často barevných) kreseb z ruky básníka, který se - kunsthistorik vzděláním, památkář povoláním - mohl stát i malířem.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]