Všechny tři pokusy najít partnera na inzerát skončily nezdarem.
   Nebreč, řekla mi kamarádka. Mužský za to nestojí. Lepší než inzeráty je Kontakt. Je to pochopitelně dražší, protože je v tom víc administrativy a pracují v tom počítače. Kdyby tě někdo zval na oběd, tak jdi.
   Nikdo mě nezval na oběd. Vyplnila jsem přihlášku do Kontaktu. Ptali se, jak jsem na tom s bydlením, s možností přistěhování, s platem, s dětmi, se vztahem ke kultuře a přírodě a náboženství, jaký mám názor na výchovu dětí... já už si to teď všechno nepamatuju, ale otázky to byly logické. Taky tam bylo, jestli nemám tělesnou, smyslovou nebo duševní vadu. Jestli ráda chodím do společnosti nebo spíš sedím doma. Taky jaké mám koníčky.
   Takže to nebylo hlavně o výšce, váze a objemu hrudi a barvě vlasů. Vím určitě, že v požadavcích na partnera byla otázka kouření a pití. Kouření a pití netoleruju, jinak je mi jedno, jestli bude partner dlouhý, široký nebo bystrozraký, holohlavý nebo vlasatý.
   Na manželovi, ještě když byl mým milencem, jsem obdivovala vlasy. Co se ti nejvíc líbilo na tatínkovi, ptaly se děti, když jsme slavili desetileté výročí svatby. Vlasy, řekla jsem. Moc se divily. Ale já jsem poznala tatínka, když se mu plavá hříva vlnila a při smečích na školním hřišti mu padala do čela... A tobě, tati? Mně se líbila maminka celá.
   Zaplatila jsem kontaktní poplatek a čekala.
   Konečně přišla odpověď. Vážená paní, počítač vám vybral... letěla jsem po řádcích... a nabízí... dále už bude jen na vás... v případě, že se vaše představy a představy vybraného partnera naplní, budeme vám vděčni za zprávu. Přejeme vám oběma...
   Můj pán samozřejmě nekouřil a nepil. Můj pán má rád přírodu, túry, svou práci, jezdí na kole, plave, lyžuje. Je technik.
   Taky tam stálo, že je Slovák. Jmenoval se Jan. Takže Jano, Janko, Janíček... Janíčku, duša má, lelija voňavá, ak ťa den nevidím, všecka som bolavá, nemožem sa najesť ... ani vody napiť, Janíčku duša má, nenech sa ně trapiť...
   Janíčku, napíšeš?
   Konečně přišel dopis. Vážená paní Voříšková, přátelství vám nabízí Jan Hartman... Adresa i telefonní číslo byly napsány velkými tiskacími písmeny na půl stránky. Pak už tam stálo jenom: Podstatné informace jsem o sobě uvedl v dotazníku. Rád bych dodal, že práce, kterou dělám, mě zajímá. Ve volném čase jezdím na kole, plavu, v zimě lyžuji. Společenský život, tzv. bonton, mě nezajímá. S bývalou manželkou vycházím dobře. Dcera je dospělá. Promiňte, že odpovídám až teď, byl jsem pracovně zatížen. Jistě jste dostala spoustu nabídek. Máte-li zájem o mne, napište. Budu se těšit. Se srdečným pozdravem ... klikyhák, zřejmě Jan Hartman.
   Dobrý den, pane Hartmane,
   Váš dopis mě potěšil. Četla jsem ho pozorně. Líbí se mi Vaše věcnost. Mně není věcnost vlastní, ale budu se Vás snažit v tomto směru napodobit. Zaujalo mě všechno, co říkáte. Jedno mě překvapilo. Dotazník o Vás říká, že jste Slovák. Ve Vašem dopise ale není po nějakém slovakismu ani stopy. Povězte mi, odkud jste, z které části Slovenska? Mám na Slovensko krásné vzpomínky z mládí. Putovala jsem tam pěšky. Ráda chodím pěšky. Na kole jsem jezdila kdysi, lyžuju mizerně, plavat umím a taky ráda čtu. Ale ještě raději si povídám s lidmi.
   Na shledanou Marie Voříšková
   Než jsem dopis odeslala, položila jsem ho vedle dopisu pana Hartmana. Škoda, že nejsem grafolog.
   Jeho písmo bylo stojaté, moje ležaté. Jeho písmena byla psána jakoby lehkou rukou, moje jakoby vtlačena do papíru. Můj dopis byl úhledný. Jak na mě působil jeho dopis? Já si takhle píšu poznámky, které pak po sobě nemůžu přečíst.
   Jak už jsem řekla, můj dopis byl úhledný, ale nebyl úplně pravdivý. Tak například, když jsem psala o Slovensku, myslela jsem na svého manžela, na všechny naše společné cesty po slovenských horách, dolinách, řekách... Nepřiznala jsem, že jsem nedostala spoustu nabídek. Že mi počítač nabídl jenom jeho. Trochu mi na mně vadilo, že jsem mu neřekla rovnou, že je jediný. Vždycky jsem si zakládala na pravdomluvnosti, ale v těch inzerátech jsem někdy lhala a teď zas.
   Ale možná, že to není v každé situaci nejlepší postup, říkat od samého počátku pravdu a nic než pravdu. Ale kdybych mu napsala svým rádobyhumorným způsobem: Můj jediný pane, ... třeba by to pochopil jinak a mohl by si myslet, že si na něj dělám nároky.
   Ne, udělala jsem dobře. Kdo ví, jestli se vůbec ještě ozve.
   Milá paní Voříšková!
   Nejsem Slovák. Počítač se spletl. Jsem Plzeňák, křtěný Radbuzou. Ostatní údaje jsou správné. Ale ke Slovensku mám velmi dobrý vztah z doby války.
   Minulý týden jsem si udělal výlet s jednou paní, kterou mi počítač doporučil. Byla velmi milá, ale myslím, že naše setkávání by nemělo perspektivu. Druhá paní mi odepsala, že si z nabídek už vybrala a na setkání se mnou nereflektuje. Se třetí paní jsem se nesetkal, i když jsme spolu mluvili dlouho po telefonu, nerozuměli bychom si.
   První dopis jsem psal velmi ledabyle. Ozvete se ještě, i když nejsem Slovák?
   Škoda, že není Slovák. Keď som išiel na zboj, rozvíjal sa javor! Keď som išiel zo zboja, spadol list z javora... Nezazpívá mi to. Šetko vodzenka, šetko sebrala, len ten kaminčok drobný nechala...
   Stop! Stop! Stop! Tohle vzpomínání na Slovensko nikam nevede. Totiž vede. K mému bývalému. Nebyl sice Slovák, ale milovali jsme spolu slovenské písničky, dovedli jsme je zabrnkat na kytaře, prochodili jsme Slovensko jako milenci... Stop!
   Dobrý den, pane Hartmane,
   takže jste Plzeňák. Manželovi rodiče tam žili. Teď tam bydlí syn. Pro Vás práce zřejmě znamená hodně.
   Já mám své zaměstnání taky ráda, živí mě, ale ještě víc mě zajímají knížky. Na první místo jsem stavěla rodinu, ale ta se po manželově odchodu hodně změnila. Děti dospěly. Syn je ženatý, čeká miminko, takže budu babička. Máte v tomhle směru nějaké zkušenosti? Dcera končí školu, v Praze žít nechce.
   Na shledanou? Marie Voříšková
   Dostal fůru nabídek, se všemi se sešel, mě si nechal na konec. Určitě jsem ho zajímala nejmíň. A to mě ještě ani neviděl. Vypadám čím dál hůř a kolikrát se cítím pod psa.
   Mělas mu napsat něco milého, řekla kamarádka, která mi doporučila Kontakt. Tu babičku sis mohla nechat pro sebe.
   Trochu chytrosti, Voříšková! Trochu svůdnosti!

   Vážená paní Voříšková!
   Děkuji za příjemný večer s Vámi v restauraci. Bylo to pro mne velmi zajímavé a taky poučné. Myslím ale, že jsem Vaše představy nesplnil. Pokud byste přece ještě měla zájem o setkání, navrhoval bych výlet do brdských lesů. Brdy jsou naše nejvyšší vnitrozemské hory s relativně zachovalým lesním porostem. Vzduch je tu vynikající. Já dávám zdraví na první místo.
   Říkala jste, že máte ráda knížky. Znáte Strž? Je tam muzeum Karla Čapka. Neměla byste zájem se tam vypravit?

   Čekal na autobusové zastávce. Rozhlížel se. Asi si mě nepamatoval. S nějakou ženskou si před časem udělal výlet do Brd. Možná se mu pletem. Manšestráky mu sluší a ta košile taky. Vypadá líp, než když jsem ho viděla prvně.
   Zase jsme si mohutně potřásli rukama. Pak jsme jeli nějakým dalším autobusem, který byl narvaný. Stáli jsme v uličce. Díval se přes mou hlavu. Nevyužil návalu, aby se ke mně přitiskl. Přesto jsem měla pocit, že jsme si méně lhostejní, dokonce trochu bližší. Měl příjemný dech.
   Muzeum bylo zavřené. Dům Karla Čapka opravovali. Seděli jsme venku a svačili. Žádné teplo nebylo.
   Byla jste tu někdy?
   Kdysi, ještě jako studentka. A vy jste tu byl?
   Po válce.
   Máte Čapka rád? Co jste četl?
   Všelicos.
   Co vás zaujalo nejvíc?
   Hovory s TGM. Znáte? Je tam spousta lží.
   Jakých, prosím vás?!
   O českém národě.
   Pane Hartmane, ta knížka nesměla... po válce dlouho vyjít, až někdy kolem roku 68... Četl jste ještě něco od Karla Čapka?
   Krakatit.
   No a?
   Byl podle toho udělán dobrý film. I když i tam se projevilo Čapkovo mylné stanovisko.
   Mylné v čem?
   K silám zla. Ale film byl dobrý.
   Cestopisy jste nečetl? Nebo Povídky z jedné a druhé kapsy?
   Ne. To mě nezajímalo. Čapek popisoval povrch života.
   A co Dášeňka čili Život štěněte?
   To se líbilo dcerce. Pro děti psal Čapek pěkně.
   Je to náš světový autor.
   Světovým ho udělali Němci, ačkoli je nenáviděl.
   Pane Hartmane! Čapek byl laskavý člověk, tolerantní ke všem národům. Vy jste komunista?
   Já?! Nikdy jsem nebyl v žádné straně. Ani ve svazu mládeže. Dost to vadilo. Byl jsem nepřijatelný pro všechny.
   S tím Čapkem se mýlíte. Psala jsem o Čapkovi diplomovou práci. O jeho boji proti fašismu. Válka s mloky je skvělý román. Co Čapek předpověděl, to se taky stalo. Vyčítali mu kde co. Proti fašismu bojoval nejvíc z českých autorů. Nebyl zbabělý. Byl to statečný člověk. Za svoje názory zaplatil životem.
   Mohl emigrovat, on i jeho bratr Josef, to byl malíř, zemřel v koncentračním táboře. Víte, jak zemřel Karel Čapek?
   Vím. Četl jsem Český román od Olgy Scheinpflugové. Ona ho podváděla.
   Ale prosím vás!
   Pan Hartman se díval s živým zájmem.
   Neřekl jsem, že Čapek byl zbabělý. Ale jeho filozofie byla špatná. Válka je zlá. A příčiny jsou většinou jiné, než se o tom píše. Ale to by bylo na dlouhou diskusi. A vám je asi chladno?
   Velmi... chladno.
   Tak to se musíme dát na pochod.
   Když jsme šli kolem rybníka, nebe se zatáhlo a začalo mžít.
   Mohl bych potěžkat váš batoh?
   Nastavila jsem mu záda.
   Mohl bych vám ho nést?
   Děkuju, já jsem zvyklá nosit si svoje věci sama. Byl byste ověšený batohama.
   Dal bych ho do svého batohu.
   Tam by se nevešel.
   Vešel. Je na to dělaný. Šlo by se vám líp.
   Jde se mi dobře.
   Vytáhl dva deštníky. Černé, staršího typu. Otevřel je a jeden mi podal. Vzdálenost mezi námi se zvětšila. Jenom nepokračovat v hovoru o Čapkovi. Pochmurný den, pochmurné téma. Ještě se neznáme a už se hádáme. Tedy pohádali bychom se, kdybych mu naplno řekla, co si myslím o jeho názoru na Čapka. A ta voda ocelově šedá.
   Dokázala byste se tady vykoupat?
   Tady v tom rybníku? No, kdyby bylo hezky...
   Teď ne?
   Myslíte v tomhle počasí?!
   Ano.
   Vy byste se tady v tomhle počasí koupal?!
   Samozřejmě jenom kdybyste se chtěla vykoupat taky.
   Vy jste otužilec?
   Život mě naučil.
   Nějaký sušší návrh byste neměl?
   Navrhněte vy.
   Přestalo mžít a bledé slunce mi přišlo na pomoc. Pan Hartman postupně uložil oba deštníky. Silnice teď vedla lesem.
   Brdy, řekl pan Hartman, byly krásné zdravé lesy.
   Teď nejsou?
   Ne. Teď se lesy těží. Monokultura, to je smrt lesa. Ale ve srovnání s tím, jak to vypadá jinde, jsou brdské lesy relativně zachovalé.
   Snad to nebude tak zlé, řekla jsem. O zkáze lesů se mluvilo už před sto lety. Třeba Klostermann psal o zkáze šumavských hvozdů.
   Je to pořád horší.
   No, když sem přišel praotec Čech, bylo lesů určitě víc.
   Němci nás obviňují, že naše emise ničí jejich lesy.
   A jejich emise ne?
   Ne. Vítr fouká od nás.
   Nevěděla jsem odkud vítr fouká a tak jsem se usmála. Pane Hartmane, už jsem vymyslela sušší téma. Kdybyste si měl vybrat, jakým zvířetem byste chtěl být, jaké by to bylo?
   Zůstal stát. Prosím?
   Opakovala jsem otázku. Třeba jestli byste chtěl být lvem nebo spíš nějakým kopytníkem?
   Nechtěl bych být žádným zvířetem. Zvířata to mají těžké. Těžší než lidi. Lidi je likvidují.
   Vy jste vegetarián?
   Ale prosím vás! Lidé zvířata vybíjejí.
   Ale tady nejde o základní otázky, je to jenom taková hra... Víte, čím já bych chtěla být, řekla jsem, abych mu trochu pomohla. Žádná šelma ani kůň. Já bych chtěla být psem. Ale ne psem s rodokmenem. Takovým voříškem bych chtěla být v rodině s malými dětmi a smět pobíhat po zahradě...
   Vy to máte v hlavě srovnané.
   Já už jsem to hrála víckrát, v různých společnostech, takže vím, co bych chtěla. Povězte, čím byste chtěl být vy?
   K čemu je to dobré?
   Co k čemu je to dobré?
   Na co se ptáte.
   Je to hra.
   Proč?
   Tak já se vás nebudu ptát, jakým zvířetem byste chtěl být, ani jakou knihu byste si vzal na pustý ostrov. Nebo byste mi chtěl odpovědět?
   Ne.
   Pane Hartmane, do třetice, usmála jsem se jako klaun, jakou pohádku jste měl rád, když jste byl malý?
   Jak šla zvířátka do světa.

   Pohádku Jak šla zvířátka do světa jsem doma nenašla. Nebyla ani v Erbenovi, ani v Boženě Němcové.
   Zvířátka a Petrovští, usmála se dcera, která se jako obvykle zeptala, jak jsem se měla s panem Hartmanem. To byl film. Byli jsme na tom se školou. To se mi taky líbilo, dodala.
   To byl film, paní Voříšková! zajásala sousedka. A na co to potřebujete, paní Voříšková? To už to vaše vnouče poslouchá pohádky?
   Soukromou anketou jsem zjistila, že se nám pletou dvě až tři pohádky. Každý kývl, ale pak se zjistilo, že nikdo přesně neví, která zvířátka šla do světa. Pejsek, kočka, kohout, koza. Někdo říkal, že myška a žabka. A co prasátko? Jedna bývalá paní učitelka v mateřské školce tvrdila, že nakonec přišel medvěd, všechny sněd a chaloupku rozbořil. Moje verze byla, že zvířátka se na noc schovala do chaloupky a když přišli loupežníci, zvířátka je vyhnala svými osobitými zbraněmi: rohy, drápy, zobákem...
   To byl film, paní Voříšková, to byl film!
   V Městské knihovně jsem zjistila, že pohádka se jmenuje O zvířátkách a loupežnících a zapsal ji František Bartoš. Možná, že ji pan Hartman četl upravenou v nějaké čítance.
   Pohádku zapsanou Františkem Bartošem jsem četla s napětím jako kdysi vysvědčení svých dětí. Začíná takto: Domácí zvířata se nabažila života na dvoře hospodářově a usmyslela si, že půjdou do světa na zkušenou. Do světa se vydal psík s kočičkou, kozel s beránkem a husa s kohoutkem. Šli celý den, večer se ocitli v lese a nevěděli kudy kam... Chytrý psík navrhoval, aby kohout vyletěl na vysoký strom a rozhlédl se, zdali nespatří nějaké světlo.
   Kohout uviděl světýlko. Šli tam a uviděli bandu loupežníků, kteří se dělili o lup. Kozel se podíval oknem dovnitř. Loupežníci ho považovali za čerta a strachy utekli. Zvířátka se ubydlela v chaloupce, každý podle své přirozenosti. Když loupežníkům otrnulo, poslali na zvědy pacholka. Když se pacholek vrátil, líčil, jaké hrůzy zažil. V síni ho bednář tloukl palicí, ve světnici někdo křičel Podej ho sem! a druhý odpovídal Tak! Tak! Tak! V kuchyni byl švec a ten mu šídlem rozedřel ruce do krve, na dvoře ho honil kovář a kleštěmi ho štípal do nohou. Pacholek se chtěl ukrýt ve stodole, ale tam byl sedlák a vidlemi nabral pacholka a mrštil jím o zem, až ho omráčil. Když to loupežníci slyšeli, zanechali chalupu chalupou i s penězi a utekli. Zvířátka si pak peníze rozdělila a s veselou se vrátila domů.
   Proč se panu Hartmanovi líbila zrovna tahle pohádka? Líbilo se mu, že zvířátka dala přednost dobrodružnému výletu před jednotvárným životem na dvoře? Líbilo se mu, jak spolupracovala? Jak svou odvahou a chytrostí získala bohatství? Jak se s bohatstvím vrátila domů?
   Pokud pan Hartman mluvil pravdu, a proč by lhal?, nezajímaly ho ani tak hrdinské skutky jednotlivce, který bojuje s nepřízní osudu a nakonec získá s princeznou půl království (Hloupý Honza, např. ), nezajímaly ho čarodějné síly, které pomáhají v těžkých situacích k získání celé princezny a poloviny království (mouchy, rybičky, dobří koníci, hladové babičky).
   Identifikoval se se zvířátky, která šla do světa. Já jsem se identifikovala s princeznami (Sněhurka, Šípková Růženka, Popelka). Dlouhé čekání na princův polibek mi nevadilo. Pohádky o ženách, které řeší svůj osud hlavou, mě nepřitahovaly (Chytrá horákyně). Později, ale to už bylo pro praktické použití
   dost pozdě, jsem samozřejmě souhlasila se zásadou, že "k pravé kráse také rozum patří " (Šehrezáda z Tisíce a jedné noci), ale to už bylo, jak jsem řekla, pozdě. Příliš mnoho času jsem ztratila, chtíc současně tančit na zámku, přebírat hrách a udělat z prince odpovědného otce trpaslíků.
   V pohádce pana Hartmana hraje významnou roli kolektiv. Dojde-li k dalšímu setkání, musím se zeptat, jaké má přátele.

   Nechtěla byste se vykoupat?
   Jezírko vypadalo přívětivě a nikde ani noha. Oblékli jsme si plavky.
   Jé, vy jste chlupatý!
   Pan Hartman byl zarostlý hustou srstí od krku až k podbřišku. Dále byly plavky. Chlupatý pan Hartman vypadal dobrosrdečně. Chlupatí psi jsou mi milí. Nikdy jsem se nedokázala usmát na takové ty lysé. Těch se bojím. Manželova hruď byla spíš jinošská. Podobal se Michelangelovu Davidovi.
   Vy nejste chlupatá, odvětil pan Hartman a nepatrně se usmál.
   Vážně jsme vstoupili do vody. Pan Hartman plaval první. V půli jezírka se potopil, opláchl si hlavu a pokynul mi. Stejným gestem mě ve vodě zdravíval manžel. Plavala jsem k panu Hartmanovi a zpátky jsem plavala naznak. Nebe bylo obrovské a voda mi hladila záda.
   Vylezla jsem první a hned jsem se převlékla. Nabídla jsem panu Hartmanovi ručník, ale zavrtěl hlavou.
   Poučila jsem ho, že být v mokrých plavkách není zdravé. Většinou se koupu bez, odpověděl. Rukama si protřepával srst na hrudi. Pak cvičil a pobíhal po břehu. Chroupala jsem sušenky a pan Hartman dělal kliky. Když se oblékl, zeptal se mě, jestli budeme pokračovat v cestě, nebo se vrátíme.
   Asi půl hodiny odtud mám chatu, kdybyste se tam chtěla podívat?
   Ano, ale abychom se stačili nějak slušně vrátit.
   Samozřejmě.

   Tak co jste dělali tentokrát, zeptala se dcera. Zase bylo někde zavřeno?
   Ne. Koupali jsme se v pěkném jezírku. A viděla jsem jeho chatu.
   Jaké to tam má? Jak to má zařízené?
   Já jsem to viděla jenom zvenku.
   On tě nepozval dovnitř?!
   Nebyl čas. Šli jsme jenom kolem. Musel by oddělávat okenice a tak... ale tykáme si.
   Teda! Vy to berete hákem.

   Uteklo hodně vody.
   Jane, nepůjdeme se vykoupat?
   Teď ne. Až tam nebudou lidi.
   Já mám pocit, že voda je nejhezčí, když jsou tam děti. Když se smějou, skáčou, výskají, ječí, stříkají po sobě. Jsou ve svém živlu a voda je z nich blažená. To jsem zažívala jako malá a potom na jezeře, když jsme byli rodina. A taky strach, když děti povyrostly a zvykly si skákat ze skály nad jezerem. Že by se mohly nevynořit. Hrozný strach.
   Když jsem plavávala sama na hladké vodě jezera, cítila jsem se lehoučká na té pláni při pomalém plavání naznak a nebyl nikdo, nebylo nic mezi nebem a mnou.
   Kdysi v létě, daleko před dětmi, jsme se koupali v čiré vodě Váhu, v tom mělkém korytě, kde kajak každou chvíli drhnul o kamení a my jsme vylézali a přenášeli lodičku do hlubší vody.
   Řeka tekla rychlou veselou širokou rovinou s obrovským nebem a horami na obzoru a my jsme byli jediní lidé. Letí Váh, na hrobech cintorínů tisíciletý prach... kdo to napsal?
   Najednou se dno naklonilo k horám a v té prohlubni byla voda modrá. Vytáhli jsme loď na mělčinu a v té modré tůni jsme žasli, že nestačíme, jak byla hluboká, ta ledová voda Váhu v parném létě, plavali jsme tam, křičeli na sebe i kolem sebe, vyřvávali jsme svoji radost z té boží krajiny, hulákali jsme, protože jsme byli jediní lidé a všechno nám bylo dáno v té modré koupeli daleko před dětmi.
   V Ružomberoku idyla skončila. Z papírny vytékaly do průzračné vody barevné odpady. Řeka se kalila a páchla. Složili jsme kajak, poslali ho vlakem do Čech a vydali se pěšky do Tater.
   Nikdy potom už nebylo Slovensko takové. A když na té rychlé vodě postavili přehradu a můj manžel tam nějaký čas pracoval a já ho jednou za čas vídala, pořád ještě před dětmi, bylo mi čisté vodičky líto.
   Měli jsme vystudováno.
   To už jsem věděla, že budeme bývat na přehradách, na těch stupních socialismu u hlubokých jezer. Že budem vandrovat od hráze ke hrázi. S dětmi. Od jezera k jezeru.

   Jan je lepší plavec než já, lepší než manžel. Dokáže plavat dlouho pod vodou. Vydrží plavat v ledové vodě. Ve studené vodě jsem se naučila plavat až s ním. Je to zdravé a má to své půvaby na jaře i na podzim.
   Rybník byl ještě zamrzlý, ale v potoce, který do rybníka přivádí vodu z lesů, už byla voda živá. U jedné lesní tůňky, kam jsme se prodrali, se Jan svlékl a položil se do vody. Při obou březích byla ještě ledová krustička, ale Jan se přesně vešel do proudu živé vody. Vylezl na břeh, otřepával se a smál se. Starý satyr se smál. Taky jsem se svlékla a opatrně jsem se položila na jeho místo. Voda mi hrkla na ramena a sevřela mě. Záda, břicho, nohy. Zdálo se mi, že potok mnou protéká místo krve, lekla jsem se. Ale pak jsem uviděla nad sebou mezi korunami stromů nebe a rukama jsem se opřela o ledové zbytky a zvedla se. Seděla jsem celá v husí kůži, Jan tleskal, chtěla jsem se smát, ale cvakaly mi zuby. Veselé velikonoce, chtělo se mi křičet, veselé velikonoce, snad proto, že na břehu byla jíva plná kočiček, ale cvakaly mi zuby.

   (úryvek z rukopisu)
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]