Otevřený dopis velvyslanci Slovenské republiky v Ottawě
   Váženému panu velvyslanci Stanislavovi Opielovi
   Navštívil jsem Kanadskou národní knihovnu a archív v Ottawě na 395 Wellington Street, abych se v auditoriu podíval na slovenský film POLČAS ROZPADU režiséra Vlada Fischera, promítaný v rámci 21. Festivalu Evropské unie. Slibuje si od tohoto představení bohatý umělecký zážitek, pozval jsem na toto představení svého syna se snoubenkou a také několik dobrých přátel. Očekávaný umělecký zážitek se však nedostavil. Místo něj přišlo zklamání. Byl jsem zklamán já, byli zklamání mnou pozvaní hosté a jak jsem se později dověděl, byla zklamána většina diváků. Já osobně jsem po dvaceti minutách musel kinosál opustit. Proč? Film byl plný explicitních sexuálních scén, vulgarismy nejhrubšího zrna se divákovi servírovaly s takovou lehkostí, jako by se na našem Slovensku ani jinak nikdo nevyjadřoval. Atmosféra v kinosále byla napjatá, nikdo se nebavil a bylo cítit, že tvůrci tohoto filmu skutečně překročili hranici dodržování základních a morálních etických norem – jednoduše hranici morálky a společenské etiky. Ano, tento film urazil nejen moje lidské, ale také náboženské cítění. Styděl jsem se a stydím se za jeho tvůrce, zvláště za jeho režiséra. Vyslovuji politování všem, kteří nesou zodpovědnost za to, že se tento film dostal do Kanady na festival filmů Evropské unie. Jen dodám, že jeden z mnou pozvaných přátel, stejně tak nadmíru šokovaný bezhraniční vulgárností a obscenitou mi řekl, že kdyby neznal mne a několik dalších Slováků, tak by si po zhlédnutí tohoto filmu udělal obraz o Slovácích jako o národu barbarů, surovců a chlípných lidí bez morálních a etických zábran. Pokud jsem správně informován, výběr filmů pro festivaly je jednoduchá: posílá se to nejlepší, co máme, tedy takový film, který dělá dobré jméno zemi, jeho tvůrcům, a který nás důstojně reprezentuje na vysoké umělecké úrovni. Žel, konstatuji, že tento film to neumožnil, dokonce nabídl mylný obraz o Slovensku a Slovácích. Dodávám, že ani slovenská ambasáda, ani slovenské ministerstvo kultury, ani žádná filmová nebo televizní agentura nebo organizace nemá právo urážet lidi všeobecně a už vůbec ne platící diváky. V programu festivalu chybělo varování před všeobecným zlem, plynoucím z obsahu tohoto filmu. Pane velvyslanče, vy sám jste se zúčastnil tohoto představení; ruku na srdce a odpovězte si v duchu, co jste cítil při jeho sledování a jak jste se cítil, když jsme opouštěli kinosál. Žádám vás jako občan Slovenské republiky, abyste učinil patřičné protokolární kroky k nápravě a zajištění, že něco podobného se už nikdy na takovém fóru nezopakuje. Nepovšimnuté a nekritizované zlo roste do obludných rozměrů a režisér bez morálních zábran může, podle mého názoru, napáchat mnoho zla.
   S pozdravem TOMAS RAČEK

   P.S. Vážená redakce Slovenského rozhľadu, tento otevřený dopis T. Račka mi poslal pan Milan Kalinai, který již mnoho let žije v Kanadě. Pochází ze Seredě a každý rok přijíždí na návštěvu Slovenska. Zmiňovaný film také jej urazil a nedokáže pochopit, jak je možné, že jeho vlast se ve světě vykresluje takto vulgárně. Také já jsem byla velice pobouřena, když ještě v lednu vysílala TV Markíza podobný, Slovensko dehonestující film Hostel – Hroza na Slovensku. Byl natočen v Čechách (na ulici byly nápisy jako „nádraží“ a pod.), ale stále se v něm zdůrazňovalo, že „jsme na Slovensku“. Z celého filmu jsem měla dojem, že režisér je duševně nemocný, nebo má příkaz ukázat světu Slovensko jako zemi vrahů, sadistů a lidí zvrácených po každé stránce. Také slovenština jako spisovný jazyk dostala své.
   BLAŽENA KRIVOŠÍKOVÁ
   Slovenský rozhľad, č. 12-13

   Hrách na stěnu?
   MARIÁN TKÁČ
   Právě na velikonoční neděli, nejdůležitější křesťanský svátek v roce, nabídla naše veřejnoprávní televize (STV, pozn. I. D.) Jakubiskuv film Báthory. Film, který jednoznačně zkresluje slovenskou historii ve prospěch Alžběty Bátoryové a v neprospěch palatina Juraje Turza. Film je zcela otevřeně na straně známé čarodějky, jedné z nejbohatších žen své doby, která se dopouštěla zločinů proti lidskosti, o čem svědčí fakta. Dohromady více než 300 autentických výpovědí. Odborníci poukazují také na její „neřesti“, jako byl impulzivní sadismus už od dětství, kanibalismus (trhala maso z dívčích těl a připravovala si z něj jídlo), sexuální deviace a satanismus. Podle nich byla zločincem, který má na svědomí dokonce ne jen 620 obětí, jak uvádí Jožo Nižňánský v populárním románu Čachtická paní, ale mnohem více. Spisovatel Andrej Štiavnický hovoří až o třech tisících obětí, což je možné považovat za genocidu.
   V pěkném pozlátkovém filmu však jde téměř o světici. A její protihráč palatin Juraj Turzo je dehonestován, vykreslený jako chlípník a majetkový maniak.
   Poněkud mě překvapuje, že neprotestuje luteránská církev. Jakubiskova „oběť“ Turzo, častovaný ve filmu nelichotivým slovem „bastard“, byl totiž laickou hlavou slovenských luteránů. To on ve funkci palatina (kromě něho už jen Štefan Ilešházi byl ve funkci palatina luteránem) svolal do žilinského farního kostela na 28.-30. března 1620 synodu, která oficiálně uznala slovenskou evangelickou církev. A v prosinci toho roku, když nečekaně vrthl do Čachtic v doprovodu Bátoryččiných zeťů a oddílu vojska, a uviděl zavražděnou dívku a další právě umírat, okamžitě odsoudil Bátoryčku na doživotní vězení na Čachtickém hradě a její pomocníky odsoudil v Bytči ke stětí a na smrt upálením zaživa. Opravdu, s Turzovým řešením král Matěj nebyl spokojen. Ne však proto, že bylo přísné, ale naopak, král si přál pro Bátoryčku smrt. Turzovi a jeho spojencům ve státní správé se podařilo jeho přání zmařit. Jednalo se skutečně o majetky, ale ne ve prospěch Turza, ale ve prospěch Bátoryččiných dětí. Ve filmu je všechno naopak.
   Opětovně protestuji proti takové „Báthory“ z několika důvodů. Jsem proti velebení zla na úkor dobra. Protestuji také proti tomu, že před našima očima se ve slovenský neprospěch falšuje historická pravda. Což je o to škodlivější, že film končí bez toho, aby někdo divákům, kteří nevědí pravdu, řekl, že to, co jsme právě viděli, je jen umělecká fikce.
   Literárny (dvoj)týdenník č. 17-18/2010

   Přeložila IVANKA DŽIUBOVÁ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]