Jdeš městem, jdeš si jen tak po Malém Lošinju splnit sen o volnosti zlaté, po zádech soboty pohozené kštice, jdeš jen tak a prodíráš se jak paprsek slámou dne, zatímco dlažba, lesklá a kartáčem století vycíděná dlažba sálá, asi jak kolem krku nemocného šála, ty hrudko sněhu v dlani, ach ty bys jediná nám zaručila noční usínání, prostěradla jsou plachty veder, jejichž vesla skřípou a hvězdy mají mozolnaté dlaně, kdy bude pršet, pršet zní zázračně a slovo pršet padá na slunečníky duší, které - kupodivu - nešisují, jenom se točí směrem ke kavárně, kde spatřím na stolku hrníček a před ním kávové zrno bradavky, po němž se natahuje dítě, zatímco bratříček maluje obrázky moře i delfína, sedí u stolku, na kterém je připínáčkem připevněna cedulička 1 komad 5 kuna, zrychlím krok, protože jsem bez peněz a městem jsem si vyšla jenom tak, jen fíky na trhu potěžkat, homole plné červeného cukru, jen promnout listy nezralého vína na oprýskané zdi, šmirgl, co popálí ti tváře, když ve vzduchu ustrne míč sousedního dvorku, když ploutve zelené a růžové se zaříznou do hladiny a kyslík na březích sykne - chycený slepýš, když jen tak mířím k lodi Otac Duje, kde není možné nevzpomínat na čas, kdy výlet býval výletem dřevěnou lodí, která slouží jako restaurace, podívej, tenhle pán si právě zapálil doutník, doutník na čtyři je pro křížovkáře lunt, hnědý lunt nádherně čadí k obloze, která není sešívaná jediným mrakem, je hřích prodávat její obraz v podobě zmrzliny pojmenované Plavo nebo, ty nikdy neunosíš černé brýle aby se ti rozpadly jako na skále vysušení raci, kolik by na to muselo být životů i narozenin, myslím si v květinářství - jediném místě, kde vdechneš jinovatku, kde chlapec nechává si svázat živou kytici a polévá ho nach, když říká prodavačce Lídě: pro holku, dan rožděnija, není mu víc než třináct a utíká ven skleněnými dveřmi kolem věnce, který je připravený pro výročí odchodu, utíká a dospělí se smějí, a smích je páčkou pro přehazovačku řeči, stejně jako ticho bylo přehazovačkou pro obraz tatínka - na břehu před trajektem Porozine Brestova objevil ses mi v jednom z odpočítávaných aut, zrovna spustila hudba z nedaleké restaurace a přes moře se nesly písně, spatřila jsem tě s cigaretou v okénku, právě odjížděl vodní kolos s nápisem Jadrolinia, na který nevstoupíme spolu, spolu si sednout do mramorového Salonu putnika, který míří zpátky, nejenom na Cres nebo Krk, ale zpátky do časů, kdy pod kapotou chřestilo láhvemi koňaků, sirupů Dona i vín, víno, s kterým se teď peru, jen plakat na moři na mramorovém záchodě a dlaní poslat - jako stěračem - do vln pod námi další sůl, zatímco v Terstu prší a já tě v šortkách vidím ještě celé Rakousko, vybíháš k čerpacím stanicím, z nichž proudí těšení na další rok, a trháme spolu listy kalendáře, a já nevidím šedivou hlavu vlastní matky, která mi mizí s kufrem v ruce za roh ulice na I. P. Pavlova, mává mi a ta chvíle je obojkem, zapnutým kolem krku úzkosti otázkou: jak dlouho budeš žít ty, v Praze je osm ráno, přesný čas příjezdu, prší a v srdci hrudka sněhu, po které tolik touží Damir z lošinjské kavárny, u nohou psa, který se o Damira pere s každou ženskou, a proti sobě Steva, který říká o naší bytné, že není Makedonka, ali stoprocentno ciganka, podívej se, jestli má modré horní patro, pak je to ciganka, možná jsem spala v kočovném voze a myslela: je to apartmán s vydlaždičkovanou koupelnou, možná dupala po parketách a byla to hlína, možná je všechno obráceně, napadá mne, když čtu na refýži Prázdninový provoz a rovnám zkroucený popruh modré krosny, zatímco léto, léto zatahuje do vozovny...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]