František Dostál, fotograf, spisovatel a novinář, člen Unie českých spisovatelů a letošní laureát Literární ceny Daniela Strože a UČS, oslavil 21. července 70. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!

   Stáli tehdy za kanónem a jmenovali se možná Hans, Wolfgang či Franz a chtěli v Praze ničit. Kalendárium ukazovalo měsíc máj roku 1945 a zmínění vojáci nabíjeli dělo někde na Ohradě nad Žižkovem se snahou trefit zásobník plynu v Libni, onu kouli kulatou kulatící se na vršíčku proti Palmovce. Německý granát tenkrát prorazil plášť libeňského plynojemu, avšak nedošlo k předpokládanému výbuchu, neboť plynojem byl již téměř vyprázdněn, nicméně zbytky plynu, přesněji svítiplynu a dehtu, zažehly plamen hořící několik hodin.
   Po ukončení strašné války jsem jako kluk vždy pohlížel na očouzený kulatý otvor v plášti plynojemu z vlaku, kterým jsem se vracíval z prázdnin prožitých v jedné vísce u Plaňan. Dokonce jsem si přesedal na druhou stranu vagonu k oknu, abych tu černou díru spatřil... Ostatně nedaleko odtud se v čase války vystupovalo za tmy do polí, když čeští "ajznboňáci" úmyslně nahodili na semaforu červenou, aby se s ranečky a kufříky proviantu nepadlo do tenat německé policii na Bahnhof Mitte... Takoví bezejmenní hrdinové byli naši železničáři! Jako kluk jsem tu s otcem také neplánovaně slézal po vagonových schůdkách z neosvětleného vlaku kamsi do polí. Jednou mi však otce na jmenovaném nádraží zabásli a já zůstal na peroně sám.
   Průstřel v plášti plynojemu byl vyspraven až v roce 1949, kdy byla libeňská koule upravována jako součást nově budované aerodynamické laboratoře, patřící však tehdy už vojákům. Plynojem připadl leteckému výzkumu, získal zelený nátěr a v jeho okolí byly vysázeny rychle rostoucí dřeviny - topoly, aby se koule skryla a plynojem začal být využíván zcela jinak. Plynárenským účelům tedy sloužil pouhých třináct let. Od prvopočátku byl součástí Pražské obecní plynárny v Michli a coby zásobník sloužil k vyrovnání rozdílů mezi produkcí svítiplynu a jeho spotřebou během dne a noci. Jinému účelu koule v Libni slouží již více než půl století, ale názvu plynojem se nikdy nezbavila.
   Ke kouli z ocelových plátů o tloušťce 14 milimetrů našli okamžitě vztah mnozí kumštýři. Byl to skvělý moderní časopis Žijeme 1932, vydávaný v Družstevní práci, který přinesl fotografie Pavla Altsschula se zajímavým textem upozorňujícím, že "pojem krásného se ve výtvarnictví stále více přesunuje z dekorativního a neúčelného na účelné. Věci, dobře sloužící, zdají se nám eo ipso krásnými a tím krásnějšími, čím průbojněji jsou řešeny."
   V toku času se ke zmíněnému fotografovi přidali další a naprosto po svém zachytili moderní technickou stavbu, jaká byla v Evropě málokde k spatření. Stačí připomenout Alexandra Hackenschmieda, Miroslava Háka, Václava Chocholu, Jiřího Jeníčka, Josefa Ehma, Tibora Hontyho, Františka Illeka, Alexandra Paula a další. Nelze opomenout ani Josefa Sudka. Stranou nezůstali ani malíři z okruhu Skupiny 42. Například Františka Grosse libeňský plynojem zaujal natolik silně, že ho umisťoval i do krajiny Libeň jinak vůbec nepřipomínající. Námětem se stal rovněž pro Václava Sivka, Cyrila Boudu, Kamila Lhotáka a jiné malíře i grafiky.
   Koule v Libni, po léta osamocený objekt na periférii, vzápětí po svém vzniku trvale přitahovala svou tajemností v proměnách denního světla a navzdory chladným technickým tvarům lákala k dramatickému zakomponování do krajiny. Jedna fotografie plynojemu dostala dokonce název Černé slunce... Podvečerní panoramatické záběry Josefa Sudka se siluetami postav působí jako zachycený tajuplný záhadný objekt, který musel na pražské periférii nouzově přistát...
   Ano, libeňský plynojem patří mezi největší pozoruhodnosti této městské čtvrti a zapůsobil i na lidi ovládající slovo. Na sklonku padesátých let spisovatel Josef Škvorecký napsal na počest hudebního skladatele Jaroslava Ježka báseň Blues libeňského plynojemu:

   Jenže láska je slovo, zběsilost a prázdnej pojem.
   Ano, láska je slovo, a co slovo, to prázdnej pojem.
   Povídám, půjdu do Libně a vylezu na plynojem.

   Do plynojemu udělám dirku, jemnou, jako je váš vlas,
   Ano, paní, udělám tam dirku, tak jemnou, jako je váš vlas.
   A vypůjčím si sirku, a pak si to, dešti, has!
   
   Málo platné, libeňská koule je a zůstane navždy spojená s plynem a s pocitem výbuchu. Tak tomu bývalo vždy a němečtí vojáci na sklonku války se o výbuch snažili. V současnosti je koule podtlakovou komorou, v níž exploze nehrozí. Vlastně by mohlo dojít jen k jakémusi vycucnutí koule při poklesu tlaku, k deformaci a utržení ze základů. Koule o průměru 20 metrů a váze 270 tun, která už v roce 1932 ukrývala svítiplyn, by tak zůstala zachována jen v dílech fotografů, malířů a mistrů pera...

   Libeňská balada
   Na kopečku v Libni stával plynojem,
   zblízka i zdáli dělal úžasnej dojem,
   na kopečku v Libni vypíná se koule kulatá,
   naproti má filiálku firma Hulata.
   Tam chodil den co den hladem puzený
   oficiál Džunžera na maso uzený
   a on se tam zakoukal do slečny Lidunky
   a ta mu přidávala tlustý od šunky.

   Jak ta láska přešťastná vypučela tak zas uvadla,
   oficiál Džunžera utekl k milence
   a kupuje si taliány od konkurence.
   Slečna Lidka vzpomíná na jeho polibky,
   když si nechá projektovat plány kolíbky,
   a tak z tý velký lásky jen
   zbyl syn Jan a v Libni plynojem.
   Anonymní popěvek z dob Protektorátu
   
   KAREL SÝS
   Periférie
   Jeden svět zde končí druhý začíná
   Holičství se lesknou jako plynojemy
   v nichž dřímají nadržené vjemy
   na rozhraní Vysočan a Karlína

   Kdosi obrátil dnes všecko naruby
   Afrodité vešla do trafiky
   Černý Adonis vyletěl z elektriky
   Rub se rozzářil když daleko je líc

   Staré duše obrůstají mechem
   Stará města zarůstají plechem
   Autoservice Baťa Pozor - vjezd!
   Sténáš pod útokem smaltovaných hvězd

   Muži - strojky jsou tu kosmatí
   ženy hranaté A přesto
   cítíš vzdychat v rukou malíře
   teplé růžové a pravé lidské těsto

   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]