(Místo gratulace)

   Kam se poděly idylické doby, kdy padesátiletý básník byl gratulanty osloven "Ctěný kmete"? Možná nebyly ani zdaleka tak idylické, jak se jeví nám, obyvatelům světa, v němž jsou všechny lidské hodnoty zkorodovány všežravým "úspěchem", euroatlantickoasijským "snem".
   Kde jsou ty idylické doby, kdy se starý Antonín Sova cítil nucen omluvit mladému Vladimíru Holanovi (ovšem platilo "Já básník, ty básník"!), jemuž nedokázal obstarat místo na magistrátě, slovy: "Básník dnes znamená hovno!"?
   Karel Boušek, narozený 17. července 1922 v Ústí nad Orlicí, tedy před osmdesáti lety, nemá na růžích ustláno. A měl by mít, protože žádná společnost nesmí být tak necivilizovaná, aby oslyšela básníka, byť projevuje jiný názor na svět než efemérní vítězové. Žádné delegace, řády, šerpy, šeky...
   Ani básnická generace Karla Bouška neměla na růžích ustláno: "Jsme generace s léty nadlouho umlčená / Zapomínaná a obětní... / Po jedné válce zrození vrostli jsme záhy do druhé / Blín za léčivé koření nám byl dán do vínku... / Jsme generací které by rády pero vzaly z ruky vrtkavé ruce píšící jinakou... / Neoslepli jsme od azbuky / Cítíme po svém - a myslíme si svou..."
   Jistě, byly doby, kdy se zejména v občanském životě básníkovi dařilo. O to krutější je hledět ve věku, kdy zpravidla sklízíme, do odvrácené tváře osudu.
   Běda době, která nenaslouchá básníku, jenž si zvolil za životné krédo: "Buď mravný abys měl vždy čisté svědomí / Buď spravedlivý abys nikomu vědomě neublížil / Buď statečný abys lépe a vědoměji uměl snášet bolest / Buď nezávislý abys nemusel nikomu jenom posluhovat / Buď štědrý aby se ti dostávalo vděku byť třeba jen pocitem / Buď především ale dobrý abys v sobě nikdy nezahanbil člověka!"
   A přece přicházejí přátelé, krajané, čtenáři, kteří nehodnotí básníka podle momentálního stavu aktiv ani pasiv, nýbrž podle třeba jediného verše, jenž zazvonil o klenbu jejich nebe.
   Buď tedy ještě dlouho zdráv, Karle, který víš, že sny o dobrém slově nelze vykořenit, neboť "lidské řeky jsou plné kamenů / které žádný plamen nikdy nespálí." Který věříš, že "možná již brzy nad světem v umění rozbřeskne se / vycházet budou jen knihy pravdivé / rovněž i poezie - prozatím žebračka opět se postaví z pokleku na nohy / a v kostnatých dlaních svých rozmačká vší tíhu nevlídné oblohy". Že koneckonců zůstává věčným úkolem poezie, úkolem, z něhož se nelze vyvázat "všímat si tmění nad domovem / kterak si k pádu připravuje hráz / ubránit se mu živoucím svým jasem / vydat se společně za příjemnějším časem / a s horoucím srdcem vyhánět z lidí mráz".

   Tvůj
   Karel Sýs



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)