FLOSKULÍ MNOHEM VÍC NEŽ KULÍ V SARAJEVU

   Floskulí mnohem víc než kulí v Sarajevu
   (a také víc než v obou Slovnících floskulí)
   

   Nerad působím komukoli nepříjemnosti, a tak jsem dlouho váhal, mám-li napsat, že oba svazky SLOVNÍKU FLOSKULÍ (Academia 2003, 2005) jsem přečetl s náramnou chutí a místy s radostí, že se našel někdo, kdo svou Malou encyklopedií polistopadového newspeaku staví na pranýř klišé, slogany, hantýrky, tiky, partiové metafory, slovní smogy a umí je často vtipně glosovat, i když neví nebo nechce vědět, že například Obrys-Kmen tak činil dost soustavně i před ním. Nejde naštěstí o prvenství, ale o věc národní jazykové kultury a je jen dobře, když si dejme tomu obludné o-tom-ování podají tu i tam, na pravici i na levici, protože jen tak se rýsuje jakási šance, ač jistě nikoli velká, že módní teatrální výrazy a vazby sice jen tak nevymizí, na to je žel každá kritika krátká, ale zůstanou jako signál, stigma, bezděky usvědčující projevy už jenom v ústech a v písemných elaborátech podvodníků, agentů s podřadným konzumním zbožím netoliko v reklamě na zboží z přetížených regálů supermarketů a hypermarketů, ale též v politice, pseudokultuře, společenském životě - a zejména v médiích. Uvítání Slovníku floskulí jsem odkládal, čekaje na ohlášený druhý svazek, ale v něm jsem se dočetl, že pochválí-li vás například Haló noviny, to abyste pak chodili kanály. No nevím, jestli Vladimír Just vztahuje svůj štítivý odpor také na Obrys-Kmen, přílohu Haló novin, a zda lze výrok brát moc vážně, když přece, pokud vím, kanály nechodil, jsa pět let před Listopadem chválen v deníku tehdy vládnoucí Strany: na jeho knize Proměny malých scén si tam pochvalovali Justovu zasvěcenost, přemýšlivost, vtip i osobní zaujetí. A tak mu snad sestup do jiných kanálů než jen rozhlasových a televizních nehrozí, zvlášť když se na rozdíl od dost běžné praxe až reklamně totálního tržního vychvalování nebo naopak zatracujících totálních odsudků dopustím pokusu o kritické rozlišování.
   Tak mne především u autora, který sympaticky brání češtinu proti zamořování anglosaskými výrazy (krásně například ironizuje, jak třeba při vstupu na "mediální scénu" je "třeba poangličtěného kostýmního převleku"), překvapuje hned v podtitulu polistopadový newspeak; možná bych měl zajásat: hle, konečně někdo způsobilý uznat, že orwellovská vize a její slovník pomáhá odkrýt každé totalitární tendence, včetně těch, které se rozmohly ve světě tržní demokracie. Jenže i tak se tím módním slovem (slovem newspeak) mění sebelépe dobře míněné úsilí ve vyhánění ďábla belzebubem.
   Za druhé nevím, proč v podtitulu chybí slovo nálepka, když přece perlorodkám i pilným uživatelům těch jazykových perel, totiž všech možných sloganů vždycky jde: označit, co se momentálně hodí nebo nehodí do krámu, někdy i preventivně vyřídit, znemožnit, ocejchovat každého, kdo nezpívá, co se právě zpívá.
   Za třetí je mi líto, že pronásledování a zesměšnění mnoha sloganů nejde až ke kořenům a do podhoubí všeho dnešního bujení jazykových nádorů. Tak si například při zamyšlení nad vazbou o tom, "snad vůbec nejpoužívanějším, nejuniverzálnějším klišé přelomu tisíciletí", "nekorunovaným králem floskulí této knihy", ba ani nad scénou, "floskulí z nejmódnějších", Vladimír Just, který sourodost obou floskulí správně konstatuje, vůbec nepoloží otázku, nejsou-li ty floskule až kriminálně průkazným a bezděky prozrazujícím výrazem alibistické povahy tržního světa nejen v jeho první (ještě dřevní, nekultivované) podobě, kterou musíme nějak přežít, jak zní doposud slýchaná omluva a obhajoba jeho pochybných praktik, ale naopak výrazem odhalujícím jeho podstatu. Pokud se něco děje "na scéně", jakoby to není (i když je) doopravdy. Řekne-li kdo, že XY je zloděj, XY ho může úspěšně zažalovat, ale i průměrný advokát prokáže nevinnost výroku XY je o zlodějně. Vazby o tom a instalace všeho na scénu je ovšem jen nová podoba alibistického "já nic, já muzikant". My nic, my jen herci na scéně tu mediální, tu politické, tu kdovíjaké.
   Podobně ve výstižném hesle Zeštíhlet ukazuje Vladimír Just, jistě spravedlivě rozhořčen, jak ta floskule "zakrývá skutečnost propouštění" i "faktickou likvidaci celých odvětví", třeba v Akademii věd "zrušení celých vědních oborů na akademické půdě, např. teatrologie", jak ta floskule transpozicí "nepopulárního opatření do říše zdravovědy a elegance" vydává "bolavou skutečnost" za "skutečnost jednoznačně, nezpochybnitelně, ba zářivě kladnou". Just má za to, že zeštíhlet je "typická fráze devadesátých let z dílny tehdejší vládní garnitury". Přesněji vzato ta garnitura jen sáhla po slovíčku ve významu odporného cynického eufemismu už dříve užívaném, ale nemá je na svědomí žádná jednotlivá panující garnitura, neboť odklízení všeho, co nepřináší zisk dost velký a rychlý, i líbivé pojmenovávání takovéto bezohledné praxe je přirozené a příznačné pro svět ovládaný trhem a oddaný trhu, který se rád předvádí jako nejlepší možný a vypěstoval si pro to rozvinuté umění reklamy jako umění bezostyšné a velmi často skrz naskrz klamavé sebechvály.
   Konečně má čtvrtá kritická připomínka k oběma svazkům: postrádám v nich pár podle mého názoru velice frekventovaných a oblíbených floskulí, jichž se dotýkat je možná podobně nebezpečno jako drátů na zem spadlých. Moc se mi líbí heslo sociální zařízení o absurdním nazývání toho, o čem pokolení praprarodičů mluvívalo (když se už na návštěvě v domě, kde se nevyznalo, muselo jít vyčurat) stejně scestně a nepřesně jako o "intimní místnosti". Podobného výprasku by si zasloužila také, když už jsme na návštěvě, floskule z lepší společnosti "nabídněte si" místo srdečného a věcně jasného "jen si vezměte", leč "v lepší společnosti" se možná jevícího jako příliš obyčejné, sprostné. V sousedství sociálního zařízení mi ve Slovníku floskulí citelně chybí sociální inženýrství, podezřelé mnoha vzdělancům, které Just trefně nazývá "nezištnými jakobíny tržní doktríny". Podle knihy Johna Graye o "falešných představách globálního kapitalismu" (Marné iluze) sám volný trh se v první zemi, kterou ovládl, prosadil jako produkt sociálního inženýrství! A dočkám se aspoň ve Slovníku floskulí 3 hesla přerozdělování? Militantní nepřátelé sociálního státu (i ten by si zasluhoval vlastního hesla) jím jako prý institucí na ochranu lenochů a budižkničemů rádi straší pracovité občany, patrně proto, aby si nevšimli největšího přerozdělovače, jímž jsou banky, bezostyšně škubající ze svěřených sum všelijakými poplatky, které někdy víc než anulují směšné úroky. A co takhle floskule berou si za rukojmí nebo po čtyřiceti letech komunismu? Už se těším, jak Vladimír Just vyvodí na základě důkladné excerpce třeba z novin, do nichž píše, jak různě se floskule o rukojmích užívá při hodnocení např. stávek: někdy ano, jindy ne. Když se odhodlají ke stávce železničáři nebo kantoři, berou si za rukojmí nebohé cestující a nevinné děti, ale když se dají na stávkování lepší lidi, některým z nichž už ani nenapadne obtěžovat se nočními službami, například přemnožení lékárníci, nějak se kupodivu nepíše o nemocných jako jejich rukojmích; to jistě Vladimír Just probere. Pokud jde o floskuli "po čtyřiceti letech komunismu", tu si Vladimír Just možná šetří na svazek, kterým jednou dosáhne ve svém průzkumu floskulí až na vrchol; vždyť je tu na co navázat: na výsměch Jana Wericha, který rád připomínal prvorepublikánskou floskuli tři sta let jsme trpěli. "Po čtyřiceti letech komunismu", který ani žádným komunismem ve skutečnosti nebyl, ale zato jsou den co den pilně vypočítávány jeho skutečné i domnělé zločiny, jeví se všecko, co zas dnes děsí, jen jako zanedbatelná lapálie, bezvýznamná ve srovnání s počiny smělých hochů a holek z kdejaké reality show v zázračné vile, kde se vše, zvláště vše kdysi přísně zapovídané, vše kromě četby a sledování toho, co se děje za zdmi, svobodně může, zejména podle hesla dne "nevaž se, odvaž se!"
   Ve slovnících floskulí má své heslo slovo enormní a jistě tam časem bude i exkluzivní (když dnes rozhovor, už žádný jiný než exkluzivní), snad se dostane i na supermanské mám to pod kontrolou, na šokující rozhodilo to, na lhostejné i občas škodolibé (copak je horší?) měl smůlu. Zkrátka sloganů a floskulí je stále víc, mnohem víc než kulí v onom Sarajevu, o němž jako o floskuli už pojednáno, zatímco o tématech temné síly, daň za demokracii nebo pohodlná většina (jednou náramně ždaná, jindy vztekle komentovaná, to podle toho, jestli jde trhu na ruku) kupodivu ne.
   Vladimír Just to nemá lehké. Vždyť deník, kam občas píše, zvěstoval, už je to nějaký pátek, že příliš demokracie škodí ekonomii, a taky zatraceníhodná není každá diktatura, protože jsou na světě diktatury osvícené, totiž horoucně se milující s volným, ale opravdu volným trhem.
   A tak za dva svazky Slovníku floskulí díky. Díky nikoli z floskule typu díky jeho konání přišlo, řekněme, pár čtenářů o rozum.




Autor: Milan Blahynka


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)