STROJ ČASU
První takty skladeb na deskách jsou ohmatané
odřené nebo přeskakované
jak je nešetrný osud přejel nehtem nebo pilníkem
A právě tak těžké je začít báseň
I slova jsou ohmataná a odřená
než se rozeběhnou
jak osudový dopis konečně vhozený do schránky
Nikde se člověk necítí víc sám než v Paříži
napsal Babel
a proto je dobré začít tuto báseň právě zde
neboť jsi byl v tomto městě prožrán steskem
jak nábytek krále Ludvíka
Ani ty synáčku
můj plavovlasý majáčku
nedosvítíš až sem
k Porte de Clignancourt
kde bych ti ukázal trh na blešky
Zmítáš se - provrtaná zátka
na hladině neporušených
Chceš být přesný v tom chaosu
ale přesný znamená mrtvý
Vzpomeň si na platinoiridiový metr
uložený v Sévres kousek odtud
Zamilovaný po zuby
čekáš dopis nebo aspoň telegram
až ti přijde poštou cedulička: Ahasver
Černý Petr dospělých
Pluješ horkým oceánem na kře ledové
kolem nakladatelského domu Hachette
kolem Mysu Dětské oklamané naděje
Nucen všecko platit v tvrdé měně
V ledničce srdce se roztahuje zima
fialová jako kruhy pod očima
Hladovíš zatímco z řeckých bister
teče chřest a krabí pomazánka na chodník
Je úmorné se živit čicháním k mastným květinám
Saješ vůni podzimu tak jako saje dítě
kořením prosáklý a karmínový prs
Bobule Burgundska se rozprskla
a šťáva opilého hněvu stoupá
do hroznů jež se modrají
Ulici křižují pružné a vzdělané dívky
s očima zkaženýma od čtení
zataženýma oponou z flintového skla
Spásáš jejich prádlo
kombajn na krajky
Pohlaví se sbíhají sliny
Jdeš do rue Saint-Denis
pořádají se tu dostaveníčka sliznic
Ach podávat si semeno pěkně z ručky do ručky
jako když si dva milenci na Dobříši tisknou ruce
v tamních velejemných rukavičkách
Dívky v peepshow se mění jako prsteny při hlasování
vždycky jeden rubín mezi dvěma bělostnými opály
a v kabinách teče mužům přes ruku horký bílý plášť
Voláš na ně: Jsem Kristus
gumový panic
Ženy přijmou jediného na kříži
ale tady je jich plná alej
Bleskem vzpomeneš na matějskou pouť
Na dně glóbu smrti stojí dívka v černých punčochách
Zatímco ji otec v kupoli objíždí
objíždí malý chlupatý motocykl mého pohledu
její v síti trčící stehno
Kdo srdci takovému
potravy jaké dá?
Poledne v ulici Kristýny
„Nerušte vaši ženu když má orgasmus!“
„Je bližší seznámení možné?“
„Když celý život nekouřil
proč doutníkem si posloužil?“
„To jsou nepatřičné asociace“
„Chce se mi zvracet“
„Viděls někdy vnitřek vzducholodě
žebroví lanoví a drátoví?
A to je nic proti tvýmu vnitřku
a dvojnásobný hovno
proti šasi tvýho osudu!“
„Nevěděla co by chtěla
naparovala se a odmítala jednoho po druhým
až ji před kolejí
přejela jednadvacítka
Ještě navečír tam v prachu ležel kousek jater“
„Všecko je nic
jen šťouchnutí boží holí do sraček“
„Dostal 3+1 na Pére-Lachaise“
„Já radši dostanu garsonku na Olšanech“
Náhle zatoužíš po člověčí duši
jako by ses octnul sám jediný muž v siluru
Rimbaud - kdyby přežil - tedy jenom sušený
anebo instant
Nikdy nezapomeneš hymnus na Apollinaira
zazpívaný sborem starých panen svatogermainského opatství
A-A-Apolinér
Pak s Jiřím Žáčkem šněrujete Saint-Germain
vsadím se že střevíc bulváru nebyl nikdy tolik utažen
Nevesely truchlivy jsou ty české kraje
Ale ty nemůžeš usnout
Místo oveček
zkoušíš vyjmenovat všecky ulice v Písku
Tak se probíjíš nocí
starý a ještě o noc starší
Zmítáš se jak kufr v kupé jak kuchaný bažant
Ach ještě jednou pít
bzeneckou lipku - české chablis
anebo tramín
léčivý a ostrý
nabroušený ořech…
RUE DE L´ODÉON
Miláčku
Paříž je město světla
ale taky jídla
a v ulici des Rosiers
vytekla košer svíčková až na chodník
V hotelu z mého salámu
každý den ubyde kroužek
A na konci
u provázku
tam je Praha
tam jsi Ty
SAINT-GERMAIN 202
Jiřímu Žáčkovi
Apollinaire před smrtí kouřil
Vzal jsem si z jeho stolu
tři vyhořelé sirky
I já - než umřu -
prožiju nějakou rozkoš
A pak
ani nevím jak
octlo se mi v kapse Apollinairovo pero
Krásně skřípe po papíře
jako když stará poezie odchází
a skřípe zuby
Jako když přichází nová poezie
a ještě jí vržou klouby
Ale ty jsi poslepu vytáhl ze zásuvky srdcové eso
Nebudeš vědět co s láskou
A dobře ti tak!
NEDĚLE
Špatný začátek dobrý konec
ale neděle začíná dobře
Vstaneš nasnídáš se a je čas
pospíchat na Kino Čas
Husa se v troubě peče
sádlo z ní pěkný teče
ale ty jsi dítě - nic ti neuteče
A zatímco vidíš jiné děti volně pobíhat
má tvá vlastní neděle svůj ustálený řád
Maminka babička paní Hrušková Vašek Jirka a ty
vzorně ustrojeni od hlavy až po paty
kráčíte jak v Charleville podél řeky do výletní restaurace
ten dvojstup se ti brzy bude žel jen v duchu vracet
Jdete po břehu Otavy kde dosud žije
duch průkopníků fotografie
Je tu i Monet Pissarro most v Argenteuil Grande Jatte
světlo pytlačící v listí budeš mít už nadosmrti rád
Seurat Argenteuil a svalnatí veslaři na Seině
ach ležet ještě jednou naznak na seně
Z dehtované loděnice na vás prstem kývá Alexandr Grin
Přimhouříš oči - a z Písku je Oděsa a Krym
kde hosty k palácům přímo z pláže
svážejí bílé ekvipáže
Dálky řvou touhou po vás budoucnost ržá stačí jen chtít
v nedohlednu teprve číhá nadějí skleslý byt
Pod lipami v malé knížce vybuchuje nova
zveršovaný žal Juliin a bolest Romeova
Ó svět je nádherný má opálená záda
Na obloze zuří hvězdná kanonáda
Tropickým vzduchem (1957!) lampióny plují
fosforové mušky je lačně obletují
Nastává noc vracíte se ze své procházky
fantazie rozpíná si černé podvazky
Ó svět je nádherný má vyzývavou příď
rozráží stojaté vody a volá na tě: Přijď!
Nejvyšší čas aby zazvonil zvonec
a neděle byl konec
J. N. V PAŘÍŽI
Miluji tě miluji tě Paříži
jako oko v hlavě Evropy tě střeží
tvé věže tví ostříži
Ach navléknout na nitku básně
vzpomínek sladký hrách
V paměti znovu odlít odlitky
sévrských měr a vah
Seuratova Seina omývá Grande Jatte
ostrov jaký omývá i v Písku
a k Otavě jak láska horu přenáší
nápad jenž se zrodil v letovisku
Clos Sans-Façons v Ohradě Bez Okolků:
oddíl Marťanů se snáší na planetu
A hle - ten raný klíček pasuje
k zámku sterých obydlených světů
Cár žhavého kovu stéká z katedrály
Quasimodo trhá lanem zvonů
V Satory jak suché listy chřestí
kosti Aderova Avionu
Daguerre překračuje malířství
které žilo z ručně šitých přímek
tahá za vemínko temné komory
a světlo crčí do stříbrných jímek
Baudelaire a Rimbaud dosud dřímají
v noclehárně knížek u Putimské brány
Teprv napřesrok se Paříž opět zalidní
stavíc na odiv své pruské rány
Kterési prázdniny se vznese nad město
- má paměť dodnes kopíruje věrně -
balón a v něm místo Karkulky
Tom Sawyer a Julius Verne
To není špatný rým - je třeba vyslovovat
tak jak vyslovuje důvěřivé dítě
Uvěříš slovníku záložce doslovu
a fantastický sen ti umře na úbytě
Ach spakovat si kufry do Paříže
jednoho dne v září nebo v říjnu
osedlat čas sednout si obkročmo
stisknout kolena a cuchat jeho hřívu!
KRÁTKÉ SPOJENÍ
Zapnout kabát hladiny je úděl oblázku
spojit Písek s Paříží je kouzlo obrázku
Spojit děje které spolu nesouvisí
dávat dohromady zítra dnes a kdysi
věci které opuštěny nejsou krásné
to je kouzlo čest a úděl básně
PŘESTUPNÝ ROK
Figaro se chystá oholit tě v malém krámku
je to holič co v Paříži k smrti umiloval sedm žen
snímek jedné z nich je zastrčený za zrcadlem
ženy s prsy jako valník naložený ptačím zobem
v koutech chlupatými ústy marně varují tě kadeře a kníry
chladné ostří je už přiloženo k zátylku
PŘESTUPNÝ ROK
Příroda zlátne jako koňak v sudech
ale společnost se chvěje v základech
V jarním mokrém vzduchu suše třesknou salvy
Citoyens! Vaše Komuna je vyhlášena!
Je třeba zvítězit do zimy
a vzít měšťákům jejich zvyky -
dobře vykrmenou martinskou husu
Ale pak přijdou zářijové popravy...
Naše city jsou méně prudké
a naše činy krotké
místodržitele jsme svrhli z okna na kompost
a střílelo se kvůli znárodněné krávě
Ale bramborová nať - když hoří - štípe jak kouř po výstřelu
a udusaný hněv má větší brizanci
než operetní granát Pommery a Cliquot
Zažil jsem jen převrat vlastní duše
když v zahradě u Ivana Sedláka
kde hnilo listí padavky a altán
vypadl z rezavé knížky verš:
„Proud řeky u Cassis je klikatý a dravý“
a podemlel můj spokojený břeh
Komunardi po bojích ukazovali Versailleským ruce
Mám ruku jemnou bílou
Zůstal bych na ocet?
DOPIS NALEZENÝ V LÁHVI
V ulici Pyramid není ani stopy po pyramidách
ale je tu několik mumií
Já s mozkem vysušeným na prášek
ty s duší obrácenou v nerozpustný prach
Je tu i sfinga
Vodorovně ptá se: Odkud přicházíte?
Svisle klade otázku: Kam jdete?
A v břiše legendy volá kdosi na nouzové vlně:
Kdo jsme? Kdo jsme? Kdo jsme?
Titanic čichající přídí
k ledové zadnici svatého Rocha
LES HALLES
Břicho Paříže přetéká
zatímco tvé břicho je prázdné
Za čtrnáct dní obrátím kartu
Uhnětl jsem si malou ženu z kapesníku
hltající sluj
Lehni! Stůj! Pomiluj!
Za čtrnáct dní vynesu srdcové eso
a král se svrškem uzavřou manželství
le mariage
mariáš
Blaničtí rytíři řinčí snubními prsteny
PAŘÍŽSKÝ POPĚVEK
Ach škoda let ach škoda jmen
našel jsem jazyk ztratil šém
Můj bože bydlet v hotelu
spát v odvšiveném fotelu
Kdo prošel nevhod rue de Rennes
bomba ho vzala z kola ven
Před supermarché Tati
zbytečně volal mami tati
Hle belle époque dvacátého věku
dvakrát nesjedeš stejnou řeku
Ach škoda let ach škoda jmen
škoda vypadnout z kola ven
RUE BLONDEL
Muž kráčí
nahoru po schodech
a pak doprava
na popravu
Před ním supí
dva úplňky barevného masa
Krhavě obrvené oko zírá
Poslední přání:
pyšně pokleknout
a nezakřičet
HLAD V ULICI DE PRESBOURG
30. září mi vkročil do snu nosorožec
a už nevyšel
Pomáhá mi vystupovat z metra
na jeho pancéřovou pleť prší devizové růže
a mění se v jitrnice a klobásy
které zrály v bocích českých prasat
Ve stanici Miromesnil
kdo by o tlačence nesnil?
Ó nemohu se dočkat domácí zabijačky
kraj Dunaja
PAŘÍŽ NAD ORLICÍ
Spěchám ulici U rybařící kočky na řecký sendvič
a myslím na Rybářskou ulici
V čísle 108 teta smaží karbanátky
dvacetinu důchodu vrazila jen do másla
V čísle 345 Alois Pivec postavil už na třetí polévku
Od Seiny voní rybina a moč
Maličký vesmíre
kolem se toč!
ČASOVÁ SMYČKA
Kupoval jsem ti punčochy v ulici Saint-Honoré
černé punčochy s obojkem kolem stehen
Kolem vezli Robespierra na káře
Křičel:
Vyhrň si sukni
ještě jednou
prosím
naposled!
VÝROČÍ THERMIDORU
Robespierre prospal jednu noc
a probudil se do dne vlastní popravy
Vy jste večer ulehli v socialismu
a zatímco v dálce zvonil zrady zvon
zaspali jste celý svůj život
Nezapomínejte: ve své smrti
se i lenoch musí angažovat!
KAPSA
My, kdož jsme zažili sluneční soustavu vměstnanou do píseckých hradeb - Slunce zamčené v ředitelně školy kpt. Jaroše, Merkur odírající si boky při každém oběhu o vystrčené plaňky školní zahrady, Venuši otírající se o vydulé poklopce zevlounů za plotem, Zemi porážející nic netušící kuželky, Mars krhavým okem uvádějící ve zmatek řidiče na křižovatce Čs. armády a Národní svobody, vyrudlou khaki renetu, Jupitera bezstarostně klátícího ořechy, Saturna zneklidňujícího sadaře, kteří nalézali po každé periodě sťaté hlávky zelí, a netušili, že vinu nenese dr. Guillotin, nýbrž Kepler, Uran, erbovní planetu doby, co vydrancovala sloje až ke svrchní juře jako kyretážní melouchář dělohu, která se nevyzná v antikoncepci a umí jenom hřešit a rodit a vytáčet důlek v čekárně interrupční komise, a na kterého poštvali cvičené psy, jenže oni zcepeněli potutelným zářením delta, jež vypustil v krajní nouzi podoben cibetce se žlázou na jižním pólu, Neptuna, který rezignoval na svět viditelný suchým okem a uprosil místní pobočku Svazu mladistvých astronomů, aby mu vytyčila oběžnou trasu kalným akváriem Otavy, a vynořil se, jenom aby nabral nepatrný doušek kyslíku, jako se pařížské metro vynoří na vzduch mezi stanicemi Bir-Hakeim a Passy, a Pluta, zatoulané štěňátko, Benjamínka, za něhož už Jákob prosil: Bez něho se nevracejte!, hledaný inzeráty proti odměně, hrozbami proti trestu, horem i dolem, okulárem i objektivem, po dobrém i po zlém, zprava i zleva, jedinou planetu, o níž sám ředitel školy kpt. Jaroše byl nucen konstatovat: Zmizel beze stopy, vytrhl se z třídní knihy, snědl žákovskou knížku, nevrátil učebnice (ale to nebyla pravda, přišly poštou opatřeny vulgárně formulovanou zpáteční adresou), a proto budiž navždy vyškrtnut ze seznamu žáků školy kpt. Jaroše a odretušován ze skupinové fotografie před ústavní zástavou, což bylo provedeno a tím se sluneční soustava města Písku rozpadla, neboť - jak známo - všecko souvisí se vším - a odstředivé síly soustavu rozmetaly po okrese jako zuby nesouměrné cirkulárky, do které bací vltavín.
Nuže, my, co jsme zažili toto zrození a zánik vesmírných těles, proces, na jaký i o několik řádů rychleji žijící obyvatelé Večernice, mimozemci, co tak fatálně zasáhli do osudu pozemských Židů a co byli (naštěstí) v Norimberku postaveni mimo kosmický zákon, čekají celé generace, my - a nedivte se - hledíme docela jinak na pochody, jež se odehrají na Zemi a připadají nám, odpusťte, jak epizodní přeháňka jisker zpod náhodného dopadu paličky na gong, který ukončil boxerský zápas jepic.
PÍSECKÉ VĚŽE A VÍŽKY
Miluji všecky věže, ale nejvíc věže z nevylámaného kamene, věže ze železa, Eiffelovu věž rozkročenou nad rodným městečkem:
Severní tlapa – pokladna,
Jižní tlapa – muzeum a knihovna,
Východní tlapa – záchod a koupelna,
Západní tlapa – kancelář Ing. Eiffela a Ing. arch. Parléře.
Miluji košile ponechané přes noc na balkoně, košile navoněné ozónovou dírou.
Proč mne Hospodin vysadil v mírném pásu?
Na rovníku bych byl línější, na nic bych se netěšil, ale ani ničím netrápil, nevětřil bych jaro, neplakal nad rozlitým létem.
Na rovníku se nestaví Betlém, nezdobí se palmy zlacenými kokosy, na rovníku jde čas pravidelným krokem, krok co krok, krok za krůčkem, hřebík za hřebíčkem, muškátový květ za muškátovým oříškem.
Aspoň se ve mně může usídlit Kabinet pro přežití páté doby ledové!
JUBILEUM KACÍŘOVO
Jsme v Paříži už několik dní na oslavách 100. výročí narození Guillauma Apollinaira a zdá se nám, jako by uplynulo sto let spíše od jeho smrti. Na mezinárodním kolokviu se otce moderní poezie zmocnili tatíci akademici. Čím rozvláčnější řeč, tím déle si řečník hřeje svou polévku v jinak chladném Grand Palais. Proto přednáška Angličana Petera Reada zapůsobí jako kotel vařící živé vody. „Apollinaire a svoboda.“ Peter Read si dal práci, která na naši teorii teprve čeká. Vyhledal v básníkově díle místa – nikoli náhodná nebo podružná –, jež staví levičácké výpady Aragonovy z roku 1935 do směšného světla. „Ó ohni pod popelem ohniště, ó vzteku v nových srdcích, ovce už mají dost svých pastýřů...“, „Na Lyon prší rudý déšť“, „Na stromu vědy zraje vzpoura“, „Žena a muž budou žít jako v ráji, bez zákonů a válek“, „Až ten den přijde, člověk bude žít ve svobodě a Adam sní své jablko“, „Člověk se stane soupeřem boha“. To věru nenapsal konzervátor starého světa!
Zprvu bouřlivá diskuse záhy utichá, už se zase zkoumá, kolik andělů se vejde na špičku jehly.
Jdeme raději do ulic po básníkových stopách. Ulice si ponechaly stará jména i čísla. Ve „shnilých zdech“ rue des Rosiers a des Écouffes, v jejich skořicových krámech dosud čekají golemové na svůj šém, „neznámá pracovitá ulice“, vlastně rue Ampére, stále spojuje třídu des Ternes a Aumont-Thiéville, ale most Mirabeau je obklíčen novostavbami, „stáda omnibusů“ vystřídaly smečky aut ryčnější a zuřivější, a v místě potravní čáry u Porte de Vanves, kde celničil Apollinairův nejvěrnější portrétista Henri Rousseau, se zvedá jen malý zarostlý pahrbek.
Pro Paříž jsou básníkovy narozeniny pouhou epizodou, byť nákladně zarámovanou. „Apollinaire novinář“ a „Apollinaire a kubisté“ v Pompidouově středisku, „Apollinaire a malíři“ v Grand Palais – kapky v moři výstav. Obrazy, jež Apollinaire pokřtil, portréty (z nichž jeden – od Jeana Metzingera – se u nás soustavně vydává za dílo Marie Laurencinové), fotografie (z nichž jedna – známá jako „Apollinaire na výletě do Anglie s manžely Picabiovými“ – je ve skutečnosti pouťový snímek z paluby kašírované lodi La France), dokumenty (z nichž budí hrůzu nikoli „prorocký“ portrét od Chirika, nýbrž básníkův horoskop, naplněný do posledního písmene)... Před vitrínami cítíme, že jako se ovoce rodí z humusu, žije naše umění z těchto zažloutlých tlejících listů.
Dostáváme pozvání od synovce paní Jacqueliny Apollinairové, pana Gilberta Boudara, abychom my – totiž docent Vladimír Brett, Jiří Žáček a já – navštívili jako první Češi básníkův byt na St. Germain č. 202. Apollinaire se sem nastěhoval v lednu 1913. (K volbě domu jistě přispělo sousedství uličky Saint Guillaume.) V domě je dnes Café Le Bizuth s repertoárem ne právě přitažlivým: mnichovské svatotomášské pivo Kronenburg, sendviče a studený bufet.
Vždy jsem pokládal litoměřickou Máchovu světničku pro její zchátralost za českou specialitu. Byt „posledního básníka“ však působí o to smutněji, že není muzeem, ale opuštěným bytem, do nějž nevnese vyprchalý život ani dech turistických výprav. Finanční tíseň a obavy před zloději přinutily majitele prodat nebo uložit do bankovního trezoru obrazy a fetiše, „Kristy třetí třídy z Guineje a z Oceánie“. (Byt byl vskutku vykraden, a to dosti svérázně. Zloděj rozříznul černošskou plastiku, polovinu zanechal na prádelníku, druhá půlka se našla po čase pod vanou. Je jistě hodna Apollinairovy fantazie představa lupiče, pohybujícího se v prostoře podobné hrobce faraónově s pilkou.)
Milosrdný a drzý prach konzervuje básníkovo úmrtní lože, vystlané polštáři vyšívanými Marií Laurencinovou, i kopii jejího slavného obrazu Apollinaire a jeho přátelé, na němž zobrazila i svoji duchovní sokyni Fernandu Olivierovou, Picassovu milenku, neboli, jak se zbytečnou ironií říkala – Madam Pickacoh.
Sotva již někdo otevře kuchařky afrodisiak, sebraného Fantomase, historie traviček a životopisy Napoleona. Skleněný kalamář z pracovního stolu je již ukraden, já si beru – abych je přivezl do Apollinairovy Prahy – několik zápalek, těch „neobyčejně dlouhých“, jimiž si Apollinaire zapaloval poslední cigarety svého života, jakož i jedno z per připravených do násadky. V tomto ohledu jsem fetišista – věřím, že některé síly, nemohouce se držet bytostí živých, přidrží se věcí. Jiří Žáček otevírá zásuvku jakési komody, v níž leží přes šedesát let karetní hra, a poslepu z ní vyjímá – srdcové eso. Takové štěstí ve hře by „málo milovaný“ jistě ocenil.
Ze staré rytiny v kuchyni civí „Němci, žeroucí kyselé zelí“. Místnosti vévodí objemná litinová bíle natřená vana, přikrytá prknem, které sloužilo jako stůl při vaření. V bytě teče jen studená voda, ale pod vanou dosud trčí plynové hořáky. Krásná rusovláska zapálila plyn a Apollinaire se koupal. Představuji si stokilového kacíře, jak se vaří v pekelném kotli, a nevím, je-li to k smíchu nebo k pláči. Na chodbě ve zdi objevuji díru ucpanou vatou, špinavou jako z ucha nemytého. Díky ulitě podobnému půdorysu bytu otevírá se tudy průhled na vstupní dveře, takže Apollinaire mohl vidět příchozímu na záda.
Konečně spatříme legendární erb Kostrowitzských: na vrcholu kopce ovíjí had vetknutý šíp, obklopený třemi stylizovanými hříbky. Věříme-li Apollinairovu prstenu, měl by had navíc držet v tlamě růži.
„Osamělost není nikde bezvýchodnější než v Paříži,“ napsal Isaak Babel. Apollinairův hrob na Pére-Lachaise je vskutku osamělý. V tomto mramorovém lese najdeme snáze poslední (?) útulek spiritisty Allana Kardeka, neustále obtěžkaný kyselým hroznem vyznavačů, nežli pár kroků vzdálený menhir, navržený Edouardem Fératem, jak jen možno obligátní. Hoří však na něm Apollinairova báseň – kaligram: „Hle mé srdce plane jako obrácený plamen“, a kvete tu vřes, básníkova erbovní květina.
Smrt miluje ironii. Na témže hřbitově nalezneme náhrobek dvojnásobného hraběte de Brosse de Boussac s heslem: „Mám svůj osud v rukou.“ Hraběcí osud i klid však vyrušuje hned vedle ležící Eugéne Pottier, písničkář, člen Pařížské komuny, svobodný zednář a autor Internacionály...
Někdo odpočívá v pokoji, třímaje osud v kostnatých rukou, někdo vzrušuje i po smrti.
Vracíme se do Čech klidní. Do svatovítských achátů či spíše ametystů i do knih českých básníků je Apollinairova podoba vpita věrně.
Moje překlady:
GUILLAUME APOLLINAIRE
PÁSMO
Ten starý svět tě otráví že bys raději nežil
Jak bečí stádo mostů dnes ó Eiffelova věži
Máš po krk antiky tak už to stopni
I nejnovější automobily jsou tady předpotopní
Jenom zbožnost nová se stále znova rodí
Prostá a účelná jak hangáry vzducholodí
Co se nepřežilo v Evropě je křesťanství
Nejmódnější Evropan jste pane Pie Vy
A ty - z oken sledován - štván studem jenž ti brání
Vkročit dnes ráno do kostela k svatému přijímání
Čteš návěští a plakáty na olepených zdech
Toť ranní poezie - próza je v žurnálech
K dostání za krejcar plná detektivních dobrot
Portrétů géniů a otitulovaných dorot
Vešel jsem dnes ráno do neznámé ulice
Slunečné a lesklé jak hlas polnice
Ředitelé dělníci a krásné písařky
Létají tu od pondělka do soboty jako masařky
Ráno natřikrát zde hlas sirény pláče
A vzteklý zvon tu oštěkává dopolední spáče
Nápisy prospekty firemní štíty na zdech bují
Nezpůsobně jak papoušci na tebe pokřikují
Mám rád tuto půvabnou a pracovitou ulici
Mezi rue Aumont-Thiéville a avenue des Ternes ležící
Ulice mládne jsi zase dítě ach ta šťastná chvíle
Milující maminka tě strojí pouze modrobíle
Jsi pobožný jak René Dalize tvůj nejmilejší kamarád
Stejně jak on máš nadevše mše a Boží těla rád
Je devět plížíte se z ložnice modří jak svítiplyn
V kolejní kapli vrháte se po celou noc v boží klín
Zatímco zbožňovaná fialová tůně ametystu
Slouží za svatostánek planoucímu Kristu
Toť krásná lilie již pěstujeme všici
Rusá pochodeň ve větru nezhášející
Bledý a ruměný syn bolestiplné Marie
Strom jenž plody modliteb přetížený je
Cit a věčnost násobené stále znova
Šesticípá hvězda Davidova
Bůh jenž v pátek umírá a v neděli stoupá z mrtvých
Kristus který strměji než aviatik vzlétá
A který ustavil výškový rekord světa
Oko Kristovo kulaté napohled
Hledí na nás bezmála už dva tisíce let
A naše století jak pták jak Kristus stoupá do povětří
Ďáblové v zákopech na něj v křečích oči třeští
Že podvádí jak Šimon Mág ho obviňují v duchu
A volají: Když létat zná ať zve se zloděj vzduchu
Zatímco andělé poletují kolem něho vesele
Ikaros Enoch Eliáš Apollonius z Thyany na nebe vzatí
Obletují první aeroplán jako první svatí
Nechávají proletět ty kdo se svěřili svaté Eucharistii
Kněze kteří stoupají s hostiemi na křídlech víry
Hle letadlo přistává aniž složilo křídla
Nebe se plní vlaštovkami z neznámého zřídla
Střelhbitě slétají se havrani sokoli sovy ti moudří ptáci
Z Afriky přibyli ibisi marabu a plameňáci
Pták Noh z pohádek dnes básníky vzkříšený znovu
Plachtí drže ve spárech první hlavu lebku Adamovu
Orel se řítí z obzoru vyrážeje křik
Až z Ameriky dostavil se malý kolibřík
Z Číny přilétli pihi dlouzí a pružní
Majíce po jednom křídle do dvojic musí se družit
Hle holubice duch nejčistší mezi všemi
Doprovázena lyrochvostem a okatými pávicemi
Hle fénix oheň který sám ze sebe žhne
Všechno v mžiku zasypávající žhavým popelem
Sirény vyšly ze svých nebezpečných skal
Tak krásně jako ony dosud nikdo nezpíval
A všichni orel fénix i pihi z Číny
Objali létající stroj křídly bratrskými
Kráčíš po Paříži ponořen v davu však zcela sám
Stádo omnibusů bučí jsi jimi málem usmýkán
Úzkost z milování ti svírá hrdlo jako smyčka
Jako bys neměl být už nikdy z lásky hýčkán
Být to před lety stal by se z tebe mnich
Přistihneš se při modlitbě stydíš se jako bys páchal hřích
Směješ se sám sobě podoben peklu tvůj smích praská
V temnotách života svítí ten smích jak zlatá maska
Je to obraz pro nějž hledáš temnou skrýš
Někdy si ho příliš zblízka prohlížíš
Kráčíš po Paříži ženám krvavě planou vlasy
Bylo to na sklonku krásy jen nerad vzpomínám si
Jak planoucí zjevení Panna Maria na mne zhlédla v Chartres
Krev Srdce Nejsvětějšího mne zaplavila na Montmartru
Je mi zle když slyším slova bohabojná
Láska jíž zkouším je nemoc nepřístojná
Ten obraz mučí tě že v noci sotva spíš
I když se vzdaluje je k tobě stále blíž
Jsi ve Středomoří kam vypravil ses potají
Mezi citroníky které po celý rok neodkvétají
Vyjel sis s přáteli na loďce nahlédnout do hlubin
Jeden je z Nice druhý z Mentonu a dva z La Turbie
S hrůzou hledíte na podmořské vření kruté a skvělé
Mezi chaluhami velebně plují ryby jak Spasitelé
Jsi v zahradní restauraci v Praze
Na stole kvete růže cítíš se bezmála blaze
Odkládáš povídku již měl bys napsat asi
A zevluješ na broučka jak v růži cizopasí
Až toho dne u svatého Víta v jistém ametystu
Spatříš k smrti vyděšen svou příliš věrnou bystu
Jsi podoben Lazaru marně vzdoruješ světu
Pozpátku točí se rafije hodin v ghettu
Tak i ty brodíš se životem zpátky
Pomalu stoupáš k Hradu večer je sladký
Slyšíš jak v hospodách české písně zpívají
Jsi mezi melouny v Marseille
Jsi v Koblenci v hotelu U velikána
V Římě sedíš pod japonskou mišpulí jednoho rána
Jsi v Amsterodamu s dívkou jež tobě hezká zdá se
Bere si studenta z Leydenu je šeredná jak láhev
Pronajímají tu pokoje latinský nápis praví
Zde i v Goudě strávil jsem po třech dnech těše se dobrému zdraví
Jsi v Paříži před soudcem spílá ti v potu tváře
Jako zločince tě vsadí do žaláře
Podnikals cesty smutné i cesty které blaží
Nežli sis povšiml lži a lstivého stáří
Trpěl jsi pro lásku ve dvaceti a ve třiceti zas
Žil jsi jak šílenec a promarnil svůj čas
Bojíš se sepnout ruce a přece chce se ti vzlykat
Nad sebou nad tou již miluješ nad vším co děsilo tě tak
Očima slzavýma hledíš na ubohé uprchlíky
Čpí v hale nádraží Saint-Lazare kde čekají na rychlíky
Ti věří v Boha modlí se ženy dávají dětem pít
Jako tři králové věří ve hvězdu stačí jen jít
Věří že v Argentině se jejich osudy změní
A že se navrátí domů až nadělají jmění
Rodina stěhuje cíchu krvavou jak srdce jímž zmítá marný cit
Tu cíchu i naše sny nelze ničím naplnit
Někteří z emigrantů se na čas ubytují zde
V ulici Rosiers nebo Ecouffes či v jiných shnilých zdech
Vídám je často vycházejí večer na ulici nalapat se vzduchu
Pohybují se zřídka kdy a střídmě jak figurky v šachu
Jsou to většinou židé jejich ženy opatřeny parukami
Sedí ve skladech a hlídají skořicové krámy
Stojíš v nálevně jež svítí se sprostým zinkem
Upíjíš ubohou kávu jsi také nešťastníkem
Jsi na účet noci ve veliké restauraci
Ty ženy jsou docela dobré a přece neslyšíš smích
Milence potrápí dost i nejšerednější z nich
Je to dcera městského policisty z Jersey
Ruce jež skrývá má tvrdé a plné rýh
Soucitně laskám její jizvami posetý břich
Nakonec obětuji ústa chudince se strašlivým smíchem
Jsi sám a je tu ráno nové
Konve mlékařů zvoní tak osudově
Noc se vytrácí jak zrádná mulatka
Jak Ferdina falešná jak Léa mužatka
Piješ kořalku jak plavec jenž ztratil břeh
Kořalku hořkou jako tvůj životaběh
Jdeš pěšky domů k Auteuil neboť zatoužils náhle
Vyspat se mezi fetiši z Guineje a z Oceánie
Jsou to podřadní Kristové třetí třídy
Kristové temných tvarů a ještě temnější víry
Buď sbohem Bože jsi po práci
Uťatá hlava Slunce krvácí se popo potácí
MARIE
Ke stáru dotančíte zpět
Na místa kde jste - ještě dítě
Protancovala celý svět
Ach jestli vy se nevrátíte
Už slyším zvony vyzvánět
Můj spánek němé masky plaší
A hudba je tak vzdálená
Jako když u nebes se vznáší
Miláčku dosáhl jsem dna
Mou duši krutá bolest zháší
Jdou ovce jak když sypeš něhu
Po vločkách jež jsou vlněné
Vojsko mi šlape po příběhu
Kde je mé srdce ztracené
Kde je mé srdce plné sněhu
Kam asi kam se podějí
Tvé vlasy moře jež má vrásky
Kam asi kam se podějí
Tvé ruce jež rve vichr lásky
Ze stromu našich vyznání
Ve společnosti starých knih
Jdu podél Seiny která třeští
Sám se sebou jak věčný mnich
Dívám se do vln co mi věští
Dočkám se neděle dnů mých?
MOST MIRABEAU
Pod mostem Mirabeau bez konce teče Seina
Unáší vzpomínky
I lásky beze jména
Duše se hned raduje hned sténá
Hodiny bijou po dni přijde noc
Plyň čase zlomil jsem tvou moc
Kráčíme dlaň v dlani pohled jímavý
Zatímco uplývá
Pod živým mostem mezi já a vy
Nekonečná řeka věčné únavy
Hodiny bijou po dni přijde noc
Plyň čase zlomil jsem tvou moc
Láska slábne jako vyčerpaný vodopád
Láska ubývá
Život vleče se když jeho smysl pad
Marně zahřívá tě zdivočelé Snad
Hodiny bijou po dni přijde noc
Plyň čase zlomil jsem tvou moc
Míjejí dny a týdny beze jména
A naše minulost
I lásky opadnou jak pěna
Pod mostem Mirabeau bez konce teče Seina
Hodiny bijou po dni přijde noc
Plyň čase zlomil jsem tvou moc
MONTPARNASSE
Ó dveře hotelu dvě rostliny v pantech
Jste stále zelené
A nikdy nerozkvetete
Kde jste mé plody Kam se poděju
Ó dveře hotelu vychází z vás anděl
A rozdává prospekty
Nikdy se tolik nedbalo o čest
Pronajměte mi pokoj navždy na týden
Vousatý anděli vždyť vy jste
Lyrický poeta z Německa
Který chce poznat Paříž
A znáte z její dlažby
Spáry na které se nesmí vstoupit
A sníte
O neděli strávené v Garches
Je poněkud dusno shoďte ty vlasy z hlavy
Ó básnivý dobráčku přihlouplý a plavý
Vaše oči se tak podobají balónům
Které brázdí čistý vzduch
Nazdařbůh
HOTELY
Pokoj ovdověl
Hleď si sám sebe
Platí se měsíčně
Spadl jsi z nebe?
Majitel vrčí
Vysolte předem
Ubohý vlčku
Toč se a jedem
Fiakry drtí
Můj soused žabák
Kouřívá k smrti
Smradlavý tabák
Ó La Valliere
Směj se a chechtej
Potřebám našim
Sny kulhat nechej
Z ruky do huby
Žijem v hotelu
Jazyky naruby
Jako v Bábelu
Dveře dej na řetěz
Toč dvakrát klíčem
Zahynu bez peněz
Svou láskou sklíčen
OKNA
Mezi červení a zelení žlutá umřít nelení
Papouškové ara pějí v rodných pralesích
Klubko pihi se svíjí
Je třeba oslavit básní ptáka s jediným křídlem
Budu ji hláskovat do telefonu
Velké dojetí
Dává vytrysknout slzám
Hle pěkná dívenka v stádečku Turiňanek
Ubohý mladíček smrká do bílé kravaty
Rozhrň záclonu
A hle okno se náhle otevírá
Pavučina z ručně tkaného světla
Bledá krása nevýslovné violeti
Marně zkoušíme si vydechnout
O půlnoci začínáme
Jsi-li pánem svého času pak jsi svobodný
Mořská mušlička Mník Několikanásobné slunce
Mořský ježek soumraku
Pár sešlapaných žlutých bot za oknem
Věže
Věže - ulice
Studny
Studny - náměstí
Studny
Vykotlané stromy úkryty černých tulaček
Kozlové bečí steskem
Po zdivočelých kozách
Husí tiráda se nese od severu
Tam kde lovci mývalů
Vydělávají kožíšky
Třpytící se diamant
Vancouver
Vlak zabílený sněhem a světlem prchá před zimou
Ó Paříži
Mezi červení a zelení hyne veškerá žluť
Paříž Vancouver Hyeres Maintenon New York a
Antily
Okno se rozloupne jak pomeranč
Nádherné ovoce světla
NÁPIS NA HROB HENRI ROUSSEAUA
MALÍŘE A CELNÍKA
Drahý Rousseau slyš
Zdravíme tě
Delaunay s paní pan Queval a já
Propusť naše kufry přes nebeskou celnici
Vezeme ti plátna barvy štětce Nech otevřený vjezd
Ať konečně můžeš veškerý svůj drahocenný čas
Obětovat umění a jako když jsi portrétoval mne
Namalovat podle skutečnosti tváře hvězd
PONDĚLÍ V KRISTÝNINĚ ULICI
Správcová i její matka pustí každýho
Jestli seš chlap tak mě dnes večer doprovodíš
Stačí aby jeden hlídal katr
Zatímco druhej klidně vyběhne nahoru
Tři hořící plynové hořáky
Domácí je tuberačka
Až skončíš dáme si partičku žaketu
Dirigenta bolí v krku
Přijeď do Tunisu dám ti zakouřit konopí
Zdá se že to pasuje
Kupa táců kytky kalendář
Bim bam bum
Dlužím domácí skoro 300 franků
Radši si ufiknu pinďoura než jí to vrazit
Odjíždím ve 20.27
Šest zrcadel tam pořád čučí na sebe
Tak se mi zdá že to ještě víc zamotáme
Milý pane
Jste chlap na prdlačku
Hele ta dáma má nos jako tasemnici
Luiza si zapomněla kožich
Já ho taky nemám a nezmrznu
Dán pokuřuje a zkoumá jízdní řád
Černá kočka si to šněruje lokálem
Ty lívanečky byly výtečné
Z hydrantu teče
Šaty černé jako její nehty
To je naprosto vyloučeno
Pohleďte pane
Malachitový prsten
Podlaha je vysypaná pilinami
Tak je to přece pravda
Tu zrzavou servírku unesl nějaký knihomol
Novinář znám ho vlastně jen mlhavě
Poslyš Jakube co ti řeknu je moc vážné
Smíšená paroplavební společnost
Povídá pane podívejte se kolik dokážu nadělat leptů a obrazů
Mám jen služtičku
Po obědě v Café Luxembourg
Jednou mi tu představil nějakýho páprdu
Povídal
Poslyšte to je ale rozkošné
Smyrna Neapol Tunis
Ale propánakrále kde to je
Když jsem byl posledně v Číně
Je tomu osm devět let
Čest zpravidla závisí na tom kolik je hodin
Velká kvinta
KLOBOUK-HROBKA
Pohodlně hnízdí
Ve svém hrobečku
Ptáček přišpendlený
k tvému kloboučku
Je to ptáček
Americký
Prdeláček
Or
Nitologický
Or
Todoxně vzato
Mám tě akorát
Jdu se vyčurat
PROBODNUTÁ HOLUBICE A VODOTRYSK
Sladké milované tváře
Milované kvítky rtů
Mia Mareye
Yette Lorie
Annie a ty Marie
Kam jste se poděly panenky
Avšak hle
Nad
Vodotryskem
Který vzlyká a prosbami pění
Tato holubice je u vytržení
?
Nedávné vzpomínky pohltila dálka
Mé přátele pohltila válka
Vaše duše letí vzhůru jako vzdech
Zatímco vaše těla
Steskem umírají v močálech
Kde je Braque Max Jacob Proč tu není
Derain s očima šedýma jak rozednění
Kde vězí Raynal Billy Dalize Kdo jim brání
Vaše jména obestřená smutkem
Ztrácejí se jako kroky v kostele
Kde je dobrovolník Cremnitz rukoval tak vesele
Kdo ví jestli nejsou pochováni
Žalem přetéká a pění duše má
Pramen vzpomínání nemá dna
Kdo šli do boje se na severu bijí
Večer zmírá v moři Ó zkrvavené dálky
V zahradách bují růžový vavřín
Erbovní květina války
KNĚŽNA LÁSKA
Kněžno lásko
Řekni mně
Kam zmizela
Tajemně
Malá Lou
Má holubice
Kouzelnice
Nevěrnice
Zvědavost má
Konce nemá
Kde by byla
U Viléma!
FOTOGRAFIE
Tvůj úsměv mne svádí
Jako svádějí jisté květiny
Fotografie jsi hnědá houba
Z hloubi lesa
Která je jeho chloubou
Stříbrné barvy crčí
Jako svit měsíce
Do zahrady míru
Plné živé vody a sadařů posedlých ďáblem
Fotografie jsi kouřem ohniště
Které se pyšní žárem
Fotografie
Vydáváš konejšivou hudbu
Slyším
Tvůj monotónní rytmus
Fotografie
Jsi stínem slunce
Které se tebou pyšní
PAŘÍŽ
Viděl jsem zatemněnou Paříž
klíčící pod zemí kde se lidé smějou
Paříž obrovský ametyst
Belgičtí vojáci v pětistupech
Stařeny oblečené jako v pohádce
o džbánku a o rozlitém mléce
Premovaný pilot přežvykuje svá hrdinství
Slyš bubnování: Rozchod!
Ach jak se smál muž který dostal odklad
a vyklouzl z mobilizace
Shakespeare temně trčí
na bulváru Haussmann
Hnusně civilně oblečení muži
co neodjeli nasazovat kůži
Malíři malují
A já tě celým srdcem miluji
JACQUES PRÉVERT
FRANCOUZSKÁ PÍSEMKA
Mladičký Napoleon byl hubený
a krom toho důstojník u dělostřelectva
Později se stal císařem
a přibral na váze a zabral mnoho zemí
a když umíral
měl ještě docela slušné břicho
Jenže se scvrknul
ZATMĚNÍ
Ludvík XIV. alias Král-Slunce
sedával na nočníku vrhajícím stín
až na sám konec jeho říše
Jedné velmi tmavé noci
Král-Slunce vstal z postele
sedl si na svůj nočník
a zatměl se
POSELSTVÍ
Dveře které kdosi otevřel
Dveře které kdosi opět přibouchl
Židle na kterou se kdosi posadil
Kočka kterou kdosi pohladil
Ovoce do něhož se kdosi zakousl
Dopis který kdosi rozlepil
Židle kterou kdosi převrhnul
Dveře které kdosi otevřel
Cesta po které se ještě někdo rozběhl
Lesík po kterém se kdosi prochází
Řeka do které se kdosi vrhá po hlavě
Nemocnice v které kdosi mrtev je
RUE DE BUCI DNES...
Kam se jen ztratilo
nedělní ráno ten malý bláznivý svět
Kdo stáhnul prašnou a železnou oponu
za touhle ulicí
ulicí kdysi tak šťastnou a hrdou na svůj účel
jako je šťastná a hrdá dívka na svoji nahotu
Bídná ulice
opuštěná ve čtvrti
opuštěné ve městě z něhož odešli lidé
Bídná ulice
chmurná chodbo jež spojuješ dva mrtvé body
tví vychrtlí opuštění psi tvůj obtloustlý válečný mrzák
který tak zhubnul (i oni!)
a který jezdí na mechanickém vozíku
bez cíle
zastaví tady i tam a nikde
Druhá válka je už za námi
a tak se smířil s lidmi
smířil se s vozíkem
odpustil svým utrženým nohám
Kdysi měl své drobné zvyky
všichni ho zdravili a všechny znal
a oni jeho
Jezdil
stavěl se na skleničku pletl se žertoval
než odjel na oběd
A teď jako by všechno začínalo ještě jednou
jede zvolna svou ulicí
ale už ji nepoznává
ani ona jeho
Bída stojí ve frontě u vrat neštěstí
u vrat utrpení
Ulice je pustá a bezútěšná
odložená jak stará mlékařská konev
a mlčí
Bídná ulice už nechce už nemůže mluvit
bídná ulice vytržená z kořenů trpící podvýživou
Utrhli ti chleba od úst
vybrali vaječníky
požali ti i trávu pod nohama
nacpali ti tvé písně zpátky do krku
ukradli tvé veselí
diamant tvého smíchu si vylámal zuby
na železné oponě stupidity a nelásky
kluci z okolí už neutíkají z pekařství nesmějí se
pusy plné chleba
v tržnici se z rukou krevnatých prodavaček
už nekutálejí na váhy
malá sluníčka z Valencie
už nespouštějí na chodník
okama síťovek
rozmarné papírové šatečky
plné torerů a krásných dělnic z tabáčky
tištěných všemi barvami
plné názvů exotických měst
které rozněcovaly sny cizinců
A ty žlutý citróne
jenž jsi trůnil jako král uprostřed suity zelených ústřic
chudobná hvězdo
osvětlovači střídmých obědů
Kde je tě konec
žlutý citróne zrozený v dalekých krajích
A co ty starý tuláku prodavači tužek
jenž jsi vyčaroval z vína a ze snění pod mosty
příběhy z jiných světů
zázračných světů dosud bezejmenných
Kam jsi zmizel
kam zmizely tvé tužky...
A vy trhovkyně z ulice
kam se poděly stuhy kam cibule
šmolka
jehly nitě patentní špendlíky?
A vy zelinářky
jste stále na svém místě
ale srdce je pryč
srdce této čtvrti
srdce oživující tyto tepny
srdce této ulice
Vaše zelenina je špatná
a vy samy jste se tolik změnily
Vaše volání má jinou melodii
vaše hlasy jinou tóninu...
A ty hezká dívenko
která ses procházela
a žila
v údolíčku ulice de Buci
která jsi tu rostla
a chodila každé ráno
venčit psa
v ruce chléb
abys odešla
a vrátila se
Ani ty nepoznáváš svoji ulici
ulici kterou jsi chodila v neděli ráno se psem
a se svačinou
sotva sis protřela oči
oči dokořán otevřené
a lesklé
Zdálo se že jsi nahá pod chmýřím lehounkých šatů
a ty ses smála
spokojená že tě okukují
a pozorují
a touží po tobě
že tě hladí pohledem celá ulice
tvá ulice de Buci
že vraští obočí
a zdvihá ramena
jako by se zlobila
a hrozila ti prstem
a vyčítala:
Copak se nestydí
v tomhle věku
kdo to kdy viděl...
A strašila tě že bude žalovat tátovi
Tvá ulice de Buci
naoko pohoršená
naoko rozzlobená
ale v hloubi duše
spokojená a hrdá
na tvou zářivou krásu
na tvé dovádivé mládí
na tvou nádhernou bídu
na tvou nádhernou volnost
1942
SLUNEČNICE
Ve všední den v neděli
V zimě v létě
Stoupá k pařížskému nebi
Dým z fabrik věčně šedý
Ale jaro už se žene za uchem kytku
A pod paží si vede krasavici
Slunečnici Slunečnici
Říkají tak květině
I dívce
Jedné z bezejmenných víl
Co tančí na rohu ulice
V Seville v Belleville
Slunečnice Slunečnice Slunečnice
Tančí valčík na rohu ulice
Nadcházejí krásné dny a měsíce
A sladký život hrne se jim v patách
Omládlý duch Bastily se spokojeně šklebí
A kouří modrou gitanku vstříc milostnému nebi
Vstříc nebi Sevilly vstříc nebi Belleville
Prostě kdekoli
Slunečnice Slunečnice
přezdívají květině
I dívce
JEDNOHO DNE
poblíž Paláce Spravedlnosti a
Policejní Prefektury
které už dávno přestaly existovat
jednoho dne
zmizel i trh s květinami
i trh s ptáky
Jednoho dne tady zůstaly
jen muzea starých zašlých věcí
muzea minulých a divných předmětů
muzea omylů
Mladíci v letech vodili maličké
do muzea ptáků
ukázat jim pasti a klece
vábničky na skřivany a prázdné voliéry
V muzeu květin
mladé rostlinky se popínaly
po zasklených dveřích skleníku
a při tom popínání pobaveně házely očkem
po velkých prázdných konvích po zelených kropičkách
a zrezivělých zahradnických nůžkách které docvakaly
V muzeu války
herojové ze zašlého vosku
marně nyli napůl rozteklí
že se vrátí těch pár návštěvníků
co k nim jednoho dne zabloudili
nedopatřením anebo omylem
Ale oni už se nikdy nevrátili
V muzeu otroků
lidé s úsměvem v němž není stopy zla
ukazují dětem
svobodné majitele a bezradně
a s jistou lítostí nad zatracenou minulostí
postávají před vitrínou kde se vystavuje
kraťounká stupnice mezd
V muzeu Spravedlnosti stařičké váhy
Aha tu to máme!
Nemluvte dál teďka mluvím já
přerušil svou kuchařku která mu bezelstně
líčila svůj sen
jistý předseda senátu
s prstem přívětivě ztopořeným
No tak dobře byl to jenom sen
odpověděla mu pohoršeně kuchařka
Ale copak je mi do toho
Já jen vařím a to perfektně
moje kuchyně je řádná co uvařím sníte
A neméně řádný byl ten sen
co se mi zdál
Jednoho dne
ZÁSUVKY STOLŮ
diamanty sklenářů
ptáčci vězňů
cestičky školáků
Benátky nám gondoliéry dluží
v ulici Růží marně hledáš růži
Ale v ulici Luny
se luna často sluní
Zásuvky stolů
diamanty sklenářů
ptáčci vězňů
Jednorožci rohů
šneci schodů
cestičky školáků
V ulici Malých stájí
šediví koně přebývají
Nad jedním hořce zapláči
stáj mu nestačí
Zásuvky stolů
diamanty sklenářů
ptáčci vězňů
Jednorožci rohů
šneci schodů
cestičky školáků
Na avenue Velké armády
prodává muž bez nohou a bos
tkaničky za směšný obolos
DĚTI Z VRŠKU
děvčata ze zastrčené čtvrti
neděle vás najde na ulici Míru
Čtvrť je opuštěná
rolety stažené
Avšak pod oblohou šedivou jak myš
za mřížemi Tuilerií zeleň vytušíš
Bezděčně tančíte
Tančíte na voskovaném chodníku
a zavádíte novou módu
aniž o tom máte ponětí
Kožíšek podšitý smíchem
na potištěných šatech
A potištěné šaty na sametu
baculatých láskyplných těl
Zbrusu nové od hlavy až k patě pozlacené
Každý by vás chtěl
vy bláznivé z vršku
kouzelnice ze čtvrtí bez rodokmenu
modely jež nelze napodobit
Cover girls
colored girls
z Goutte d'Or či z Belleville
z Grenelle anebo z Bagnolet
NA JISTÉM OPUŠTĚNÉM PLÁCKU...
Na jistém opuštěném plácku sténá zoufalstvím a žízní
jistá ubohá zelená rostlina v bídném rozklíženém truhlíku.
Náhle se tu zjeví stařenka s kropičkou, sestra stařenky
s kočkami a starce s vrabčáky. A rostlina zas dostane
barvu a volá své zelené: děkuji!
Barvy Paříže,
její utajená hudba, její němé smutky,
dny jejího štěstí,
její milostné písně.
TOŤ SLUNEČNICE NAD PAŘÍŽÍ...
Toť slunečnice nad Paříží
Sluneční paprsky se prohánějí v metru
Slunce dne slunce svítání
Slunce dobrotivé sluníčko
Slunce podpaluje
Slunce Paříže
Slunce proráží pancíř
Slunce vystupuje z kouře
Slunce exploduje nad žalářem
Slunce vymetá čerň
Slunce ty se šklebíš jako klaun
Všude rozhazuješ konfety
Slunce ovoce slunce pomeranč
Kdepak kyselý citrón...
A Eiffelovu věž pro květy nenajdeš!
V LOUVRU
V noci hlídač náhle procitne, uslyšel jakýsi hluk.
Ale pak se smíchem zabručí: „Nic se neděje, to jen
Monalýza se chechtá jako blázen, občas ji to popadne.“
A pak znovu usne zcela spokojen.
Autor: KAREL SÝS
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)