Provádět třeba televizní diváky českými finančními bažinami Miroslava Kalouska, jejich správce, zjevně baví, protože tu platí cokoliv a zároveň opak: může tvrdit, čeho se mu právě zachce. Kalouskova finanční logika nechce odlišit pravdu od lži, chová se jako některé básnické figury, spojuje, jako v poezii oxymoron, co se ve skutečnosti nevyskytuje a vyskytovat nemůže, jako třeba žhavý led. Nebo, aktuálněji, spravedlivá odměna za odvedenou práci. Ostatně k poezii se Kalousek přesunuje i v reálu. V parlamentních kuloárech u příležitosti poslední stávky přednesl vlastnoručně sepsanou báseň, která takto začíná:
Odboráři, odboráři,
vezli sračky na trakaři.
Po cestě však vedli boje,
kdo se bude držet oje.
Poloha lidového popěvku stvrzuje přilnutí Kalouskových ministeriálních snah k zájmům lidových vrstev a dokládá i použitelnost finanční logiky mimo finance. Kalousek je prostě tvůrčí osobnost nejen v oblasti půjček a dluhů, ale i trakařů. Vynalezl trakař s ojí. Při básnické tvorbě vcházejí, jak známo, do vyrobeného textu i podvědomé složky básníkova duchovního světa, a básnický obraz trakaře vybaveného ojí se nejspíš týká samotného ministerstva financí, které Kalousek táhne ze všech sil za oj (ponechme raději stranou možné freudovské asociace) tam, kde je chce mít, v obavě, že by jej odboráři o ně mohli připravit. Pak pokračuje:
Neboť ten, kdo tlačil vzadu,
ten se neubránil smradu.
Tento složitý obraz je vlastně geniální básnická šifra. Ponechme stranou skutečnost, že trakař těžko tlačit, logika v poezii zastává pouze pomocnou roli, takže tlačit vzadu (a ne zezadu!) bude nejspíš podvědomá básnická transformace obavy vytlačit ze sebe, v nevhodný okamžik, právě to, co jednou zezadu vytlačeno opravdu nepěkně páchne. Jinak, nebásnicky řečeno, podělat se. Básníkovi prostě pronikla do jeho veršů skrytá obava, že kdyby se pustil ministerské oje a tlačil by finanční trakař společně s ostatními zezadu, »neubránil by se smradu«. Takže neustále s ojí v ruce, pane ministře, a nikdy jinak! V závěru se konečně dostavuje kýžená únava:
Odboráři, odboráři,
hádali se s hněvem v tváři,
takže, ač cesty byly rovny,
spadli s vozem do senkrovny.
Transformace odborářského trakaře v ministerský vůz je další z nechtěných průniků reality podvědomé do reality básnického textu: vibruje tu obava nežádoucího konce spory a rozpory zmítané vlády, přisouzeného, coby zažehnání, protivníkům. Senkrovna coby konečná stanice je dostatečně výmluvná. A závěr? Opět tragicky vyznívající básnická šifra:
Odboráři chodí plačky,
nemají v čem vozit sračky.
Nehledě na Karla Jaromíra Erbena hodné obohacení českého jazyka výrazem »chodit plačky«, verše se konečně posunují do aktuálního politického kontextu. Neobává se pan ministr, že mu kvůli odborářům bude odňat vůz, symbol ministerstva, protože »sračky« se už z ministerstva neodvážejí, ale skladují in loco, tedy na ministerstvu? Magický páně ministrův pokus odvrátit od sebe zlý osud jeho přisouzením těm, kdo jej ohrožují, je ovšem přinejmenším důkazem, že sblížení politiky a poezie není záležitost nevýznamná.
Autor: zrt
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)