Příspěvek z konference Unie českých spisovatelů na téma Postavení českého spisovatele dnes
Postavení českého spisovatele dnes? Každé z těch čtyř slov vybízí.
Co je to dnes? V obecném nečase za premiéra Nečase? V čase vlády i jeho předchůdců? Nebo v celém období restaurace kapitalismu, restitucí, privatizací, remaků a jiných způsobů plagiátu? Nebo se dnes datuje od invaze televize, mobilů, fujsbuků a jiných sítí, do nichž jsme lapáni, před nimiž není úniku a v nichž jsme pak spoutáni a ještě se z toho spoutání leckdo pošetile raduje, protože mu připadá jako štěstí samo, může-li zavolat, že už jde domů nebo tam, kam zahýbá?
Kdo je vlastně spisovatel? Šalda na prahu svých Bojů o zítřek – i nám nezbude než zase po víc než století takové boje podniknout - soudil ve své stále platnější studii Spisovatel, umělec, básník, že spisovatel je zvuk, jméno, titul, stav, že spisovatelé jsou jev odvozený, druhotný a netvoří, množí pouze, že nejsou klad, hodnota, esence. Spisovatel není ani dělník. Dělník je cosi svatého a pokojného, spisovatel cosi v jádře světského, rozčileného a marného. Nestavěli ani nábytek, jejž stěhují. Jen hlučící posluhové jsou… Dříve byli šašky knížat a králů, dnes, v demokratické době, skládá se na ně obecenstvo po penízcích jako na klauny v cirku. Slouží davu, a to je horší, poněvadž… dav má vždycky jen potřeby, potřeby, jež se dají vypočíst na kvintlík – potřeby průměrnosti a nicoty. Nuže, má nás zajímat postavení takových neslušně prosperujících spisovatelů, posluhů pokleslému vkusu, šašků Šabachů, Pawlowských, Františků Novotných, Fousků a do roztrhání těla hrajících a kuchtících celebrit, chrlících knižně jedno plkání za druhým? Nemluvit radši jen o tvůrcích a básnících, a nikoli o takových takéspisovatelích, kteří slouží jako fíkový list systému, jemuž vůbec nejde o nějaké lidské hodnoty, ale o maximální a ještě rychlý zisk a o zastření nahé pravdy o sobě, a proto je občas i dekoruje a honoruje, ve srovnání s honorováním hvězdiček šoubyznysu přitom ale směšně. Máme se s takovými „spisovateli“ tísnit a mísit v jednom pytli a brát se o zlepšení i jejich rozhodně ne skvělého postavení?
Chápu, že nás zajímá především situace českého autora, neboť je tristnější než situace autorů jinde. Je však podstatně jiná? Neurvala snad naše otčina (macešsky odbývající pěstitele a ochránce mateřštiny) v tvrdém nakládání s autory dočasné prvenství, tak jako boduje v konzumu drog a v kriminalitě? Nepředvádí jen, jaký bude osud skutečných tvůrců všude ve světě, poddá-li svět totálně obchodnímu zglobalizování i tam, kde se ztrátě identity zatím ještě úspěšně brání, zatímco u nás se jí po lokajsku nadbíhá? Nečeká autory i jinde převálcování kasovními kýči vzor Titanik, super-muzi-kaly a reality šunty?
A co se míní postavením českého slovesného tvůrce? Dosud největší Příruční slovník jazyka českého uvádí osm významů slova postavení: sedm z nich se týká situace autorů, usilujícím o víc než titul spisovatele a pár sekund slávy na obrazovce. Skutečný tvůrce se tvůrčí slovesnou prací neuživí, v tom smyslu nemá postavení ve významu profesního uplatnění a uznání žádné. Jeho hmotná situace je často katastrofální.
Ve třicátých letech revue U, čtvrtletník skupiny Blok, uspořádala anketu O sociálním postavení československého spisovatele. Co tam řekla většina z pětačtyřiceti autorů o své situaci, platí ve zvýšené míře po pětasedmdesáti letech. Nyní však už nejde toliko o postavení sociální, existenční, ale existenciální. Nezažíváme snad dnes a denně, že nejde už o postavení autora a literatury, ale o jejich odstavení?
Hodnota se autorům přiznává jen formálně a ještě pouze výběrově, ne podle estetické a humanistické hodnoty díla, ale podle politického postoje, konexí a úspěšnosti na trhu. Zaujímá-li autor nežádoucí názory a nemanifestuje-li při každé možné i nemožné příležitosti správný poměr k panující moci, zvláště moci peněz, je jeho postavení horší než nulové; majitelé klíčů od klíčových médií před ním zamykají na dva západy.
Většina skutečných tvůrců nedospěla pořád ještě k poznatku, že jistou nápravu by mohlo přinést postavení ve významu bojového rozložení, které ovšem předpokládá tvůrčí solidaritu; ta však chybí. Ale ani kdyby se všichni skuteční tvůrci dohodli, že přinutí vydavatele třeba stávkou, aby se chovali jako řádní nakladatelé, aby nezneužívali převahy nabídky rukopisů nad poptávkou, tj. neparazitovali na jejich tvůrčí práci, jistě by to dost nepomohlo. Mnozí nakladatelé by vlastně uvítali, kdyby se jim do jejich podnikání nepletli pod nohy autoři rukopisů nepoddávajících se ideologii volného trhu, jehož jsou nakladatelé chtě nechtě součástí, ani iluzím o svobodě a demokracii v kapitalismu, a dokonce snad odvažujících se drze zastávat slabších, kteří přece musí z kola ven, neboť v tvrdém konkurenčním boji vyhrává silnější, bezohlednější, neohlížející se na osud těch, které vyřadil. A tak se vyplácí vydávat kýčaře, píšící pro potřeby průměrnosti a nicoty, řečeno s Šaldou, jejichž slovesné sezónní zboží se podbízí a spolehlivě rozprodá, každý rok, vlastně každou roční dobu už nové. A taky se netratí na vydávání grafomanů vždy ochotných si zaplatit prchavou pochybnou slávu ze vstupu na potěmkinský tržní Olymp jednoho týdne právě vydaných knih.
Vůbec nejhorší je to s významem slova postavení, které Příruční slovník jazyka českého uvádí co první, s postavením ve smyslu vzpřímení, napřímení. Děsí mě autoři, jejichž díla si vážím, ale kteří se hrbí před nakladatelským panstvem a před sponzory jako žebráci. Ta ztráta sebeúcty je snad trapnější než dobrodinci, kteří těm slušně žebrajícím chudákům občas velkomožně hodí nějakou sumičku, často, jak slýchávám, s nabádavým naučením, že pan spisovatel musí sáhnout i do rodinných úspor. Jako by snad do díla nevložil už víc než dost svou invencí, imaginací a prací.
Ve vztahu autor a nakladatel se zračí rozpor mezi kapitalistickým podnikáním (jiné tu není), preferujícím průmyslovou výrobu v sériích s víceméně zajištěným odbytem, a jedinečnou tvůrčí slovesnou prací, která už svou podstatou a způsobem, jímž probíhá, je systému podnikání cizí a tržním manažerům výroby, odbytu a života strašně podezřelá. Slovesná tvorba se vymyká jejich chápání a kontrole, protože je ze své podstaty pravým opakem konzumního zboží.
Odstavení slovesné tvorby a jejich tvůrců na slepou kolej, mimo to perpetuum mobile, jež se domnívali vynalézt otcové volného pohybu zboží a hlavně kapitálu a na něž přísahají veleknězi dogmatu neustálého růstu, růstu ve službě globální lichvy, započalo privatizací slovesné tvorby, jejím prohlášením za výsostně soukromou záležitost autorů a čtenářů, do níž se nesmí nikdo a nic vměšovat. Pod líbivou záminkou maximální tvůrčí svobody a osvobození literatury a autorů od všech mimoestetických funkcí (nejen agitačních a propagačních, ale i výchovných, kultivačních), a od úlohy rozmnožovat a uchovávat mimoestetické hodnoty zvláště národní (ty se v čase tsunami globalizace degradují na regionální folklor) octla se slovesná tvorba na tvrdé dlažbě nelítostného trhu, zajímajícího se ne o nějaké estetické hodnoty, ale o zisk. Jeho cynismu přiskočila na pomoc módní postmoderní rezignace na možnost spolehlivě určovat, co je vlastně estetická hodnota. Napřed se literatura „osvobodila“ od mimoestetických úkolů a pak se estetická hodnota vyřadila jako neprokazatelná. A jsme na nule. Nakládání s literaturou a nakládání literatury se těmi dvěma kroky dostalo a zcela vydalo do špinavých, a proto neviditelných rukou trhu.
Kde je židovsko-křesťanský základ euroamerické kultury? Ve srovnání s trhem byl Pilát Pontský nestvůra velice kulturní. Víceméně přinucen ke špinavosti vydat na ukřižování Krista, o jehož vině nebyl přesvědčen, „vzav vodu, umyl“ své nikoli neviditelné „ruce před lidem…“
Slovesná tvorba se liší nejen od tvorby divadelní, koncertní a interpretační, kterou trh preferuje, protože přináší opakovaný zisk, ale i od tvorby výtvarné, hudební a filmové tím, co se jeví trhu jako podtrh na jeho jistoty. S literaturou je to zkrátka jako s chůzí, o níž jsme se v Relaxu Lidových novin nedávno dočetli, že je pro zdraví člověka mnohem prospěšnější než všecky drahé medikamenty, posilovny a sportování, které vyžaduje drahou výstroj. Chůze se nepropaguje, neboť se na lidech, kteří díky pravidelné denní chůzi netloustnou, jsou odolnější vůči cukrovce a jiným nemocem a nejezdí auty a veřejnou dopravou, když chodí pěšky, kam pohodlná většina jezdí, trhne velice málo; takové lidi je těžko pořádně oškubat: neutrácejí za své pohodlí a pak za následky své pohodlnosti - za přípravky na hubnutí, za léky, za MHD; z hlediska trhu jsou to vlastně ničemové, kteří mu zle škodí a připravují o dobře vykalkulovaný zisk.
Autor, jemuž stačí nápad, tužka, kus papíru, případně nejlevnější computer, a někdy ani ten k vytvoření skvostného díla nepotřebuje, neboť má vytrénovanou paměť (jak dokládá geneze Básní z koncentračního tábora, v němž je vytvořil Josef Čapek), je z hlediska trhu a médií k jeho ruce zrovna takový ničema.
Ještě dřív, než je dílo započato, dokončeno a vystaveno nebezpečí, že na trhu propadne, všecka umění zajišťují trhu bezpečný zisk na rozdíl od poezie a literatury. Literatura nevyžaduje početných štábů, pomocného personálu, drahé techniky osvětlovací a ozvučovaní; na rozdíl od malířů nemusí slovesní tvůrci kupovat velice drahé barvy; papír, na který píší, je mnohem levnější než mramor, kámen, dřevo sochařů; nezbytný počítač, bez něhož jim tiskárny nevezmou rukopis, je ve srovnání s počítači, díky nimž kouzlí grafikové, architekti, skladatelé, neskonale levnější. Ovšem ani ve filmu vůbec neplatí, že čím víc se do něho investuje, tím je pak výsledek hodnotnější. Obraz malovaný nejdražšími barvami může být pouhou mazanicí, ale bez kvalitních barev se tvoří jen těžko, bez velmi drahých objektivů může se zrodit fotografické dílo zajímavé pro trh jen extrémně kuriózní, vytvořené primitivní technikou řekněme Miroslava Tichého. Ale představa, že počítač poslední generace pomůže básníkovi k vyšší hodnotě sonetu, je absurdní a k útrpnému smíchu.
Slovesný tvůrce, který si tvoří, aniž před dokončením díla může na něm trh vymoci si tučný zisk, jaký mu vynahradí případnou ztrátu při neúspěšném vstupu hotového werku na trh, je darebák a musí být přirozeně ztrestán. Nikoli nějakou perzekucí nebo cenzurou, to se během tisíciletí pronásledování a cenzurování vůbec neosvědčilo, často zapůsobilo naopak jako reklama. Aplikovat nelze ani humanitární bombardování, básníky je však snadné trestat humanitárním utápěním jejich i sebeskvělejších knih veršů, povídek, románů, dramat a esejistiky v kalném, často nahnědlém i docela hnědém veletoku konzumní spisby, prezentované jako sama senzace, skandály a odhalení nejskrytějších tajemství. Jaká demagogie, chlubit se rekordními počty roční knižní produkce jako důkazem, že se literatuře u nás přeje a daří, když doslova drtivá většina těch titulů jsou kýče a „literatura“ ne pouze užitá, ale zneužitá!
Bída je v tom, že po tragédii přichází fraška, po chudičkém Josefu Horovi jakýsi supermovitý Horáček, po výsostně básnické Nezvalově Manon poetická imitace Kudykam, které propůjčí prchavý lesk zjednané hvězdy a osvědčené hudební a inscenační aranžmá. Část kritiky ani drahá velkolepá reklama sice o významu takového produktu nepřesvědčí, ale část diváků už navyklých obdivovat angažované hvězdy a nečekat žádné skutečné hodnoty, zapůsobí na spisovatele, který tolik investoval, jako potvrzení úspěchu, jaký opravňuje ke knižnímu vydání. Ale právě ono, byť na křídě a s mnoha technicky dokonalými barevnými fotografiemi z inscenace, usvědčuje jeho elaborát z básnicky bezradné prázdnoty, rýmohru z pouhého efektničení a celek ze siláckého napodobování. Zatímco knižní vydání Manon Lescaut během roku své premiéry dosáhlo sedmi vydání, první a patrně i poslední vydání Kudykamu jsem brzy koupil s výraznou slevou. Ani údajně spokojené diváky hra nezaujala zřejmě natolik, aby zatoužili mít ji doma a koupili si ji v knižní verzi, aby si tak mohli kdykoli, třeba ve vlaku či v MHD, svůj zážitek z ní připomenout a zopakovat.
Na památku osudu páně Horáčkovy hry na básnickou hru by se mohlo dostat knižně vydávané prázdnotě jména kudykamikadze.
Leckdo hledá spásu ohrožené literatury a jejích autorů v publikaci na Internetu. Je tam postavení autora lepší než na nepřehledném knižním trhu? Není to spíše i tam postavení jedince v džungli?
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)