„Po zrušení civilního výjimečného stavu 3. července 1942, vyhlášeného pro atentát na SS Obergruppenführera Reinharda Heidricha v Protektorátu Čechy a Morava, nastalo u většiny českého obyvatelstva rozsáhlé uklidnění,“ uvedl ve svém hlášení Vůdci do Hlavního stanu v Berlíně státní tajemník Úřadu českého protektora Karl Hermann Frank, český Němec původem z Karlových Varů.
„V době civilního výjimečného stavu byla provedena tato opatření:
- zatčení 3188 Čechů,
- zastřelení 1357 Čechů na základě rozsudků smrti, vynesenými stannými soudy v Praze a Brně,
- vyhlazení obou českých vesnic Lidic a Ležáků,
- zajištění okruhu pachatelů a smrt atentátníků po tvrdém boji.
Tato opatření brzy obnovila opět klid a pořádek a zajistila zbrojní výrobu a sklizeň v protektorátu. Dosavadní politická linie trvá, a to: Tvrdé zásahy, politická individuální opatření, uměle vyvolané ovzduší a plánovité napínání nervů Čechů; věci, jež vedly ke stupňování strachu až k pověstem o chystaném decimování celého národa, se ukázaly správnými.“
Frank popsal ve svém hlášení Hitlerovi masový teror a vraždění jako hlavní prostředky okupační správy k nastolení klidu a pořádku v protektorátu Böhmen und Mähren.
Mimochodem, mezi povražděné české vlastence zde nebyli započítáni Židé. Nacističtí katani dále zlikvidovali ještě 3000 našich lidí v koncentračním táboře Mauthausen.
Dne 12. května 1942 v 5 hodin ráno byl ve své vile na Zbraslavi gestapem zatčen velký mistr české prózy Vladislav Vančura, který byl zároveň vůdčím představitelem ilegálního Národního revolučního výboru inteligence. Den předtím se Vančura své ženě Ludmile svěřil, že musí počítat s tím, že ho možná zatknou. Gestapo ho vyrvalo od rodiny, odbojové činnosti a literární tvorby; měl tehdy rozpracovaný 3. díl Obrazů z dějin národa českého.
Dne 1. června 1942, krátce po atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha, je Vančura z věznice spolu se skupinou dalších vlastenců odvezen do Prahy-Kobylis a v 18.45 jako první z osmi odsouzenců vyvolán před popravčí četu. Šel statečně před vysoký hliněný val, tam, kde je dnes vztyčen kříž. Vrazi stáli naproti pod přístřeškem, kde jsou dnes umístěny desky se jmény zde popravených obětí. Co všechno mu asi přeběhlo před očima, než zazněl povel ke střelbě?
„Zemřel proto, že byl nejvýznamnější z nás,“ uvedl spisovatel Ivan Olbracht. „V něm měl být zasažen celý český národ. Stejně jako v Lidicích. Okupanti chtěli Čechy naplnit hrůzou, úzkostí a s nimi otrockým duchem, který už nikdy nedovolí svobodně vydechnouti nebo dokonce se vzepřít pánově vůli. Ale dosáhli i v Lidicích, i vraždou Vladislava Vančury výsledku právě opačného.“
Jen na bývalé kobyliské střelnici za heydrichiády během 35 dnů padlo za oběť nacistickému běsnění dalších 534 dcer a synů českého národa. Nápis na betonové zdi na tomto místě pro náš národ tak posvátném zvěstuje každému návštěvníkovi slova básníka Miroslava Floriana: „Zastav se na chvíli. Krev naše vstoupila do této země, ale my znovu se napřímili.“
Vančura věděl, na které straně stát, když českému národu bylo těžko. A nemohl se jako vlastenec spokojit jen spisovatelstvím při obraně samotné existence, svébytnosti a svéprávnosti našeho národa. Poselství humanistického vančurovského odkazu se snaží i v dnešní popřevratové, takzvaně postmoderní době rozvíjet naše Unie českých spisovatelů a Výbor národní kultury.
Vančura nám všem dnes i sedmdesát let od své násilné smrti vzkazuje: „Věci lásky jsou věci života. Po čase zimním přicházívá jaro, po beznaději vzniká naděje, po hrůzách noci zasvítává den.“
Předneseno na pietním shromáždění 2. června v areálu Strašnického krematoria v Praze u pomníku v místě společného hrobu, kam byl za okupace zřízenci krematoria sypán popel z těl popravených vlastenců, včetně těch z Kobyliské střelnice
Autor: JAN POLÁČEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)