Když se rozhlédnu, nevidím tu žádného spisovatele, ani režimního, ani protirežimního. Je to znamení, jak vysoko či spíše nízko si stojí česká literatura.
Když jsem před Vančurovým pomníkem hovořil v květnu před pěti lety, byl jsem zde taky sám.
Stejně jako dnes jsme čekali na režiséra Jiřího Menzla, jestli nepřijede uctít autora předlohy svého nejpopulárnějšího filmu.
Čekali jsme na ministra kultury, na udíleče státních cen, na sepisovatele, co jsou živi vyvářením odřezků knih Velkých Mistrů…
Vančura nenapsal jen Rozmarné léto. Je třeba ho vydávat a číst, aby z něj nezbyla jen slavná věta plavčího mistra Antonína Důry, kterou zná každý Čech, stejně jako Švejkovu maximu „To chce klid“, jež ve skutečnosti v Haškově knize není: „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.“
Ne náhodou se přeříkávají nejen autoři křížovek, ale i spisovatelé a kritici, jmenujíce Vančuru Vladimírem.
Předřečník trefně uvedl, že dějiny jsou mrška a není radno je zjednodušovat nálepkováním.
Vančura patřil k sedmi spisovatelům, kteří v roce 1929 podepsali manifest proti nově zvolenému Gottwaldovu vedení: Ivan Olbracht, Helena Malířová, S. K. Neumann, Josef Hora, Jaroslav Seifert, Marie Majerová.
Dopis o vyloučení ze strany jim poslal Rudolf Slánský.
Manifest sedmi odsoudili Antimanifestem Bedřich Václavek, Konstantin Biebl, Karel Konrád, Karel Teige, Vojtěch Tittelbach, František Halas, Jiří Weil, Vladimír Clementis, Julius Fučík, Ladislav Novomeský a Vilém Závada.
Je poučné sledovat jejich další osudy.
Bylo zde řečeno, že spisovatelů jako Vančura se bojí každá totalita.
Vzápětí po 17. listopadu zrušilo nakladatelství Československý spisovatel vydávání Vančurových sebraných spisů. Totalitě peněz Vančura nic nevynese.
Je hrozné umřít, hrozné umřít v červnu.
Vančura se červnu kořil.
V Luku královny Dorotky, v povídce Konec vše napraví, načrtl kulisy rodící se lásky: „Na počátku června, v pátek, kdy na děkanství vyzváněli menšími zvony…“
Rozmarné léto začíná slovy: „Mnozí odvážlivci, když se ocitli na počátku velikolepého měsíce června, usedají do stínu platanů a jejich urputné vzezření se stává mírným. Hle, větvoví a vysoký sloupec rtuti, jež se zdvíhá a opět klesá, připomínajíc oddech spáče…“
Vančura přivolává osud: „Je chladno a můj dech, jakkoli jsem nepozřel vody, je mrazivý. Který měsíc nám zbývá, jestliže ani červen není dost vhodný, abychom pečovali o zdraví a o tělesnou čistotu?“
Krev Vladislava Vančury smyly Medarovy deště.
Slyšeli jsme zde procítěnou báseň Jaroslava Seiferta, evokující den Vančurovy smrti.
Ale v pondělí 29. června 1942 v deníku Národní práce vyšel článek téhož Seiferta Srdce radí rozumu, návod pro spoluobčany, kterak si zachránit krk za třicet feniků vhozených do pokladničky Německého Červeného kříže:
„Německý národ bojuje na všech frontách. Bojuje obětavě a při tom rozhodně vítězí. Pro nás jako součást Říše platí v této době válečné především zásada, že nad všemi právy je naše povinnost… Platila v dobách před květnovými událostmi a platí dvojnásob a trojnásob dnes, kdy londýnští emigranti svými cynickými zločiny naráz připravili nás o to, co jsme chtěli svou spoluprací s Říší vybudovat… Malá, nepatrná oběť, která je vlastně spíše radostí, budiž jedním z našich prvních příspěvků ve chvíli, kdy počínáme svou věrností i svou prací znovu získávati si důvěru Říše, kterou jsme v minulých dnech tak marnotratně ztratili.“
To vše „nad troskami Lidic a vlahou ještě mrtvolou Vančurovou“, jak píše Václav Černý v Pláči koruny české!
Seifert možná článek nepsal, možná ho „jen“ podepsal.
Měl strach. Kdo by ho neměl?! Já bych se taky bál.
Hrdinství není povinné. Nikdo nemůže být nucen zemřít, navždy opustit všecky krásy světa.
O to víc je třeba pokoušet se pochopit smysl smrti těch, kdo umírali, zatímco příroda teprve chystala své nejkrásnější květy – pro mrtvé i pro nás, co jsme zbyli.
Předneseno 1. června na besedě v aule Základní školy Vladislava Vančury v Praze-Zbraslavi
Autor: KAREL SÝS
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)