Po Milostném příběhu (2006) a sbírce Křič, ať je ti krásně (2009) je tu Bohumír Petr s novou sbírkou milostné lyriky NEDOPSÁNO (2012), vydanou tak jako obě předešlé nakladatelstvím Akropolis, tak jako ony ilustrovanou Josefem Velčovským, a opět útlou, co do počtu čísel ještě o poznání kratší: první sbírku tvořilo 24 básní, druhou 18, tuto třetí 17. Do třetice všeho dobrého: naznačoval-li jsem nad první knížečkou, že Petr básnicky těží z dramatu milostné vášně stárnoucího muže k mladému stvoření a ohleduplné odpovědnosti k životní partnerce a rodině, a viděl-li jsem v druhé knížečce cosi jako teskný epilog, vzpomínání na to, co bylo krásné, vzpomínání přemáhající roztesknění aspoň na chvilku rozmarným popěvkem, rad tu zjišťuju, že Petrovu milostnou lyriku teď už nenítí ani nepodmiňuje znepokojivý svár srdce a mozku, touhy a zábran. Když se nyní „z černého nebe sype déšť“, nejsou to slzy, to po střeše cupitá kuna, jež patří noci, jíž patří noc – tak jako milencům: to „svými prsty svítíš mi do dlaní.“
K lásce patří tajemství, bez tajemství není lásky, a tak se neptejme, jak je možné, že básníkovi, který by „ještě mohl mít děti“, zázračně „černají vlasy“ (zatímco jeho vrstevníkům už na ně padá sníh), když se skloní k mladé ženě vonící „pokosenou loukou / horským potokem / vydří srstí“. Láska je „panna zázračnica“, řečeno slovem Tatarkovým. Neptejme se, co vlastně znamená název básně Než v boku Kněhyně, když Kněhyně je přece mohutná, třetí nejvyšší hora v Moravskoslezských Beskydech a výstup na její vrchol vychvaluje turistická reklama jako příjemný. A neptejme se, proč by si básník na konci Večeře do postele dal „ještě / jahody z Třeště“, proč mají být právě z Třeště, když jinak se svou milou toulá po Beskydech, po Jesenících (Králické haiku) a po Olomouci (v jejím Café Na Zábradlí padne „pusa francouzská“); komu by nedošlo, že jde o sladké jahody milostného třeštění?
Petrova první milostná lecčím souzněla s milostnými slokami Petra Bezruče, Petrova druhá už názvem navazovala na Nezvalovo (a přesněji: na verš ze sonetu přísně utajovaného „věčného studenta Roberta Davida) „křič to, křič“; a nyní v Petrově třetí se jasně a nepochybně připomíná Jiří Wolker, básník Svatého Kopečku s vlající korouhví „na hoře zelené“, básník baladik, ale také milostný lyrik. Petrovou krajinou jsou stále hory, Kněhyně, Smrk, Tatry, vysoké kopce, ale nově i mírný Kopeček nad jakoby nekonečnou rovinou Hané. Na intenzitě lásky a lakonického verše neubylo, ale je tu i jakási vyrovnanost, krajina, kde sice „tě nezdraví sousedé / kde manžel na tebe neměl čas,“ ale kde už jen „papoušek se červená / když se milujeme“. Sbírka začíná Koncem března v Beskydech, uzavírá se pod Kopečkem Olomouckými haiku a ambity Králického haiku (tam „zvědavi všichni svatí / jak tě zahřívat“). Když už padla zmínka o haiku: v době inflace těch zdánlivě snadných trojverší má Petr ve sbírce jen tři, všecka podmanivá. Měl patrně úmysl napsat ještě jedno, ale ten Srpnový výstup na horu Smrk se mu do rozměru 5+7+5 slabik nevešel, i nenacpal ho tam jak velkou peřinu do malé cíchy - a napsal radši krásnou báseň v rozměru 5 + 10 + 10 slabik: „Když kvetou hořce / podzim pomrkává modrým okem / do výstřihu zkrápěného potem.“ S kým to básník z úpatí svého podzimu na vrchol Smrku asi šel, sám prací básnickou nezpocen? Petr umí napsat haiku, ale nemá potřebu ani chuť se podřizovat diktátu tzv. pevných lyrických forem. Ani tam, kde nerýmuje, jako je tomu v úvodním Konci března v Beskydech a ve většině básní, nepostrádají jeho verše méličnosti.
O zvláštní chválu si říkají jemné a někdy současně brutální Velčovského kresby. Ale tu snad vzdá vzdělaný kunsthistorik, až snad někdy trojice útlých sbírek s ilustracemi Josefa Velčovského dojde k vydání v jednom svazku. Nebo bude zase za tři roky ještě Petrova čtvrtá, jak možná naznačuje název Nedopsáno? Nic nenasvědčuje tomu, že se tento autor už „vypsal“.
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)