Vím, jak na to Horatius přišel. Byl básníkem. Ale co se dá vlastně dělat? Sednout do auta a jet do města H. v Podkrkonoší. Zaparkovat na parkovišti před Penny a rozhlédnout se kolem…
   A ejhle! Co se stalo? Stávám se básníkem. A jakým básníkem… Horatius by se divil. Tak je to. Být básníkem je úděl. A to vás ještě nenávidí ti, kteří nevědí, co je to verš a už vůbec nevědí, jak se ten verš rodí…
   Kupříkladu dneska. Říkám si: Skočím do trafiky, měl by být Ray Charles. Zajdu do knihkupectví a koupím nové Záhady. Zajdu k hodináři a nechám si opravit hodinky. Zajdu nahoru do zelinářství pro bedýnky. Zajdu se podívat do sekáče. Zajdu do holičství… No jo… Ray Charles v trafice nebyl, ani v jedné. Tak jsem se na něho těšil. V knihkupectví nové Záhady už vyprodali. Hodinář takové hodinky opravovat nebude: „Vyhoďte to, pane. To je už k ničemu.“ V zelinářství neměli ani jednu bedýnku. Pro mne! V sekáči neměli ani jedny džínsy. Na mne! A v holičství bylo zavřeno. Tak tak to bylo, tak. Tak začínal ten den…
   Pak jsem navštívil cestovní kancelář, hrabal se v prospektech a prospekty ukládal do tašky. A ptal se na Řecko. Ale dostával jsem odpověď na Itálii tam dole u Neapole. Ischia se jmenuje ten ostrov… pane! A ta dáma se zvedla v celé své kráse a takříkajíc ukázala kus své nahoty.
   Já to věděl… Naprosto neprozřetelně jsem navštívil cestovní kancelář. Nalakované dlouhé rudé nehty se ke mně přiblížily tak blízko, když ukazovaly prospekt z toho ostrova. „Byla jsem tam!“ říkala ta dáma. „My tam jezdíme. Stojí to za to…“ Teplé prameny, slunce až dlouho do večera. A večer až dlouho do noci… Ta dáma, co říkala, to prožívala. Ta dáma se přiblížila ještě blíž. Měla krásné nohy až nahoru a veliká prsa. Ta dáma dala ruce na stůl a na tom stole je nechala, na tom stole, na kterém jsem prohlížel prospekt ostrova Ischia. Takže místo na ostrov Ischia jsem se díval na její ruce. Na její obrovské a nalakované nehty. Na její prsteny ze žlutého kovu.
   A když ona to všechno zpozorovala, povídá: „Bude ještě hezké počasí? Potřebovala bych vymalovat. Podaří se mi to ještě letos?“ A pak se podívala na hodinky a řekla: „Jdeme na oběd… je dvanáct!“ Já to věděl… Naprosto neprozřetelně jsem navštívil cestovní kancelář.
   Poděkoval jsem za prospekty a řekl nashledanou. A vypadl ven. Až teprve na náměstí se roleta snad trochu zvedla. Ale to jsem to náměstí musel projít nahoru a pak zase až dolů. Kamila se jmenovala. Byla vdaná a ráda jedla hrušky… Mají svoji zahradu, o kterou pečuje její manžel. Asi o něco víc než o svoji manželku. Kamila se jmenovala. A ráda jezdila na ostrov Ischia. Až někdo pojedete na ten ostrov, ptejte se na Kamilu! Na Kamilu z Čech. Určitě vám o ní budou vyprávět. Ale určitě jinak, než o ní vyprávím teď já. Určitě o hodně lépe. Kamila z města H. v Podkrkonoší…
   V městečku M. jsem zašel do značkové cukrárny. Tak říkám té cukrárně, kterou pravidelně navštěvuji, když navštěvuji město H. v Podkrkonoší, protože městečko M. je vlastně při cestě zpět do osady B., když se to vezme tak trochu oklikou. Ale veliká oklika to není. A kdyby byla. Ta oklika totiž stojí za to.
   Skvělé kafe ve skle, dortík tak zajímavé chuti, že si k tomu kafi dáte hned tři. A pak si jich ještě pár necháte zabalit. Obsluha mladá, příjemná, rychlá…
   To stačí ve dveřích říct snad místo pozdravu: Jedno kafe do skla… a než se usadíte ke stolu, je na stole. Pak už stačí ukázat na dortíky a jsou vaše. Řekl jsem na dortíky… ne na mladou slečnu, příjemnou a rychlou. Já děkuji a ona říká: Prosím, nebo prosím? Nebo děkuje ona. A to je tak všechno, co říká. A právě to mně dokonale vyhovuje. Zřídkakdy přijde zákazník, který by narušoval takovouto atmosféru. V cukrárně je příjemně, v cukrárně je teplo. V cukrárně vám tiše zpívá Ray Charles, o kterého jsem přišel ve městě H. v Podkrkonoší. Pomalu upíjím kafe a pomalu dojídám dortíky. A když už skoro nemáte co pít a dojídáte poslední zbytek dortíku, tak sám narušíte tu poklidnou atmosféru cukrárny, to teplo ve vás a všude kolem: „Je to tady hezké… včetně vás, slečno!“ A ta slečna se usměje a podívá se na vás a řekne: „Děkuji vám… pane.“ Takže poklidná atmosféra cukrárny narušena nebyla. Teplo ve mně se zvedlo. Podotýkám, že teplo ve mně a nikoliv něco jiného. A teplo všude kolem. Ray Charles dozpíval. Já jsem zaplatil. A jen tak při odchodu jsem se zeptal: „A jakpak se jmenujete? Myslím křestním jménem, abych podruhé už říkal slečno s oslovením vašeho křestního jména. Bylo by to tak lepší…“
   A ona se usmála a řekla: „Kamila. Jsem z H. v Podkrkonoší. Teď jsem tady déle jak týden nebyla… byla jsem týden na dovolené v Itálii. Na ostrově Ischia… my tam jezdíme. Stojí to za to…“ Teplé prameny. Slunce až dlouho do večera. A večer až dlouho do noci… Ta slečna co říkala, to prožívala. Ta slečna se přiblížila k mému stolu: Měla krásné nohy a přiměřeně velká prsa. Ta slečna dala ruce na stůl a na tom stole je nechala, na tom stole, kde zbyla prázdná sklenička od kafe a prázdný talířek od dortů. Takže místo na prázdné nádobí jsem se díval na její ruce. Na její obrovské nalakované nehty. Na její prsteny ze žlutého kovu.
   A když ona to všechno zpozorovala, povídá: „Bude ještě hezké počasí? Máma by potřebovala vymalovat! Podaří se jí to ještě letos?“ A pak se podívala na hodinky a řekla: „Máma je teď na obědě… s kýmpak asi?“ Skoro hlasitě se smála. Dlouho se skoro hlasitě smála. Uměla se smát, takže poklidná atmosféra cukrárny narušena nebyla. Teplo ve mně se zvedlo ještě víc. Podotýkám, že teplo, nikoliv něco jiného. A teplo všude kolem. Ray Charles znovu zpíval. Já měl už zaplaceno a jen tak při odchodu jsem prohodil, ale to už jsem byl u dveří: „Pozdravujte mámu… slečno Kamilko. Dneska na obědě byla sama… Já to vím. Na shledanou.“
   Značková cukrárna v městečku M. je vlastně při cestě z města H. v Podkrkonoší do osady B., když se to vezme tak trochu oklikou. Ale veliká oklika to není. A i kdyby byla. Ta oklika vždycky stojí za to. Kamila se jmenovala a ráda jezdila na ostrov Ischia. Až někdo pojedete na ten ostrov, ptejte se tam na Kamilu. Na Kamilu z Čech. Určitě vám o ní budou vyprávět. Ale určitě jinak než o ní vyprávím teď já. Určitě o hodně lépe. Kamila z města H. v Podkrkonoší. Ale pozor! Není sama: jsou dvě, jedna je mladá a jedna je ještě o něco mladší. Ale obě stojí za to. Právě jako ta oklika z města H. v Podkrkonoší do osady B…
   Měl by Horatius radost? Co myslíte?



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)