"Musím říci," píše Jan Rejžek, publicista, ve čtvrtek 14. června 2001 v deníku Metro, "že s pondělní popravou teroristy Timothyho McVeigha jsem souhlasil, ačkoliv nejsem vysloveně (?!) vyznavačem trestu smrti." Tento svůj vysloveně důsledný postoj doprovází vysvětlením, že "vyhodí-li někdo do vzduchu budovu s mateřskou školou, přičemž zahyne 168 lidí, a o devatenácti mrtvých dětech řekne, že to byly 'nutné ztráty', snadno se kloním k onomu biblickému 'oko za oko, zub za zub'."
   Ve svém vysvětlení opomněl vysvětlit, že zhruba stejný, ne-li větší počet obětí si vyžádala před několika lety likvidace náboženské sekty, jejíž členové se provinili tím, že odmítali posílat své děti do školy, a že mezi nimi se nacházela i McVeighova blízká příbuzná, a právě v tom nejspíš byl zdroj jeho činu, a samozřejmě si nepřipustí, že výraz 'nutné ztráty', který se ho tak bolestně dotkl, mohl být velice dobře (pokud ovšem nebyl) použit se stejným cynismem "státem", který sektu likvidoval, a s nemenším třeba při likvidaci Jugoslávie, kde doprovodné humanistické starosti o demokracii a spravedlnost nemohou ve světě ovládaném starostmi a zájmy zcela opačnými být než nejasné a podezřelé.
   Jan Rejžek pak pokračuje povzdechem "ach, ta Amerika a její odvěká (?!) kombinace touhy po spravedlnosti a souběžného zobrazení téhož (?!) v hollywoodském kýči..."
   Zmíněná odvěká americká touha po spravedlnosti se bude nejspíš datovat od "věku" kovbojů, pistolí, krádeží dobytka, likvidací indiánských kmenů přes gangstery až k současným kresleným, filmovým i skutečným supermanům, a byla a zůstává především ochranou majetku a všeho, co přináší zisk, jak svědčí superman, symbolický ochránce těch, co mají, proti těm, co nemají a mít chtějí.
   Jan Rejžek pak "nechápe, k čemu se poprava přenášela pro některé pozůstalé", i když pochopit to není zas tak těžké. Televizní přenos popravy McVeigha je jen důraznějším pokračováním "odvěkého" amerického pojetí spravedlnosti. Smrt byla a podle všeho zůstává jediným trestem, který se dá za trest považovat, a tento trest není úplný a nepřináší náležité uspokojení, není-li vykonán tím, kdo byl přestupníkem zákona poškozen, neboli nevzal-li dotyčný spravedlnost do svých rukou, neproměnil-li spravedlnost ve mstu. Televizní obrazovka ho v tomto aktu msty zastoupila, nabídla možnost nebýt už jen divákem, ale účastníkem, prožít si jak pocit odsouzeného, tak pocit kata. Smrt se tak stává v americké spravedlnosti tím, čím je v lingvistice tzv. referent, imaginativní či skutečná realita, k níž se znak trvale odkazuje a bez níž pozbývá smysl.
   To, čeho se dopustil McVeigh, je tím, čeho by se (veden mstou) chtěl dopustit na jeho místě každý Američan, a jeho smrt je zase tím, co si každý Američan přeje, aby podstoupil. Trest a pomsta srůstají v cosi, v čem původní složky už nejdou odlišit, a co je pak trvale spojeno v každé lidské i institucionální složce společnosti.
   Nazývat americké akční filmy "hollywoodským kýčem", jak to činí ve svém článku Jan Rejžek, je zavádějící omyl; tyto filmy jsou záznamem jak toho, co je, tak i toho, co chce divák vidět a tudíž i žít, mentalita tvůrců a konzumentů je totožná a jejich realismus je drtivý, "akčnost" je zároveň vraždou i popravou, trestem i pomstou, a jejich stvrzením je trvalá přítomnost smrti. Smrt se stává orgasmem násilí. Není jen požadavkem moci, ale i těch, na nichž je moc uplatňována.
   A naposled se Jan Rejžek mýlí, když se domnívá, že televize atentátníkovi splnila jeho "sen zemříti téměř (?!) jako mučedník".
   Timothy McVeigh nechtěl být mučedníkem a ani se jím nestal, chtěl být americkým hrdinou a jím se také stal, uspokojil jak moc, tak mocí ovládané. Tím provedená identifikace spravedlnosti a msty se zdá být konečná. Učinil rovněž významný krok na cestě proměny televize z nástroje, s jehož pomocí se ovládá, v nástroj, který ovládá; z nástroje, jímž se diktuje, v nástroj, který diktuje.
   Američtí diváci (a s nimi po nějaké době i my v Evropě) se určitě vůbec nepodivíme, až se zanedlouho poprava a smrt stanou televizním programem, který se bude co týden opakovat, za smrtící páku zatáhne vylosovaný divák a odsouzení se budou předhánět, kdo dřív přijde na řadu. Jinak by možná diváci přestali televizi sledovat, a kam by se pak poděla spravedlnost?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]