Znám básníka Karla Sýse už třiatřicet let, ale nepamatuji se, že by někdy vyprávěl o své babičce a rodičích, o dětství v Kostelci nad Orlicí nebo o píseckém mládí. Přesto si troufám říct, že o Karlově rodině i jeho zážitcích leccos vím. Básník o svém životě nevypráví nejspíš proto, aby o něm mohl psát. Autobiografičnost je jedním z podstatných rysů jeho tvorby. Ovšem »autobiografické momenty« - jak výstižně napsal Miroslav Florian - »jsou mu východiskem a odrazištěm, nikoli nostalgickým návratem«. Ve sbírce Kniha přísloví, vydané v roce 1985, najdeme například takto objektivovanou vzpomínku na rané dětství: »V Kostelci nad Orlicí vlastně nikdo nebyl u moře / ale ono bouřilo se za tetiným plotem« a v básni Úterý ze stejné sbírky čteme: »Vycházím z hodiny klavíru / šeříky spouští tuš / A k srdci se dere hudba / ostře jak nůž // Obloha visí nízko / na půl žerdi /To proto jsou tak blízko / Rossini Verdi«. Je to všehovšudy osm veršů ve dvou slokách, ale jaká koncentrace významu! Neříká se tu, že dějištěm básně je Písek, ale cítíte, že z domu U koulí právě vychází čímsi poraněný sextán Fráňa Šrámek a před gymnáziem rozpačitě postává Jeník Ratkin, prožívající stejnou tíseň maloměsta, sice krásného, ale přece jen maloměsta, a v téže chvíli zakouší i mladičký Karel Sýs okouzlení životem a pocit života je pro něj důležitější než život sám. Tak se rodí poezie.
   Když Miroslav Florian sbírku Kniha přísloví doporučoval k vydání, napsal: »Je v ní hodně hravosti, vracející se po svém k poetismu či až k Apollinairovi, ale ta hravost má barvu a chuť těchto let a často nese i jejich drama.« Myslím, že tato charakteristika platí i pro řadu básní z jiných sbírek.
   Magnus parens Sýsovy poezie je samozřejmě Nezval, ale půjdeme-li proti proudu času dále, zákonitě narazíme na Apollinaira a Rimbauda. Mám tu na mysli asociativní myšlení, volnou hru obraznosti a polytematické pásmo, které ruší kauzální princip výstavby básně i jednotu místa, času, případně i děje. Zvláštností Sýsova asociativního myšlení je to, že se neopírá pouze o dojmy a nálady, ale své metaforické objevy často těží z rozsáhlých znalostí předmětného světa. Básník tak odkrývá souvislosti a podobnosti, jichž jsme si dříve nepovšimli. Karel Sýs, posedlý i mučený obrazností, celý život sobě i druhým dokazuje, že avantgarda není mrtvá, že její výboje jsou integrální součástí nás samých, a chceme-li se v poezii dostat dál, nemůžeme se tvářit, že nebyla. To je zjištění dost podstatné v době, kdy postmoderní teorie i praxe se nám snaží namluvit, že - obrazně řečeno - parafínová svíčka je dokonalejší než elektrická výbojka.
   Vedle Apollinaira, poetismu a surrealismu je tu však ještě jeden mohutný inspirační zdroj - estetika Skupiny 42. Díky přátelství s Kamilem Lhotákem a Františkem Grossem Karel Sýs objevil krásu velkoměstské periferie s její bizarností i poezii průmyslových výrobků z doby, kdy technika člověka osvobozovala, ale ještě neděsila svou odlidštěností. Kdykoliv jedu z Palmovky tramvají číslo 1 směrem na Krejcárek, vždy se zalíbením pohlédnu na libeňský plynojem a vzpomenu si na Karlova slova z Pražského chodce II: »K plynojemu spínajícímu špendlíkem šosy Libně, Vysočan a Karlína.« Ano, ty staré plynojemy, vodojemy, parní lokomotivy, výtopny a ocelové železniční mosty přes Sázavu nebo Vltavu - to je přece i moje dětství.
   Dnes Lhotákovo místo v Karlově srdci zaujímá fotograf František Dostál. Oba dva nám ukazují Prahu »zezadu«. Tak se jmenuje jejich společná knížka, na jejíž záložce čteme: »Praha zezadu je město, které dávno před surrealisty uskutečnilo setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole, město, v němž vysoké sousedí s nízkým a mezi oběma póly jiskří poezie specifická právě jen pro Prahu.« Prostřednictvím poetických textů a uměleckých fotografií oba tvůrci dávají změšťáčtělé současnosti na srozuměnou: Jsme plebejci, a neměnili bychom s vámi.
   Za ta léta, co se zabývám poezií, jsem dospěl k přesvědčení, že skutečná báseň se podobá nádobě s dvojitým dnem: prostor mezi doslovným a obrazným vyplňuje tajemství. Když čtu Karlovy nejlepší básně a lyrické prózy, mám chuť nakreslit jedním tahem pythagorejský hvězdicový pentagram, ten mystický symbol dokonalosti, jsem v pokušení dát se k zednářům nebo si nasadit třírohý klobouk a zmizet z tohoto neradostného světa. Znovu si připadám jako čtenář Ripellinovy Prahy magické, který pod nánosem všednosti objevuje zázračnost a neopakovatelnost života.
   Karel Sýs byl pro svou prostořekost a falický humor dlouho považován za gamina, za nezbedné dítě své generace. Jenže časem zvážněl, dozrál a vedle básní vysloveně erotických napsal i mnoho jímavých veršů rodinných, oslavil veršem i prózou tři města a vychrlil i hněvivé básně občanské. Nemusíte s ním ve všem souhlasit, ale neupřete mu charakter, věrnost sobě samému spojenou s vírou ve spravedlivější a lidštější svět, sen, který se srážel se skutečností před Listopadem a sráží se s ní i dnes. V době, kdy mnozí, ach přemnozí si nepamatují, co říkali a psali před dvaceti třiceti lety, stále víc platí Halasovo: »Myšlenka opřená o charakter prodere se vždycky ke své slávě.«

   Předneseno na literárním večeru v Galerii Jindřišské věže 18. června 2006

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]