4. srpna slaví básník Daniel Strož, místopředseda Unie českých spisovatelů, poslanec Evropského parlamentu 65. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!
   
   Rozhovor s Danielem Strožem

   Danieli, úplně mi zatrne, když si vzpomenu, jak jsme se ještě skoro mladíci poprvé setkali v Klubu českých spisovatelů na Národní třídě! Tomu už bude pomalu dvacet let a mezitím máme oba po šedesátce. Ty letos dosahuješ polozakulaceného, hranatého výročí...
   Ano, je mi pětašedesát. A štve mě to jenom ještě o něco víc, než když mi bylo pětapadesát anebo pětačtyřicet. Opravdu s radostí jsem slavil pětadvacáté narozeniny, to bylo v srpnovém osmašedesátém. Ale pak za necelé tři týdny po mých narozeninách přijely tanky a já v pražské bitce u rozhlasu pochopil, že se můj další život bude odvíjet jinak, než jak jsem si původně vytyčil. Představoval jsem si po tom šoku, že o socialismus, tak, jak jsme si jej v mé generaci přáli, mohu usilovat z ciziny. Poslední pěkné narozeniny byly pro mne moje pětatřicátiny, tou dobou už jsem se radoval z prvních úspěchů svého mnichovského nakladatelství. A měl jsem také za sebou několik vydaných vlastních básnických knížek. Další narozeniny mi už pak jenom důrazně připomínali rodinní příslušníci a kamarádi, kteří mě k oslavování nutili. Usmlouval jsem to se všemi nakonec tak, že budu akceptovat pouze ta zakulacená výročí.

   Tehdy, na konci osmdesátého devátého, kdy jako kdyby jeden svět končil a druhý začínal, jsi nás při svých stále častějších návštěvách Prahy posiloval ve víře, že nic netrvá věčně. Mohli jsme tenkrát tušit, že česká společnost tak vážně onemocní?
    Měl jsem přece už s těmi "konci" a "začátky" určitou zkušenost. V osmašedesátém, po odchodu do ciziny, už pro mne vlastně jeden svět skončil a druhý začal. Tehdejší západoevropský kapitalismus, přestože ještě celkem prosperující a s mnoha sociálními aspekty, mi totiž pro zbytek života otevřel oči! Předvídal jsem proto během našich vášnivých debat leccos správně, jak si jistě vzpomeneš. Jenomže připustit si, že popřevratový úpadek u nás bude tak hluboký, to bylo opravdu za hranicí veškeré mojí představivosti.
   Vycházel jsem z dlouholeté osobní zkušenosti a nedělal si proto iluze o pravicově nakročeném politickém vývoji; přesto ve mně ale byla jiskra naděje, nebo řekněme značná porce důvěry v občany, kteří se snad jen tak nenechají obalamutit planými žvásty a okrást o kulturní i sociální výdobytky. Považoval jsem český národ za jeden z nejinteligentnějších v Evropě a zároveň i za vysoce kulturně vyspělý. Proto mi připadalo reálné, že lidé zavčas - tím myslím za nějakých pouhých pár let - prokouknou, co jim noví mocipáni připravují. V tom jsem se bohužel zmýlil.

   Po převratu ses nekompromisně postavil za odvrhované levicové myšlenky a také za levicové spisovatele, kteří měli být z povědomí lidí vymazáni. A přitom, kdybys byl chtěl, mohl?s v klidu užívat svého renomé - vždyť tvoje nakladatelství udělalo tolik pro českou a nejen českou literaturu a poezii! Vydával jsi Diviše, Havla, Foglara, dokonce papeže... Domácí disent oceňoval i tvůj exilový časopis Obrys. S takovou legitimací bylo možné vystoupit do nejvyšších pater, až k těm Nejmocnějším. Nebo se mýlím?
   Mýlíš se pouze v tom, že se snad domníváš, že můj postoj začal být levicový až v popřevratovém období. Za levičáka jsem platil již po celá léta v československém exilu, nebylo to tajemstvím. V demokratických poměrech, které tenkrát ještě v západoevropských zemích převažovaly, nebylo takové smýšlení něčím zavrženíhodným. Nepracoval jsem proto nikdy proti někdejší ČSSR, stavěl jsem se ovšem velmi kriticky k politickým chybám, které se v ní vršily. A netušil jsem, že Havel lhal, když se i on oháněl socialismem.
   Do těch "nejvyšších pater", jak tomu říkáš, jsem byl ihned po převratu zván, to doopravdy souhlasí. Vydržel jsem ovšem mezi těmito novými "vůdci národa" pouze do chvíle, než mi bylo dáno poznat, že jsou neupřímní, zlí a zapšklí. Nedokázal jsem přihlížet degradaci literatury ani přepisování českých dějin. Navíc pro mě bylo nesnesitelné poslouchat takové ty řeči, jako třeba "kdyby lidi věděli, co na ně chystáme, naházeli by nás do Vltavy".

   Stále něco děláš pro druhé. Nepřišel čas udělat taky něco pro sebe? Tím myslím například věnovat se vlastní tvorbě. A taky napsat paměti! Tvůj život by, myslím, vydal na hodně svazků.
   Já to ale vidím jinak! Tím, že dost často dělám cosi pro druhé, uspokojuji ve skutečnosti vlastní ambice. Obzvlášť, když se mi něco konkrétního podaří. Bytostně totiž nesnáším nespravedlnost a příkoří. A to nejenom na poli umění. Z toho důvodu jsem své popřevratové snažení spojil s KSČM, která je dnes v této zemi jediným politickým seskupením, jemuž jde o blaho nejširších vrstev lidí. Proto jsem za tuto stranu kandidoval také do Evropského parlamentu. Nepřestávám totiž věřit, že budoucnost lidstva na planetě leží v socialismu a současnost beru jako dočasný odklon od plnohodnotného lidského bytí. Právě socialistický systém je tím, jenž by mohl beze zbytku splynout s demokracií. Anebo lze snad demokracii, tuto "vládu lidu", spojovat s nynější světovládou kapitálu?

   A tvoje vlastní tvorba?
   Nemám ten pocit, že bych ji zvlášť zanedbával. Pravda ale je, že ji podřizuji svému politickému přesvědčení. To je možná někdy nepřirozené u veršů. V posledních desetiletích se ovšem stejně věnuji převážně publicistice, v níž mám mnohem volnější prostor. A ty zmiňované paměti? Určitě je napíšu. Od druhé poloviny příštího roku budu mít už více času!

   Protože ses rozhodl nekandidovat znovu do Evropského parlamentu?
   No tak vidíš, že dokážu myslet i na sebe! Ta práce v Bruselu a ve Štrasburku je totiž nesmírně náročná. A také hodně nevděčná, to kvůli zkreslujícím příspěvkům pravičáckých českých médií, jejichž vzorem je nejšpinavější bulvár. Doufám, že se mi v tom podaří leccos změnit k lepšímu, až skončí můj mandát a začnu se dění v EU věnovat opět jako novinář.
   Rozhodl jsem se nekandidovat také proto, že už mám věk, který vyžaduje mít někde nablízku lékaře, ale i kvůli rodinným příslušníkům. Například na vnoučata jsem neměl prozatím příliš mnoho času. Musím také připomenout, to si málokdo uvědomuje, že jsem člověkem, který si ciziny užil už opravdu do sytosti. Vždyť včetně nynějšího mého poslancování jsem strávil větší polovinu svého života mimo republiku. A i teď, pořád jako občan Německa, zůstávám chtě nechtě rozkročen přes hranice obou států.

   Nepřipadá ti někdy, že jsme se ocitli mezi mlýnskými kameny? Pravice nás nesnáší, to je logické, ale rozumí nám nalevo?
   Pokud vím, vztahy mezi umělci a politiky jakéhokoli zabarvení nebyly nikdy bez větších či menších třenic. Jenomže tu ještě nebyl režim jako ten dnešní, který by se na kumštýře tak úplně vykašlal. Někteří z nich, ti bezpáteřní a podlézaví, byli jím vzati jakž takž na milost a on je občas odměňuje kostmi z hostin, nás na levici se pak snaží rovnou zadusit. Na tom, že se to dodnes nepodařilo ani za vydatného režimního bojkotu a intenzivní mediální ignorace, má neodmyslitelnou zásluhu KSČM. Prozatím tedy nemám jediný vážný důvod, abych o této straně nějak pochyboval, přestože i v jejím širším vedení jsou bezpochyby lidé, kteří literatuře a vůbec umění zrovna moc neholdují.
   Sázím hlavně na předsedu ÚV Vojtu Filipa, místopředsedy Jirku Maštálku, Věrku Žežulkovou, ale i na Mílu Ransdorfa a některé další. O těch všech vím bezpečně, že si uvědomují, za jak složitých podmínek levicová kultura funguje, a že jsou si vědomi její potřebnosti. A kdyby mě snad měli zklamat, v což ale nevěřím? Pak by se ze mne ze zahořklosti rozhodně nestal pravičák, ale zrušil bych náš Obrys-Kmen, na který mám licenci a šel po Evropě hledat nové možnosti, jak prezentovat české levicové umění veřejnosti.

   Obrys-Kmen je dnes - kromě internetu ovšem - jediným útočištěm pro režimu nepohodlné básníky a spisovatele (a kritiky a esejisty, a malíře a fotografy...). Nemrazí tě někdy z pomyšlení, na jak tenkém ledě vlastně bruslíme?
   Nemrazí. Literární týdeník levice Obrys-Kmen, ale i levicové ideje, které se nám daří šířit knižně, jsou velkou duševní posilou čtenářům toužícím po pozitivních změnách. A my všichni - levicoví autoři i naši čtenáři - jsme dohromady voliči. Tenký led pod nohama můžeme zpevnit našimi volebními lístky.

   Doma není nikdo prorokem. Nechceš se přesto podívat alespoň kousek za zrcadlo?
   Udělám to. Současný dryáčnický kapitalismus ve světě už víceméně pohlíží tváří v tvář své smrti. A u nás shodou okolností končí zas jednou v bolestivé křeči další z řady osudových dvacetiletí...

   Hovořil KAREL SÝS
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]