Homosexualita je téma, které v narativní literatuře jako by u autora předpokládalo vlastní zkušenosti. Kdo se jí zabýval, ještě než přestala – k tomu došlo až ve druhé polovině devatenáctého století – být »morálním šílenstvím«, obnášejícím pobyt v blázinci, a ještě předtím, díky církvi, hranici coby trest za »hřích sodomie«, byl prostě homosexuál. V případě Verlaina a Rimbauda se homosexuální období jejich vztahu dlouho obcházelo, odsunovalo stranou jako nevýznamné či sporné. Verlaine byl ženatý a Rimbaud v Africe žil pak údajně s domorodým děvčetem, které opustil až při tragickém návratu do vlasti. Verlaine měl naopak po rozchodu s Rimbaudem další homosexuální vztahy (L. Létinois), což mu přisoudilo roli svůdce. Jejich vztah probíhal v zimě, koncem roku 1872 a na začátku roku 1873, Rimbaudovi bylo sedmnáct, Verlaine byl o deset let starší. Jedinou básnickou stopou, zanechanou jejich vztahem, jsou tři sonety. Vznikly během jejich vztahu a zdají se být spíše plodem okamžiku či rozmaru než tvůrčího programu. Byly zveřejněny teprve v roce 1923. Sonet na díru do zadku, asi nejznámější, doprovází Verlainova věta: »Verlain fecit et Rimbaud invenit«.
   Jak tajemný karafiát, roztřepený květ,
   v mechu pohozený, rozvírá se a svírá,
   vlhká po milování, jemuž něžná škvíra
   mezi půlkami nabídla svůj lem i střed.
   Styl báseň přisuzuje více Verlainovi než Rimbaudovi. Je vzdálená Rimbaudově větě »trouver un langue«, najít řeč, která by patřila jen poezii a dokázala poezii proměnit v »jiný« jazyk. (Vymyslil jsem barvu samohlásek: A černé, E bílé, I červené, O modré, U zelené. Dodal jsem tvar a pohyb všem souhláskám a namlouval jsem si, že s pomocí instinktivního rytmu jednou vymyslím básnické slovo dostupné všem smyslům. Pro sebe jsem si vyhradil překlad.)
   Zhruba v téže době malíř Auguste Renoir, kterého lze jen těžko považovat za experimentátora, litoval, že v životě nemaloval jeden jediný obraz – obraz s jedním jediným námětem. »Pak bych se mohl věnovat tomu, co je malbě nejvlastnější - vztahům tvarů a barev, které se na jednom a témž motivu donekonečna obměňují a jejichž rozdíly lépe postihneme, nemusíme-li brát ohled na námět.« Jiný jazyk pro poezii, pro výtvarné umění.
   Francouzský filosof Gilles Deleuze ve své knize Marcel Proust a znaky píše: »Podstata, vtělená do znaků, jimiž promlouvá láska, se projevuje dvěma způsoby. Především jako obecně platný zákon lži. Lhát jsme totiž nuceni pouze tomu, kdo nás miluje. Lež má své zákonitosti, a coby systém fyzických vztahů vytváří ve lháři napětí mezi pravdou a jejím popíráním a výmysly, jimiž se ji snaží utajit. Podstata lásky se vtěluje napřed do zákonů lži, a pak do tajemství homosexuality - lež by nemohla mít obecnou platnost, která jí obstarává podstatu a obdařuje ji významem, kdyby v sobě, coby svou vlastní pravdu, nechovala homosexualitu. Homosexualita se nachází ve středu lži. Homosexualita je pravdou lásky.«
   Pravdu, stejně jako lež, může produkovat pouze jazyk. Mimo jazyk není pravda dána, je výhradním majetkem jazyka. Stejně jako lež. Tematicky vymezený diskurs může vyprodukovat pravdu o něčem, pravdu související s tématem diskursu. Pravdu (či lež), na diskursu nezávislou, může vyprodukovat pouze jazyk jako takový. A jazykem jako takovým je jen tehdy, stane-li se poezií. Říká-li Deleuze, že homosexualita je pravdou lásky, tvrdí tím, že v lásce je tím, čím je poezie v jazyku. Poezií totiž jazyk sděluje sebe sama sobě samotnému, jako homosexualitou láska sděluje sebe samu sobě. Čímž ovšem není ztotožněna poezie s homosexualitou - obdoba není podstatou identity.
   Rimbaud hledal pravdu jazyka i v pravdě lásky. Nenašel ani jednu z nich a jako by se tak dozvěděl, že nalézt je nemůže básník nebo ten, kdo milován miluje, ale sama poezie či sama láska, odešel do jiného života, kde láska ani poezie neexistovaly. Adam Georgiev svou knihu ARTHURE, TY DĚVKO UMĚNÍ (Petrklíč, 2010), koncipuje jako dopisy, psané Verlainem Rimbaudovi, a ty ponechává bez Rimbaudovy odpovědi. Z hlediska znaků, jimiž promlouvá homosexualita, by však mnohem zajímavější byl epistolární dialog. Verlaine nejspíš vztah mezi sebou a Rimbaudem chápal v poloze Sonetu na díru do zadku, zatímco Rimbaud v něm možná hledal pravdu jiného jazyka lásky, s jinými znaky a s jinou sémiotikou. Na první pohled neobratný název knihy se zdá být právě z tohoto hlediska rázem mnohem výstižnější. Text sám, a především básnický dovětek (Nebuď přizdisráč fyziku, máš vychutnat všechno, co život nabízí. Já jsem tvůj Mefisto, jsem tvůj našeptavač. Hey you!), který s vlastním textem nesouvisí, dává jasně najevo, že autor dopisy přisouzené Verlainovi adresuje nikoli Rimbaudovi, ale jiné, konkrétní osobě, která v jejich vztahu zaujímá místo, jaké ve vztahu Verlaina a Rimbauda právě Rimbaud zaujímal.
   Úvodní slovo polské režisérky Agnieszky Hollandové, nejen v české, ale dokonce i v anglické a francouzské verzi, stejně jako úryvek z diplomové práce polského studenta krakovské Jagellonské univerzity, který slouží coby doslov, vřazují knihu do jakéhosi blíže nevysvětleného polského kontextu, který by možná bývalo dobře osvětlit a doplnit údaji o autorovi.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]