S Giovannim Giudicim jsem se poprvé setkal v roce 1967. Přijel do Prahy s básníky Vittoriem Serenim, Frankem Fortinim a Andreou Zannzottou. Tehdy vyšla Mikešova antologie italské poezie Přerušený ráj; četli své verše ve Viole a diskutovali jsme v redakci časopisu Orientace. O Praze, kam se pak často vracel, Giudici napsal: »Praha nebyla v mých příliš četných a často zbytečných cestách žádná náhoda, bylo to místo mého života, in primis jazyk jako z černého kamene, slepý a neproniknutelný, do něhož jsem však chtěl proniknout, abych v něm žil slova a myšlenky osob, které se mi náhle staly blízkými...« Se Serenim a Fortinim jsme se pak vídali v Bocca di Magra, osadě na pobřeží Středozemního moře a břehu řeky Magry, která se tu do tohoto moře vlévá (Sereni tu měl »letní« byt – léto je tu ovšem v podstatě celý rok – jezdil si sem z Milána odpočinout, Fortini si koupil vilku v lesích nad osadou). Bocca di Magra bývala magická lokalita, kde se od konce války setkávala slavná jména italské literatury i výtvarného umění. Po letech se sem, do osady La Serra, přestěhoval i Giudici, vídali jsme v restauraci našeho společného přítele Maria Guelfiho...

   Giovanni Giudici se narodil v roce 1924 v osadě le Grazie, kousek cesty od Bocca di Magra. Od roku 1933 až do roku 1956 žil v Římě, kde také v roce 1945 ukončil studia literatury na tamější filosofické fakultě, poté pracoval jako copywriter u Olicettiho v Turíně. V roce 1992 se definitivně vrátil do svého rodného kraje. Publikoval celou řadu básnických sbírek (1955: Nádraží v Pise, 1963: Katolická výchova, 1969: Autobiologie, 1970: Život ve verších, 1972: Ó, Beatrice, 1986: Salutz, 1990: Pevnost, 1993: Jak dlouho Giovanni doufá být naživu...) i překladů (Ezra Pound, Robert Frost, ale i Jiří Orten a František Halas) a esejistiku (1976: Literatura na cestě k Hirošimě, 1986: Dáma, kterou jsem nehledal, 1992: Jít pěšky do Číny). Své články publikoval většinou v levicovém tisku, v deníku L´Unita, týdeníku Rinascita atd.
   Jeho poezie se výrazně odlišovala v celém svém průběhu od básnického kontextu. Jejím centrálním punktem je sám básník, který si nasadil masku »bezvýznamného obyvatele světa«, prožívajícího své každodenní postřehy a příběhy, nálady a pocity, masku »úředníka všednosti« neopouštějícího svou kancelář. Tato tvůrčí metoda, odpovídající spíše požadavkům, jaké klade na spisovatele próza, si vynutila výrazně orální, v syntaxi narušovaný fragmentizovaný verš, který jako by si vyžadoval po čtenáři spíš mluvu než četbu, spíš sluch než zrak. Giuduci sám, ve shodě s tímto svým postupem, poezii označoval za »podivný jazyk«, k jehož plnému pochopení je třeba přizvat si na pomoc nejen intelekt, ale i další smysly. Jeho invence přitom čerpá ráda a často z toho, co poezie dokázala provést s jazykem od svých počátků až po dnešek, od Danta až po dejme tomu Ezru Pounda.

   V roce 1983 zemřel Vittorio Sereni, v roce 1994 odešel ze světa Franco Fortini (byl pohřben na malém hřbitůvku v lesích nedaleko svého bydliště) a 24. května letošního roku ve věku 86 let zemřel i Giovanni Giudici. Bocca di Magra, kdysi osada na rákosem zarostlém břehu řeky s několika loďkami, se proměnila v přístav honosných jachet a hladinu moře si přivlastnily motorové čluny. Vytratili se i básníci a umělci, kteří tu hledali v tichu a klidu sami sebe. Ti, co zbyli, odcházejí a s nimi odchází i literatura. Odchází i ze světa: přišla o svou roli být zdrojem poznání a stala se doplňkem televizní zábavy, jejímž posláním je naopak od poznávání světa odrazovat.


   GIOVANNI GIUDICI
   Biologie
   Nech ho, ať si dělá, co chce – má na to věk.
   Nech ho – daleko
   se nedostane.

   Podrobně mi popiš, jak to bylo.
   Ne abys mi něco zatajil, i kdyby to nestálo za řeč.
   Pověz mi, co víš, abych to mohl posoudit.
   Tajemstvím zisku je předvídavost.

   Nech ho křičet – odmlčí se.
   Nech ho sténat – udělá mu to jenom
   dobře.
   Nech ho, dokud vystačí s dechem.
   Nech ho, ať věří.

   Vyprávěj mi dopodrobna, jak to začalo.
   Povím ti konec, ještě než to skončí.
   Vyjmenuj mi, co celý den dělal a nač myslel.
   Vyrábět smrt, na to je dobrý právě život.

   Nech ho přísahat – odvolá.
   Nech ho odjet – vrátí se tam,
   kde byl.
   Nech ho, ať je výjimka.
   Nech ho, ať zradí.

   Povíš mi, co přesně řekl.
   Tisíckrát se mohu mýlit, na něho to ale nevypadá.
   Ach, ta železná logika, jde-li o cizí kůži.
   Každá kůže pod oblaky touží po slunci.

   Nech ho, ať se směje – bude plakat.
   Nech ho pít – dostane znovu
   žízeň.
   Nech ho, ať se nasytí.
   Nech ho, ať se dívá.

   Nech ho buňkám jeho vlastního těla.
   Nech ho, ať si dál hraje na trpělivého.
   A nech ho, ať opakuje – vade retro, nejsme
   předvídatelný hmyz, včely...

   Právě to, um jeho umu,
   bylo o něm předvídáno.

   Ztracen není jen ten,
   kdo se nepokouší zachránit.

   Ze sbírky Autobiologie (1968) přeložil ZDENĚK FRÝBORT

   Básník v Praze (1970)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]