"Hledáš-li pomocnou ruku, nechť nenajdeš jen svou vlastní."

   "Znějí ušlechtile slova, abychom neskuhrali na tmu a zažehli třeba jen malé světýlko. Přeji vám, aby to vaše světýlko neuhasil vichr a třeskutý mráz."

   "Přeji vám vůli nemlčet. Abyste nemuseli křičet, a přesto byli slyšet."

   "I požár může osvětlit cestu a zahřát promrzlé. Přeji vám, abyste jej nezaložili a nad doutnajícími trámy nejásali."

   "Přeji vám, abyste neslyšeli, až se budete topit, že záleží jen na vás, jestli se z vody vyškrábete ven, nebo se utopíte."

   "Dospělí v životě nedostanou nic zadarmo, nanejvýše snad udici, aby se sami o sebe postarali. Přeji vám, aby rybníky, v nichž vám povolí chytat ryby, nebyly vyloveny."

   Svá vyjádření ke KNIZE LIDSKÝCH PŘÁNÍ Michala Černíka uvádím několika vlastními sentencemi, k nimž mne inspirovala právě jeho kniha sentencí, reflexí a básní. Myslím, že jsou taky, alespoň v něčem, "černíkovské"; reagují na pravdy, které se záhy mohou stát lží. Je hrozné, když v nouzi najdeš jen - sám sebe! Když někdo káže cosi o nutnosti zapalovat svíčku ve tmě, a vám ji vichřice vyrve z rukou i se svícnem! V mnohém zase černíkovské nejsou; totiž ty mé byly psány jednoznačně a výlučně jako přímá polemika, zato Černíkovy sentence nechtějí být jen polemikou, jen kritikou, jen zpochybněním čehosi domněle jistého, ponechám-li stranou dvě "nemilostivá přání". Kritické jsou jistě také, ale ony míří spíše než "na něco" - někam, směřují ke katarzi. K podstatě, k pravdám rudimentárním, prazákladním, k moudrosti nadčasové, myslím, že provenience spíše "východní" než "západní", přesněji - spojující východní filozofii moudrosti s tradicí evangelickou. Žádná glorifikace genocidy, žádná apoteóza mučení a utrpení, žádné exklamace a antiteze, jen zřetelné otázky a ještě zřetelnější, pregnantní, lidsky hřejivé, někdy až dětsky čisté odpovědi se znamením "korouhve člověčenství". Nejde o fragmentárnost, jen o vědomí, že univerzálně platná odpověď svojí neuniverzálností nemusí každého uspokojit, např. "Co je na světě nejkrásnější? Co je na světě nejcennější? Přeji vám, abyste si uměli odpovědět a nemýlili se. A co je na světě nejstrašnější? Přeji vám, abyste to nepoznali". Avšak o tom, že je Černík přes všechny výhrady dědicem křesťanské kultury, svědčí i tato sentence: "Na počátku bylo slovo. Dnes má cenu lži. Ať svůj hlas přidělujete slovům, která se opírají o pravdu. A jestliže je dnes nikdo neslyší, ať zítra zboří hradby" - s citací Janova evangelia a narážkou na starozákonní Jericho.
   Prostor Slova je zaplněn, nejen konturován, ale "vyplněn" smyslem a obsahem. Je-li jinde doslovnost překážkou uměleckého zdaru, zde je jeho podmínkou. Život ve své podstatě, život předestřený, naplněný smyslem, slovy, jež se mohou vytesat do kamene. Slovo nejiskří barvami, mnohoznačnými metaforami a matoucími rétorickými finesami, ale jeho síla je vztlaková, dialektická, má blízko k monumentu. Troufnu si prorokovat, že se jednou z něj bude zhusta citovat. Důraz na slovo jednoznačné, uchopitelné, přes významovou exponovanost konkrétní a konkretizovatelné, plné ve své naléhavosti a životní určitosti. Není tu jiskření nápadů, lehkost aforismu ani paradoxy hýřivé fantazie a nenasytného intelektu. Vše je tu jakoby samozřejmé a srozumitelné - jako ve světě dětské literatury, jíž je Černík pravým mistrem. Na první pohled dokonce jakési banality, stavěné proti sobě či vedle sebe - o dobru a zlu, pravdě a lži, lásce a nenávisti, o práci a parazitování na ní, o podmíněnosti domova a cizoty, zločinu a trestu, ideálu a reality, spravedlnosti a bezpráví, bohatství a chudoby, světla a stínu. Vše se doplňuje, vědomí jednoho neexistuje bez vědomí a prožitku druhého. Černík vidí svět v souvislostech, v rozporech, vidí jej ne studeně analytickým zrakem, nebo ideologicky, ale vlastním srdcem, duší.
   Metafory jsou až emblematické, a přitom spojené s životem každého z nás, od narození po poslední vydechnutí. Zduchovnění není doprovázeno exklamacemi, invokacemi, gestací hodnou novodobé kapuciniady nebo rozumováním náhle prozřevšího měšťáka, který si chce přivlastnit boha anebo alespoň klíč od nebes. Právě naopak. Černíkovo umění spočívá v umění "škrtat slova, která jsou navíc". Využívané slovesné prostředky jsou skromné, avšak maximálně funkční: četné jsou gramatické paralelismy, opakování podobných větných konstrukcí doprovázené anaforami, tu a tam polysyndetická souřadná spojení, ještě výjimečněji se mihne gramatické ozvláštnění (např. bezobjektové sloveso "mlčet" se zájmenným předmětem - "co bude mlčet..."), pravidelná je kompoziční dvojčlennost a závěrečná mravní pointa, srov. např. "Nikdo z nás neví, jaký úděl ho ještě čeká. Přeji vám, abyste ho unesli. Nikdo z nás neví, co všechno bude muset mlčet. Přeji vám, abyste nebyli umlčeni. Nikdo z nás neví, kdy bude poražen. Přeji vám, aby vás prohra vyburcovala znovu se zvednout. Nikdo z nás neví, zda ze strachu zapře i sebe. Přeji vám, abyste tak hluboko neklesli." Textům, které mají namnoze gnómický a v nejlepším slova smyslu mravoličný ráz, nejednou dominuje motiv světla; smrti jako zhasnutí a života jako světla, rovněž Slova jako svitu a záře - což upomene na svit lucerniček Karafiátových Broučků, kteří takto slouží člověku...
   Zvolte si samostatnou cestu životem, radí nám Černík. Každá věc má rub a líc, proto "zrušíte-li břehy, udělíte rozpínavou svobodu povodni". Někdy navazuje na obrozenecké myšlení, které aktualizoval polistopadový vývoj - např. motiv domova, jejž máme v srdci a spočívá i v krásném jazyce. V analogiích Černík navazuje na gnómický způsob vyjadřování Josefa Václava Sládka: "Vichr se nevyhne stromu. A vám se nevyhne vichr doby. Ať jste jeho nepoddajným protivníkem, třeba jen jako stéblo trávy, které se znovu napřímí." Pamatujete si ještě ze školy? - Silen buď a vytrvej /.../ jsi-li pouze trávy stvol /.../ Věci jsou vlastní přirozeností prosté a vy byste měli vykonat, co vykonat máte. Umělec se musí umět dívat na věci z obou stran, zvažovat ošidnost věčnosti i klamnost lákadel pomíjivosti. Jednoduché metafory mají až symbolickou intelektuální platnost, např. ticho, které žije (pod víčky spícího dítěte), ticho, které sněží; častěji pak mají charakter personifikace, alegorie, podobenství: "První kapku deště vypila hlína, druhá kapka se utopila v rybníce, třetí se zabila o kámen a ta čtvrtá ať vás políbí na tvář, jako by vás vítala." Nebo jiný alegorický příměr - "Tráva kutá ve skále svými kořínky. Nechce však rozdrobit to pevné, ale na něm růst. Na svahu svými kořínky drží úrodnou hlínu, aby ji nesplavil déšť. Přeji vašemu snažení stejnou nepoddajnost." Někdy jde "jen" o využití rozdvojeného významu slova, např. žít (plnohodnotný život) a žít (být naživu): "Ať žít pro vás vždy znamená víc než být jen živý". Proto "dálky na Zemi" a "dálky mezi lidmi". Proto i paronomázické využití slova "korunovat" "Ať chléb korunuje stůl a práce člověka. Ať láska korunuje život a dítě ženu. A všechny korunované hlavy ať vzdají poctu". Jindy dochází k pootočení optiky a záměně slovesného předmětu: "Před spaním si odestýlejte otázky a ráno ať si ustýláte odpovědi". Začasté je zdůrazněna vzájemnost ve vztazích lidí a zvířat: "U vašich nohou sedí pes. Náhle štěkne. Přeji vám, abyste mu rozuměli. Pak štěknete vy. Přeji vám, aby pes rozuměl i vám." Do ustáleného významového kontextu, např. křesťanského, je vložen aktualizující motiv, srov.: "Znovu a znovu tráva na jaře vstává z mrtvých." Nebo tuto aktualizaci svatováclavského chorálu: "Svatý živote vévodo našich dní."
   Černíkovy sentence nechtějí být dramatické ani dynamické, nechtějí rozpory a sváry stupňovat, ještě více rozevírat propast mezi nimi. Polaritu však nelze zastírat, každá mince má dvě strany a každý předmět vrhá svůj stín: "Lidstvo se nikdy nedobere ke společné pravdě a stále bude balancovat mezi pravdou vítězů a pravdou poražených, mezi pravdou bohatých a pravdou chudých, mezi pravdou doby a pravdou dějin, mezi pravdou rozumu a pravdou citu, mezi pravdou účelu a pravdou poznání. Přeji vám, abyste se kvůli dočasné snadnosti bytí nezřekli pravdy vůbec jako přežitku." Máme-li hledat hlavní tematiku těchto sentencí a aforistických úvah, je jí mravní integrita moderního, soudobého člověka, integrita bez falešného patosu a spekulace, co "mučednictví" přinese dnes či zítra (v podobě kariéry, majetku nebo politické moci). Jakkoli to zní v soudobém postmoderním a ekonomizujícím světě pateticky a nepřípadně, vystupuje tu osobnost hrdá na vlastní nezlomnost a neprodejnost duše, na věrnost sobě samé a poznané pravdě. Odtud výzvy a přání jednoznačně etické, mravoličné provenience; plynou z velkých životních zkušeností, z oplodňujícího kontaktu s literaturou a kulturou dětskou, v níž je slza - skácelovsky vzato - slza, anebo - halasovsky pojato - voda, co je sama... Velmi naléhavě znějí slova o slouhovství, jež je tak nebezpečně zakořeněno v genetickém kódu českého národa (byť jen tak jsme mohli přežít nepřízeň dějin), věty o potřebě neposluhovat, myslet samostatně a kriticky, bez koruny pýchy a předsudků o své vyvolenosti, nenechat své myšlenky ničím oplotit a učinit nástrojem kohosi jiného. Život je přesah a v konečné instanci služba bližnímu, byť nás nutí pragmaticky se s někým spojovat a druhého odmítnout, dělat kompromisy a někdy myslet na sebe více než na jiné. Výslednými stavbami jeho myšlení je svoboda, práce, lidskost, nezničitelný sen.
   Černíkova kniha chce "svítit slovem", být předestřený, rozevřený, ne jen rozečtený, ale namnoze dočtený či znovu přečtený Život. "Když mluvím o životě, mluvím o sobě. Jsem jeho ozvěnou," píše zcela oprávněně. V kontextu české literatury je tato "summa života" výjimečná svou poetikou, osobnostní dimenzí i mravně antropologickým dosahem a hloubkou výpovědi.

   Knihu lidských přání vydalo nakladatelství BALT-EAST (e-mail: antonin.drabek@email.cz) a můžete si ji zakoupit například v knihkupectví Fišer v Kaprově ulici v Praze 1 nebo si ji objednat v internetovém knihkupectví Kosmas.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]