V OTHELLOVI uplatnil William Shakespeare hlubší pohled na dobovou společenskou realitu než v ranější milostné tragédii Romeo a Julie. Zaznamenal hluboký rozpor jednání Kypřanů či Benátčanů ve dvou odlišných situacích; ve chvíli tureckého nebezpečí všechny vrstvy spojuje společný zájem, obrana, když je však hrozba zažehnána, nastává rozklad společenských vztahů, je tu opět vítězství moci peněz a manipulací.
   Třebas tyto okolnosti tvoří jen vnější rámec tragického příběhu, založeného spíše na vnitřních, psychologických předpokladech hrdinů, přece jen vysvětlují, proč je Othello dnes tolik populární, proč se u nás rychle za sebou objevují rozmanitá jevištní zpracování dramatu. Obraz jagovské manipulace byl přece míněn i jako příznak jisté doby, charakteristický znak jisté společnosti, nešlo jen o přiblížení amorální a zrůdné intrikánské postavy, ale i o naznačení důvodů a předpokladů Jagova jednání. V jeho případě jde o účinnou zbraň proti ústrkům a přezírání aristokratické třídy, Jago je parvenu hojící si nedostatek svého původu horlivostí, snahou předvést svou schopnost vstupovat do osudů lidí a stát se tak jejich pánem. Shakespeare chtěl nastavit zrcadlo své společnosti, přesvědčivě však promlouvá i do naší doby, její rozpornost s sebou nese tytéž nebo hodně podobné jevy.
   V novém překladu Martina Hilského a v inscenační úpravě Jolany Součkové a režiséra Jana Nováka uvádí Shakespearovu tragédii pražské Divadlo na Vinohradech. Zdejší pojetí neprovokuje zmíněné přesahy nadbytečnými inscenačními posuny, tvůrčími experimenty, ale naopak se snaží maximálně respektovat původní předlohu, konečně i scéna Ivo Žídka záměrně evokuje hypotetickou podobu jeviště v Shakespearově divadle Globe.
   Je jasné, že podobný přístup se nikdy neobejde bez kvalitních herců, a vinohradské divadlo o ně nikdy nemělo nouzi. Vladimír Dlouhý mistrně kreslí Jaga, činí z něho dominantu jeviště, "režiséra" osudů spoluhráčů, herec odstíněným slovním projevem i mimikou, přesnými gesty proniká k psychologickým východiskům této temné postavy.
   Svatopluk Skopal dobře zvládá rozpornost titulní postavy, Othello v jeho podání spojuje důstojnost vycházející z jeho postavení generála, vojevůdce benátské republiky, a výraznou citovost, pudovost, spontánnost jednání. Skopalův Othello je zároveň hrdinou, který se přes všechnu snahu nedokáže zbavit své exotičnosti, splynout s evropskou křesťanskou společností, jejíž zvyky a víru přijal. A tuto okolnost, která motivuje snadnost jeho podlehnutí Jagovým nástrahám, silně zdůrazňuje i pojetí dalších postav, zejména benátského senátora Brabantia v podání Miroslava Moravce či Jagem zneužívaného benátského šlechtice Roderiga (hraje ho Ladislav Hampl).
   Desdemona tvoří spolu s Cassiem dvojici, kterou spojuje počestnost, morální čistota, nezištná oddanost k Othellovi, ale i jistá naivita, neschopnost prokouknout houstnoucí sítí intrik. Také tyto postavy našly skvělé představitele v Barboře Munzarové a Janu Šťastném. Jejich střízlivé herecké kreace dodávají nemálo přesvědčivosti celému představení, kterému spíše než o vnějškové efekty jde o přesvědčivé přiblížení klasické hodnoty, jejího smyslu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]