Rozhovor s malířem TEODOREM ROTREKLEM

   Čas se krátí lidem dobrým i zlým. Myslíš, že je třeba reagovat na to, co nás štve, i když bychom mezitím mohli udělat něco užitečnějšího?
   Čas se naštěstí krátí lidem dobrým i zlým... Zatím!!! Myslím ale, že není daleko doba, kdy se čas bude méně krátit lidem prachatým, byť zlým a blbým, zločinným, ale "rentabilním". Mám na mysli genetiku, jejíž kouzla prodlužováním lidského věku klepou na dveře.
   Jestli mám reagovat na věci, jež mne štvou? Nedávno jsem byl nechtěně svědkem rozhovoru skupinky žen - ale mohli to být i muži nebo kdokoliv - tří generací: 25, 35, 50. Probíraly, majíce v ruce jistý "bulvár", závažné problémy, s kým která Lucie, s kterou jistý Martin, z které hospody odcházel ožralý Bruce Willis... Co je tak asi může zajímat?
   Podle nákladů těch plátků se dá odhadnout, co kdo bude číst. Kdo bude asi číst to, co jsem tady právě horkotěžko sesmolil?
   Jo, byly doby jinačejší. Jistý Martin Luther dvěma nebo snad jen jedním hřebíčkem přitloukl na kostelní vrata ve Wittenbergu ceduli, kde napsal, co si myslí o církevní hierarchii a byla z toho pěkná celoevropská polízanice.

   Jednou jsi řekl, že u nás je každý buď pokrokář - ten jde s námi, nebo jde proti nám a pak je reakcionář. Kritický občan není žádán. Platí to stále?
   Když jsem v 70. letech byl poprvé v Londýně, zajímal jsem se o Hyde Park, jak se tam projevuje anglická svoboda slova. A tam stál na bedničce jeden cvok, který řečnil. Poslouchali ho dva lidé, a ti obratem odešli.
   Přítel emigrant mi pak řekl: Jestli chceš národu sdělit, že ministerský předseda je vůl, tak si dej do Timesů inzerát (internet tenkrát ještě nebyl).
   A když si k tomu uvědomím IQ naší populace... Nechtějte spasit svět! Už tak bylo na světě dost spasitelů. Se jménem jednoho na rtech dokonce vymysleli Kladivo na čarodějnice. Stal se ze mne, jak vidíš, historický fatalista.
   A přesto se dají zmobilizovat statisíce lidí někam, za něco nebo proti něčemu. Tam asi funguje jiný mechanismus, historický, dějinotvorný, nebo co já vím? Říká se tomu, že doba je těhotná událostmi... Takže jednou musí dojít k porodu.... Nebo potratu? Nebo se narodí zrůda, mutant, prostě něco.

   Máme svobodu říct, co nás napadne. Je to ale opravdová svoboda? Můžeme ji, jak definují právníci, opravdu "konzumovat"?
   Je taková písnička, kdy dojaté publikum mává hořícími zapalovači a vzlyká: Co je nejcennější, co je nejcennější ... ta lidská svoboóóóódáááá... a zakrátko se ukáže, že ještě cennější jsou prachy, pole, budovy, majetek. I pan profesor Klaus nás učí, že prachy jsou až na prvním místě.
   Je až trapné, jak některá moudra našich "představitelů" jsou s ironií omílána donekonečna, jako například novotvar "humanitární bombardování", etická válka.
   Ale vraťme se k té SVÓÓÓBÓÓÓDĚĚĚ.
   Stačí otevřít kterýkoli naučný slovník a nalistovat příslušné heslo. Dočteme se minimálně "Liberté, egalité, fraternité". Už s tou rovností to je na pováženou a o bratrství se snad dnes mluví jen v Sokole, že, bratře náčelníku. Dále většinou v těch slovnících bývá něco o Hegelovi, Kantovi, Marxovi a Engelsovi. Promiňte, že mluvím o tom bezvýznamném filozofovi 19. století (citát V. Havla, slavného českého politika a dramatika). Vystačíme si alespoň s kategorickým imperativem páně Kanta, ale kdo ho má číst a navíc o tom přemýšlet!!!
   A tak se se svobodou a lidskými právy provozuje největší ekvilibristika, jakou si jen lze představit. Kde se to hodí, tam lidská práva jsou, kde se to nehodí, tam nejsou, tam musíme "humanitárně bombardovat".
   Někdo mne teď napadne, že míchám filozofii se soudní praxí, ale vždyť se s tím paradoxem denně setkávám: Ukradneš půl miliardy, ovšem "ne ve zlém úmyslu", a advokáti tě z toho vysekají... Imperativ neimperativ...
   Že to vyřeší svobodné volby?! Hleďme na náš vzor USA, na volbu prezidenta, jímž se nakonec stal muž, který dostal méně hlasů než protikandidát. Média z něho vymodelují supermana; všimněte si, jak chodí, nemůže vůbec dát ruce k tělu, jaké má svalstvo, jako Schwarcie, a všechno se zvládne.
   I Arthur Miller je zděšen (viz Právo - Salon 29. 3. 2001). Mne děsí, jak se u nás dvě partaje účelově snaží změnit volební systém, aby zase vyhrály.
   Čtyřpartaj je proti, ale kdo ví, co si vymyslí, kdyby to náhodou vyhráli teď oni.

   Teoretikové se dohadují, jestli u nás před rokem 1989 byl socialismus, anebo nebyl. Jak bys to rozsoudil ty?
   Od nepaměti toužili lidé létat jako ptáci. Bájný Ikarus pohořel na technologické závadě: rozpustnosti vosku teplem... Lidé nebyli poučeni ani varováni. Leonardo da Vinci to zkoušel znovu, jenže ty technologické možnosti... Zase zklamaly, ale Mongolfierům se to podařilo, pak Wrightovým, Zeppelinovi, Sikorskému s vrtulníkem a Mikojanovi-Gurjevičovi s Migy. Dürrenmatt ve hře Fyzikové ústy jednoho z vědců praví, citováno volně: "Na co člověk pomyslí, jako by už udělal. Je to jen otázka času." Proč by to mělo platit jen někde a někdy?
   Tisíce let se bouřili lidé proti nespravedlivostem světa, proti zvůli, vykořisťování a zotročování. Nevím jestli s tím začal Ježíš Nazaretský, ale hodně se o tom mluvilo a psalo. Jenže on to jaksi přemístil na nebesa, jako ve Star Treku: "Proveďte teleportaci," velí kapitán Kirk na lodi Interprice. Tam se toho všeho dočkáte. Dokonce jen ti hodní a chudí, protože... Spíš projde velbloud uchem jehly než boháč do nebe. Jenže proč to nezkusit zde na zemi? A tak to zkoušeli: Spartakus, Savonarola, husité, valdenští, Habáni... (to jsou ti, co dělali tu překrásnou keramiku), Luther, Robespierre, Babeuf a dokonce jeden továrník v Anglii - Robert Owen, komunardi z roku 1871... Byly jich tisíce, čím dál častěji se bouřili lidé proti stávajícím systémům nespravedlnosti a se vznikem a rozvojem kapitalismu bylo zatím dosaženo vrcholu. "Zrodila se dělnická třída a objevil se ten, který podle mého přesvědčení byl největším myslitelem v oblasti ekonomiky a politiky - Marx" (Fidel Castro, 3. 2. 1999 v Caracasu). S Marxem přišla na svět koncepce socialistická jako antiteze kapitalismu. Ten souboj trvá dodnes, i když Leninův pokus z roku 1917 roku 1989 ztroskotal. Zhroutil se Sovětský svaz a asi měl pravdu Trockij, že vybudovat socialismus v jedné zemi není možné. A z feudalismu do socialismu přejít asi už vůbec ne. "Zapomíná se na to, že byrokratický socialismus sovětského typu byl pouze zpětnou vazbou kapitalistického systému, podobně jako kdysi společnosti spjaté s ranněburžoazními revolucemi byly zpětnou vazbou feudalismu..." (Miloslav Ransdorf: Hledali spravedlivější svět).
   Jen tak mimochodem, čtení v Dějinách ruské revoluce od Trockého (Fr. Borový 1936) je dnes zajímavější než kdykoli před tím. Co k tomu ještě říct... Jsem si jist, na rozdíl od jiných, že se o to pokusí zase někdo jiný a jinde a jinak. Ovšem kde je dnes "proletariát"? Toť otázka.
   Ale bude-li lidstvo chtít důstojně přežít na této planetě, bude to muset udělat ... "To si pište!" (W. Bush, prezident USA, ovšem v souvislosti s těžbou nafty na Aljašce).
   Všechno je otázkou času, jak říká Dürrenmatt, ale kolik nám ho ještě zbývá. Lidstvo vedlo za posledních 5000 let 15 - 17 000 válek. Za celou existenci tisícileté Říše římské byl chrám boha Januse uzavřen pouze dvakrát, což znamenalo MÍR. Za války musel zůstat otevřen, aby jím mohly procházet legie do boje.
   Je na čase onu pomyslnou bránu uzavřít definitivně a navždy. Už se totiž nepereme klacky, ale atomovými zbraněmi.

   Souvisí to zřejmě s problémem reforem. Socialismus prý není reformovatelný. Reformy jsou však nebezpečné jako nitroglycerin. Kapitalismus tu máme po letech zase jako z prastarých ekonomických čítanek a staronová církev od kolébky stojí na několika dogmatech. Když je vytáhneš ze základů, zbytek budovy se zřítí.
   Nedávno v jedné továrně "dělníci" protestovali proti založení odborové organizace. Svět se změnil. Technická superrevoluce vytvořila zcela jiné ekonomické předpoklady. Banky fungují přes elektronická média. Miliardy se přemísťují během vteřin z "ruky do ruky", nikdo už neví, kdo je ten "kapitalista-vykořisťovatel". Přesto se nůžky stále rozvírají. Přibývá milionářů, ale desetkrát víc žebráků. Napětí se stupňuje. Globálně.
   Říkají, že jim závidíme bohatství. Já nikomu nic nezávidím, mám jen strach z katastrofy. Čím větší nerovnost, tím větší průšvih.
   Řešením je odjakživa představa zespolečenštění výrobních prostředků. Místo vyhraněného hospodářského individualismu, živelného, chaotického, plánovaná ekonomika (i když to je dnes kacířství), kdy rozhoduje zájem společenský. Proletariát ovšem svou roli nesplnil a dohrál. Není však dnes v roli, kdy nemá co ztratit, "leda své okovy".

   Život je krátký, ale historie dlouhá. Některé říše se rozpadají staletí, jiné přes noc. My jsme viděli - historicky vzato - pád po půlnoci. Nebo jde jen o časový klam? Lze opravdu udělat státní převrat cinkáním klíči, anebo je to jen zvuková kulisa jinde a jinak napsaného dramatu?
   Lidský život je krátký, i když se za poslední staletí prodlužuje, ale s rozluštěním lidské DNK se budou dít věci. Mluví se o dlouhověkosti, někdy dokonce o nesmrtelnosti. To by však byla už jiná společnost s úplně novými problémy.
   Ale k otázce: Pokud jsem jen trochu pochopil dějiny, myslím, že převraty se odehrávají ze dne na den nebo přes noc. Jinak by to nebyly převraty, ale procesy, a ty trvají dlouho, desetiletí, někdy staletí.
   Vzpomínám si na jednu kapitolu životopisné knihy Stefana Zweiga Svět včerejška. Vlak, kterým se vracel ze Švýcarska domů do Vídně, v pohraniční stanici Feldkirch na protijedoucí koleji potkává salónní vlak, jenž veze do exilu posledního habsburského císaře Karla. Zweig si najednou uvědomil, že se stal svědkem převratu. Konce sedmisetleté Habsburské říše: "Věděl jsem teprve teď, že to bude jiné Rakousko, jiný svět, do kterého se vracím. Myslel jsem, že to nepřežiji."
   Žel, musel to zažít ještě jednou, když do Rakouska přijel Hitler, za fanatického nadšení téměř celého národa. Teď zase emigroval Zweig. Dva převraty, dva porody, jednou zdravé dítě, jednou zrůda. A pokaždé někde lid jásal. Jednou tady, jednou tam. Kolik lidí zažije i několik převratů a pak o tom celý život vyprávějí. Ale jen málo mistrů pera je vylíčí objektivně pro historii.
   Říše se ovšem začínají rozpadávat daleko dřív v osudných momentech a osudných akcích, které podnikají a které současníci vůbec nepostřehnou. Jen historici se pak přou, kdy a proč to začalo.
   Pochopení minulosti nám pomáhá chápat přítomnost. Vzorným příkladem jsou tisícileté římské dějiny. Odborníci se přou, kdy začal úpadek Říma, většinou se shodují na roce 31 př. Kr. Římané, kteří tenkrát žili, si vůbec nic neuvědomovali, ba naopak byli nadšení, že skončily nepřetržité vnitřní spory a rozbroje. Řím přestal být republikou a stal se císařstvím, i když to ze začátku tak nevypadalo. Ale rozpad přišel - o čtyři století později.
   Je to půvabná historka. Císařem byl jistý Orest a pohádal se s Germány o cosi pro ně asi dost důležitého a oni ho zamordovali. Zůstal jeho nezletilý syn Romulus. Co teď? Velitelem osobní stráže mrtvého Oresta byl Germán stejného rodu jako vrazi. Jmenoval se Odoaker a ten to vyřešil: "Zvolte mne! Já budu váš císař." Souhlasili, ale co s tím Romulem? Odoaker to vyřešil také. "Víš, hochu," pravil k Romulovi, "teď tu vládnu já, ale neboj se, dám ti statek v Kampánii a penzi... Můžeš jít." A tak skončila západořímská říše v Ravenně roku 478 po Kr. posledním císařem, jenž nesl stejné jméno jako bájný zakladatel odkojený vlčicí. Římský letopočet tenkrát zněl MCCIXXX (1229) od založení města. Nepřipomíná vám to něco?
   Řím ovšem tenkrát už skomíral 400 roků, měl za sebou spoustu imperiálních válek, Spartakovské povstání otroků s 60 000 mrtvými a 10 000 přibitými na kříž.
   Zboření Jeruzaléma a porážky v Británii a Galii (dnešní Francii). Michael Grand napsal vynikající knížku Pád říše římské. Je zajímavé citovat alespoň názvy některých kapitol: Generálové proti státu. Bohatí proti státu. Střední vrstvy proti státu. Lid proti armádě. Lid proti byrokracii. Spojenci proti spojencům. Chudina proti státu. Etnikum proti etniku. Atd.
   Můžeme to aktualizovat na dnešní dobu a přidat: Náboženství proti náboženství. Ekonomie proti ekologii. Ekologové proti státu (kapitálu) a finanční oligarchii. Člověk proti přírodě. Globalizace proti zbytku světa. Exploatace neobnovitelných surovin proti zdravému rozumu. Masmédia proti kultuře. Exploze vědy a techniky proti jakékoli kontrole.
   Mohli bychom v rozporech tohoto světa pokračovat, nikdy jich nebylo víc. Lidstvo pokročilo, zdokonalilo technologie a věda pronikla až k samotnému jádru fyzikálního světa. Dnes je sporné, zda to vše je možné označit slovem "pokrok".
   Je-li pravdivá poslední informace, že se podařilo urychlit světlo, že se podaří (byť jen na tisícinu sekundy) opak - zastavit foton, pak jsme na počátku jiné fyziky, na začátku něčeho, co změní chápání světa. Sjednocením všech čtyř sil v přírodě, tj. elektromagnetické, slabé a silné interakce v atomech a gravitační síly, podaří se postavit důmyslnou fyzikálně matematickou konstrukci, sjednocující mikrokosmos s makrokosmem. Bude překonán axiom Einsteinovy teorie relativity. Co to bude znamenat., to si nedovedu představit, protože nejsem fyzik, ale jen ilustrátor sci-fi.
   Myslím, že již jednou bylo lidstvo otřeseno, když se prokázalo, že země je koule a hvězdy nejsou krystaly na pomyslné ploše nad naší hlavou.
   Dovolte mi ještě jednou citovat Arthura Millera: "Je dost důvodů, aby tato civilizace skončila."

   Coby mladistvý čtenář Technického magazínu, prvních knížek Stanislava Lema a Františka Běhounka jsem tě měl zažitého jako malíře s neselhávajícím čichem pro senzace, jež nám, obyvatelům tehdy ještě 20. století, dává věda a technika. Tenkrát to vypadalo, že technika sama rozřeší veškeré strasti lidstva. Jenže ty už jsi tenkrát znal výpočet, kolik benzinu spálí letadlo na trase Praha - New York kvůli stovce pasažérů a vyšlo ohromující číslo. A dnes?
   Můj dědeček byl vrátným - pedelem na Vysokém učení technickém v Brně. Sám pan profesor Viktor Kaplan mně jako asi sedmi- osmiletému klukovi ukazoval, jak funguje jeho epochální vynález - vodní turbína. Pravda, moc jsem tomu nerozuměl, ale líbila se mi tajemnost jeho sklepní laboratoře s umělými, ve skle běhajícími vodními toky. Byla to taková mnohametrová, různě zalomená a nakloněná akvária s pískem v zákrutách a s modely přehrad zezadu silně osvětlených reflektory.
   Dědeček mne také brával s sebou na střechu, kde stála meteorologická stanice s teploměry a vodoměry, vlhkoměry, větrnými růžicemi a lopatkami, skleněnými koulemi na měření intenzity slunečního svitu, což vše odečítal třikrát denně jako přídavek ke své pracovní náplni. Jednou - v roce 1928 - mi ukazoval žlutou vzducholoď majestátně se sunoucí nad Brnem směrem k severu. Nebyl to nikdo jiný než generál Nobile a loď Italia, na jejíž palubě se nacházel mladý radiolog František Běhounek. Když jsem se s ním po letech sešel, abych mu ukázal své ilustrace k jeho knížce, řekl jsem mu úvodem: "Já vás znám už dvacet pět let osobně..." To jsem přehnal, ale zabralo to: ztuhnul.
   Takže na té technice se v mém dětství svítilo ještě plynem, v učebnách, v aule i u dědečka v bytě. Vzápětí však přišli elektrikáři a všechno předělali, natahali po povrchu dráty a vypínače. Dnes by nad tím technická kontrola omdlela. Můj děda ke svým mnoha povinnostem navíc obsluhoval telefonní ústřednu. Seděl u takové bedny a zastrkoval kolíky podle přání volajících do příslušných zdířek. Když někam musel, zaskočila ho babička (žena v domácnosti). Brzy to však vzalo konec. Přišli hoši od Siemensů, zabrali kus jednoho pokoje a postavili tam automat. Pak už to jen cvakalo a řachtalo ve dne v noci a dědeček se vlastně stal první obětí automatizace. Naštěstí však bylo práce ještě jinde dost.
   Proč to říkám? Chci jen připomenout, jak rychle se vyvíjela technika a tempo se stále zrychlovalo.
   V roce 1947 jsem dostal první zakázku na ilustrace ke knížce Atomy kolem nás. Co to mělo znamenat? Vždyť nás ještě ve škole učili, že atom je nejmenší část hmoty a je nedělitelný. A význačný fyzik, pan Mach, podle kterého se počítá, jak rychle létají nadzvuková letadla, tvrdil ještě v r. 1915, že žádné atomy neexistují.
   V roce 1945 existovala a pak nesčetněkrát explodovala atomová a později vodíková bomba. O tom, co se to vlastně děje z fyzikálního hlediska, věděla a rozuměla tomu snad jen dvacítka lidí v tehdejší znovu narozené ČSR. To bylo poprvé, co jsem se musel doučovat, z čeho jsem na II. reálgymnáziu v Brně-Husovicích propadal. Základy fyziky a další, co mne nebavilo, protože jsem chtěl být malířem. Na řadu přišly další knížky, další témata - chemie, mineralogie, astronomie, dokonce matematika, biologie a nakonec genetika. Byl jsem pohlcen a nadšen; nejlepšími školiteli mně byli naši přední vědci, odborníci, autoři knih. Musím přiznat, že se mnou měli často dost práce, protože jsem přece jen byl samouk a polovzdělanec v oboru.
   Velice brzy mi došlo, že věda a technika nejsou samospasitelné, jak se tenkrát často věřilo. Jako ve všem, člověk všetečka, se sklony ke slávě a "odsouzený k úspěchu", podnikne cokoli.
   Vyděsil mne tenkrát jeden pilot, instruktor na vojenském letišti, který jako první u nás zaučoval piloty na MIG 21. Vysvětlil mi, jak musí letět nízko nad nepřátelským terénem, aby jen rázovou vlnou oholil lidi, roztrhal jim plíce, zbořil domy, stromy, prostě aby byl co "nejúčinnější". Tenkrát mne zamrazilo...
   Vědeckou fantastiku jsem četl už jako kluk. Troska, nezbytný Verne, Lasswitz, Flammarion... Později jsem se dostal k nové vlně 40. let: Asimov, Bradbury, Heinlein, Clarke, Lem, Strugačtí, Zeidel. Naši Souček, Nesvadba atd. Hodně jsem jich ilustroval, přemýšlel a domýšlel, kam že to ten svět míří. Bylo to fascinující dobrodružství; tenkrát se zdálo, že velice vzdálené a tak neskutečné; vždyť kde byl tenkrát Gagarin a lety na Měsíc?
   Pak se všechno začalo strašně zrychlovat. To, o čem autoři sci-fi psali jako o vzdálené budoucnosti, se začalo stávat skutečností. Zvláště v některých oborech jako kybernetika, elektronika, biologie, genetika, chemie nových materiálů, nanotechnologie.
   Tentýž obrovský skok přichází právě teď, na přelomu tisíciletí, a dotýká se právě nás, lidských bytostí po tisíce let neměnných.
   V jeskyni Gargas a dalších byly nalezeny otisky lidských rukou, mezi jinými dětských (Lascaux), a dokonce i nemluvňat. Vědci tvrdí, že kdybychom tohoto malého tvorečka začlenili do dnešní normální rodiny, hrál by si s ostatními dětmi, naučil by se jejich dovednostem a snad by obsluhoval i hrací konzoli. To dítě se narodilo před 30-40 000 lety!
   To by se ovšem mělo v dohledné době změnit. Díky genetice si páni vědci začnou hrát na stvořitele. Vznikne nová rasa?

   Zmiňoval jsi konec dějin. Vítězům se vždy zastavovaly hodinky. Ale tam, kde jedna historie končí, začíná hned odpočítávání druhé. Postmoderna, posthistorie - není to spíše hysterie lidí, kteří momentálně nevědí, kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme?
   Možná, že tady opravdu končí dějiny současného člověka. O postmoderně, o posthistorii bylo napsáno mnoho chytrých, ale i hloupých úvah, nikdo však zatím nedovedl vysvětlit, v čem to spočívá.
   Rozhodně to ale není to, co si pod tím představuje ministerstvo zahraničí USA, kde tuto teorii prý už oficiálně uznali (Belting: Konec dějin umění).
   Konečně nebylo by to nic nového. Již Aldous Huxley, velmistr distopie (protiklad utopie) napsal v r. 1932 geniální dílo, nad kterým žasneme zvláště ve vztahu k posledním objevům genetiky. V knize Konec civilizace aneb Překrásný nový svět se odehrává příběh v roce 632 a - teď se podržte - "od nového věku... narození světce zakladatele automobilky Henryho Forda..." Tak proč by se nemohly počítat nové dějiny od Albrightové nebo W. Bushe jr.?
   Změní-li se lidé, změní se uspořádání společnosti, ovšem s finanční oligarchií, s vojenskoprůmyslovými nadnárodními společnostmi, s křehounkou konstrukcí burz a finančního kapitálu, s neustále se rozvírajícími nůžkami mezi bohatstvím a katastrofální chudobou, s pustošením přírody (ekoprogramem a la USA).. To nemůže fungovat.
   Ne zájmy jednotlivců, ale zájmy celého lidstva. Je to reálné? Dá se tento hon za zvyšováním produkce na úkor čehokoliv nějak zastavit, nebo aspoň omezit? Kdy to všechno začalo?
   Zdá se mi, že jedinou odpovědí na tuto otázku, která, ač marně, bude stále znovu pokládána, je geniální úvod k filmu Vesmírná odysea. Dvě stáda lidoopů se rvou o kaluž vody. Jeden opičák zvedne stehenní kost a zabije jí protivníka. Opočlověk zjistil, že použil nástroj, "zbraň", což mu získalo převahu. Pokračování už je mechanickou záležitostí evoluce.
   Je to v nás a byli jsme k tomu donuceni. Cesta od destrukce k etice je dlouhá, předlouhá, snad nekonečná a nedosažitelná.
   Ke změnám ve společnosti dochází vždy po nějakých významných vědeckých nebo technických objevech. Prostě, když už to ve starých šlépějích dál nejde.
   Dnes zažíváme superrevoluci jaká tu ještě nebyla, věda postupuje po exponenciální křivce. Už jednou jsem položil otázku, je-li to "pokrok". Není-li to jen rozšiřování vědomostí a znalostí. K pokroku, míněno pokroku lidstva, je asi potřeba více činitelů. Snad etika, morálka, starý dobrý pan Kant se svými kategorickými imperativy. Tím bychom se odlišili od zmíněného stáda lidoopů.
   Co nám chystá věda v oboru robotizace (umělá inteligence), genetiky (nesmrtelnost) teoretické i praktické fyziky (teleportace)?
   Myslím, že všechny předpovědi budou vypadat úplně jinak, futurologové se zatím ve své podstatě zesměšnili.
   Avšak dovolí-li mi trpělivý čtenář, abych se zesměšnil i já, pak budu trošičku extrapolovat dnešní skutečnost.
   Budou lidé vůbec pracovat? Budou mít práci? Nepředčí je roboti s umělou inteligencí? Kyborgové-mutanti? Budou vůbec v "mase", tj. 90 procent lidí, motivováni učit se? Budou umět číst, když virtuální realita vše pohodlně napumpuje přímo do mozku (tele novum)? Výroba bude tak racionalizovaná, že nastane problém s odbytem. Kdo to bude kupovat? Jak dopadne zlaté tele trhu?
   Myslím, že jsme narazili na bariéru možností. Proč by se pak tolik moudrých hlav - moudřejších než moje - ozývalo s varováním nebo dokonce s rezignací?
   Buď to dál nevede, nebo se odrazíme jako kulečníková koule, ale pak se úhel odrazu bude rovnat úhlu dopadu... ale to povede jinam!
   Já vím, že kapitalismus sní o továrnách bez lidí, o populaci zblblé Manuelami a Dallasy. Ti nestávkují a nic nechtějí, jdou na diskošku a vládnou mozkem šestiletého dítěte.
   I to je možné!!!

   Myslím, že vracet se k reálnému kapitalismu je jako jít na AIDS se sekeromlatem. Znáš nějakou víru či společenskopolitický systém, který by aspoň reflektovat dnešek, když už nedoběhne do zítřka?
   Víru neznám a na "víry" nevěřím... To nic neřeší, možná to ulehčí zamáčknout oči před odchodem do "ničeho".
   Dnešek pozoruju očima člověka, jenž věřil, že "ten socialismus" to bude schopen řešit, ale víc lidí tomu asi nevěřilo, nebo na tom spíš parazitovalo, lidí majících mozky v devatenáctém století, anebo nemajících mozky žádné, anebo sobecké, nenažrané a zištné... Tak to tedy nevyšlo... Pokolikáté už... "Když jen někdo nedá se kout a jiný ohýbat." Je třeba zkoušet to znovu. Samozřejmě: zítřek buď bude brzo, nebo pozdě, ale určitě jednou přijde - přes noc, tak jak probíhají převraty.

   Je sci-fi opravdu mrtvé? Pamatuješ, jak profesor varoval jistého studenta před studiem fyziky, protože už na nic nového nepřijde, a on objevil kvantovou teorii?
   Všechno má svůj konec. A teď se dostávám vlastně k otázce poslední. Co na to český malíř, český básník, spisovatel, sochař, umělec. Herce vyjímám až na výjimky, musí hrát všechno, jinak nejsou. Prostě prostitutka buď dá, nebo není. Ovšem ti ostatní nemusí. Doporučuji: dělat, psát, malovat, sochat, básnit, bez ohledu na módu, postmodernu, teror teoretiků, kurátory (to jsou taky herci s příslušným zařazením). Dělat, co si myslím a co cítím. Maratóny se běhají i po dvou tisících letech, i když by se to dnes mohlo odjezdit na motorce, aby se pán nenadřel.
   Sci-fi? Mělo svůj začátek, autory, kteří se styděli za to, co psali, takže používali pseudonymů. Pak to bylo něco objevného, něco, co dešifrovalo budoucnost, ovšem mám pocit, jako by už vše bylo řečeno. Všechno, co teď čtu a co vidím v TV už jsem někde viděl. Stargate, Babylon, nekonečná pokračování robocopů, vetřelců, aliens, armagedonů... Verne skončil idealizací techniky, vírou v dobro a ve zlé německé inženýry, pak přišel Asimov s kosmickými výlety...
   Dál se zatím nedostanem, leda že by nová fyzika přišla na to, co ten vesmír vlastně je? Víme to vůbec? Když přestane platit Einstein i pan Planck?
   Jak jsem již zmínil, Huxley vylíčil naprosto černou budoucnost lidstva a teprve dnes vidíme, že to nebyl výplod chorého mozku. Orwellův román 1984 vůbec nebyl namířen proti socialismu, a svědčí jen o blbosti a nevzdělanosti komfunkcionářů, že ho zakázali vydat.
   Teprve dnes, v době elektronických médií a internetu se ukazuje, jak člověk třetího tisíciletí je vydán na pospas kapitalistické propagandě, vymývání mozků reklamami a "diskusními pořady", kde mluví stále stejní a pořád dokola a totéž. Na stanici RTL běží pořad Big Brother (narážka na 1984), kde se "dobrovolně" nechají filmovat live mladíci a mladice při souloži, na záchodě a ve sprše čtyřiadvacet hodin denně. Kdo to nejdéle vydrží, dostane sto tisíc. To tak udělat v socialismu, to by se dostalo až do OSN jako ponižování osobnosti!
   A. C. Clarke popsal nadvládu robota nad lidskou posádkou ve Vesmírné odyseji.
   Kurt Vonnegut v Mechanickém piánu (1952) popsal totálně zmechanizovanou společnost rozdělenou podle IQ, ale jinak žijící na sociální podpoře, oddělenou od managerů, jen když se do ničeho nemíchají!
   Walter Tewis zase vylíčil společnost ve 25. století, kdy už jen jeden člověk umí číst písmenka, jde to učit na univerzitu, kde je rektorem robot deváté generace. Roboti konečně řídí celý stát.
   Ovšem pozor! Pohybujeme se po exponenciále, svět se řítí kupředu. Takže jestli jsem já vyrostl pod plynovými lampami svého dědečka, moje vnoučata se mají na co těšit!
   Nevím, kdo z politiků čte onu "subkulturní sci-fi". Páni poslanci, senátoři, ministři, ale co ostatní? Čtou vůbec? A co? Čte pan Bush jr.? Nebo pan Putin?
   Dělá si z toho někdo hlavu, nebo se žije jen tak ze dne na den v parlamentu a senátu, aby to něco hodilo? Co Žižkovští gentlemani? Rotary club? Charita? Amnesty International? Lidé v tísni? Jakýkoliv dobročinný spolek nic neřeší. A jsou jich stovky.
   Co na to český malíř, básník, sochař, skladatel?
   Malíři malujte, básníci pište! Spekulanti se vám o to po smrti postarají. Christie's vydražila 13. prosince 2000 díla starých mistrů za 56,7 miliónů liber!!! Rembrandtův portrét letos za 56,2 mil. DM... Za živa neměl na chleba. Staří mistři frčí, je jich na trhu již nemnoho. Takže poslouží "kleinmeistři". Kdo zná Holanďany 17. stol.? Matisj Naiveau nebo Arent Arentzs, každý za milión DM.
   Necelých dvě stě movitých sběratelů většinou z USA skupují umělecká díla. Ač veřejné sbírky nemají na výplaty uklízeček. Kšeft je kšeft. Markt ist Markt!
   Všechno na světě zatím ztrácelo na hodnotě, jenom umění šlo nahoru. Takže si dolárky uložíme do sbírek. Nejen Tizianové a Rembrandti, Van Goghové a Maneti, ale i málo známí i neznámí malíři jdou dnes nahoru.
   Za života budete hladovět, zato po smrti, jestli to příbuzenstvo nerozhází, budou mít vnuci kapitál.
   Takže počkejte. Jenže až jednou nebude poptávka... co pak s tím?
   Budeme se jen radovat z poctivě a slušně udělané lidské práce... Nemluvím o UMĚNÍ.
   Takže: Malujte! Pište! Všechno bude jinak.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]