Když jsem před pěti lety psal recenzi na milostnou sbírku Zdá se nám o sobě, usoudil jsem, že její autor, vzácně a trvale odvážný nakladatel, publicista i politik Daniel Strož si prostě dopřál letní „lyrické intermezzo“. Loni však Strož vydal hned dvě knížky milostné poezie (Ta chvilka mi z mysli neunikla; List jenž nezežloutne). Obě prokazují, že nešlo o žádné intermezzo, ale začátek; že na zdánlivě obehrané téma lásky má co říct a že to umí říci přesvědčivě, osobitě a nově; že objevuje drama, jakým se láska stala dnes v míře větší než kdykoli dřív. A protože ten nežloutnoucí List dedikoval své ženě Vlastě, měl jsem za to, že právě ona inspirovala i předešlé knížky plné lásky shodně dramatické. Avšak letos vydaná knížka milostných veršů PSÁT TRNY A ŠŤÁVOU Z RUDÝCH RŮŽÍ (ilustrace František Doubek, vydala Zdenka Brožová Periskop, Hluboš-Příbram) naznačuje, že vše je patrně složitější. Jak už to s nevypočitatelností jménem láska bývá.
   Nová sbírka vychází bez dedikace, ale sonet XXI. začíná verši: „V dopise určeném mé ženě / napsala jsi, ať mě hlídá, / zálety mi zapovídá, / ale to trochu opožděně.“ Nebýt tohoto čtyřverší a snad pár míst dalších, čtenář by sotva vytušil, že jde o příběh bokovky: tak se ta adresátka básníka milující i trýznící až nebezpečně podobá adresátce nežloutnoucího Listu. Svědčí to o tom, že autora přitahuje takto vyhraněný typ žen? Anebo je to typ dnes už typický, který jiné ženské typy už víceméně úspěšně vytěsnil?
   Příběh psaný trny a šťávou z rudých růží nebyl a ve Strožově podání není nějaká pletka epizodka. Když se v sonetu XXXVI. básník rozpomene na trpkou chvíli, kdy svou milou „ještě miloval“, zdá se historie té lásky plné žárlení nikoli bezdůvodného uzavřená, vždyť další sonet to pak stvrzuje: „dál ve mně zůstáváš jen na památku“.
   Ale básník se i potom tou láskou trápí dál.
   V sonetu XX. si povzdychl, že „pomýšlet na zásnuby“ bylo v té lásce z jeho „strany ošidné“. Vtírá se otázka, zda velice „ošidná“ nebyla i volba ten osudový příběh, příběh spíš hrůz než blaha lásky s nevěrnou milou, vypovědět knihou sonetů. Neboť sonet je tzv. pevná lyrická forma zrádná, ošidná jako osudová láska sama. Když roku 1937 Nezval napsal během pouhých deseti dnů, omámen Lilly Hodáčovou, 100 sonetů zachránkyni věčného studenta Roberta Davida, Julius Fučík ho příkře pokáral za jejich „láci“, přesvědčen, že se kritik musí „chopit biče / když velký básník píše kýče“. Sonet v množném čísle svou enormní spotřebou rýmových slov svádí i ke komickým tvarům (např. u Nezvala „kysel“) a šroubovaným větným vazbám (u Strože „už neshody nejsou v sázce“).
   Ostrou a v mnohém oprávněnou kritiku stovka Nezvalových sonetů přežila. Co třiačtyřicet Strožových sonetů s verši jako „a ty cestou do funusu / poslední mi dáváš pusu“? Ve sbírce z roku 2006 si Strož postěžoval, že to, co musí povědět, „ztěžka se vkládá do rýmů“. Jeho palilogická balada, vychrlená loni během jediné dubnové noci, budila provokativně podezření, že vznikla naopak až moc lehce. Pozornější čtení odhalilo, že to, co působí na první povrchní pohled či poslech jako ledabylost a neumělost, je rafinovanost sama: slouží k evokaci života až trapně obyčejného a lásky až dojemně neprotřelé. Zdá se, že recenzní kolaudací tohoto způsobu jsem přispěl k tomu, že básník své málo uctivé nakládání s rýmy, rytmy, významy slov, vazbami české věty ještě dál vystupňoval, a to v knížce ze samých sonetů, jistě si přitom vědom, že sonet je útvar staletími básnického úsilí významově i dikčně vyšlechtěný, ve kterém závěrečné dvojverší „a odcházím pak odpočívat / s provazem k úhoru“ působí málo důvěryhodně, i když je budeme číst jako doklad, že hrůzy lásky nelásky zbavují nešťastníka rozumu a soudnosti. Takový zaslepený nešťastník ví sice, že vrtkavá milenka nečte básně, a přece se k ní naivně obrací, prosí ji, žadoní a zapřisahá verši!
   A básník? Ten zkouší, co všecko sonet vydrží. Hned na začátku hlavně čtenáře upokojí: „Neboj se, je to jen terapie, / vypsat vše, anebo umřít.“ Nemůže být pochyb, že Strož ani touto knížkou zdaleka ještě nevypsal o potřebě i hrůzách lásky vše.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]