Ještě pět let po smrti šansoniéra a herce divadla Na Tagance Vladimíra Vysockého (1938-1980) přicházeli lidé k místu jeho posledního odpočinku na Vagaňkovském pohřebišti a z čerstvých květin vytvářeli několikastupňovou pagodu. Svědčilo to o nesmírné oblibě revoltujícího barda a o apelativní srozumitelnosti jeho písňových textů.
   Takové popularity mohl dosáhnout jedině Vysockého souputník, běžec na dlouhé tratě, starší a zkušenější Bulat Okudžava. Jeho dílo není českému čtenáři neznámé, zvláště s jeho prózami se bylo možno setkávat od konce 60. let minulého století (Ahoj, študente!, Nebohý Avrosimov, Putování diletantů, Dostaveníčko s Bonapartem). Poslední text s vročením 1989-1993 pronikl na knihkupecké pulty nyní. Bulat Okudžava - ZRUŠENÉ DIVADLO (Jota 2004, přeložil Libor Dvořák, str. 228).
   Do třinácti volných kapitol promítl autor první dvacetiletí nového státu po Říjnové revoluci, viděné očima dospívajícího chlapce. Tematicky tak navázal na své předchůdce, z nichž připomeňme aspoň jména Rybakov, Čiladze, Ajtmatov, Dumbadze, Bibiluri...
   Okudžava, který si v intencích společenského kontextu socialismu potrpěl na šifry, jinotaje a podobenství, svůj poslední text prosvětlil a otevřel k poetické jednoduchosti. Vícevýznamový punc metafory si ponechává název, odkazující buď k totálnímu rozpadu Sovětského svazu, nebo k finální větě, jíž se text uzavírá - V noci ji sebrali...
   Zatčením Ašchen, vypravěčovy matky, na níž je zbudován rodinný panteon s důkladností téměř biblickou, příběh končí. Píše se rok 1937 a autor, vystupující pod přezdívkou Vanvanč, dovršil třináctý rok. Prošli jsme s ním gruzínský Tiflis, Moskvu a zemi za Uralem, Sverdlovsk. Vnímali jsme ta místa prizmatem prominentního synka stranických funkcionářů, kteří jsou přesvědčeni o správnosti věci, již je nezbytné prosazovat jakýmikoli prostředky. O to drastičtější je Vanvačovo prohlédnutí, když se ve vězení ocitá Šaliko, otec, zářný Vanvančův vzor, za maření stranické práce, za politickou zaslepenost, za napomáhání cizorodým živlům a za příbuzenské svazky s nedávno odhalenými nepřáteli lidu...
   Vanvanč neví nic o revoluci, která požírá vlastní děti, a proto nemůže pochopit, když je vyobcován z dětského kolektivu a označen za trockistu! Smích skrz slzy vyvolá scénka se spolužačkou Sárou, která jako jediná se s ním přišla rozloučit: Vrhl se zpátky do svého pokoje, aby tam pro ni něco našel. Prostě aspoň něco, co by jí mohl věnovat na památku. Pak na svém stole spatřil Stalinův portrét vyrytý do plechu, a tak na něm inkoustem pečlivě vyvedl: Sáře na památku. A rozmáchle se podepsal.
   Zatímco dobové zobrazení Tiflisu a Moskvy působí přeexponovaně fakticitní nahlučeností, silný dojem vyvolává líčení budovatelského úsilí v zapadlé tajze. Zjevná poučenost u N. A. Ostrovského je obohacena o důslednější psychologii postav, jak se nám připomíná z povídkové tvorby V. Katajeva. A dětští hrdinové nepostrádají vstřícnost a dychtivost A. Gajdara. Zrušené divadlo tak paradoxně funguje dál jako součást lidské paměti, jako memento i jako výzva. Okudžavův text má každopádně právo ucházet se o naši čtenářskou pozornost.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]