Pavlík a jeho táta připomínali dva shodné odlitky, jeden velký, druhý maličký - chlapeček jako zmenšenina otce nebo naopak. Otec kráčel pomalu, v mírném předklonu, aby na něho chlapeček dosáhl a stačil mu. Ten naopak natahoval krok, co mohl, ručku nataženou, tvářičku obracel každou chvíli vzhůru k tátovi. Otec mu trpělivě odpovídal na sebenesmyslnější otázky. Někdy si vyprávěli příběhy nebo se dohadovali o vlastnostech letadélek a lodiček. Chlapeček mínil, že je lepší motorová lodička, otec byl spíš pro plachetnici. Ta nenadělá tolik rámusu, neplaší rybičky a nesmrdí. Pavlíka nepřesvědčil. Viděl motorovou lodičku na ovladač v hračkářství. Až jí dostane, napustí si vanu a lodička bude kroužit po hladině, jak on bude chtít. Táta ale mluvil tajuplně o výletě na opravdové plachetnici. Na palubě budou sedět oni tři - tedy ještě máma - a natáčet plachtu podle směru větru. Pavlíček to poslouchal se zatajeným dechem jako pohádku. Lodička do vany se mu ale přece zdála jistější. Ještě včera ji měli za výlohou...
   Táta býval často pryč. Když se pak objevil doma, žil jenom pro Pavlíčka. Nechal se jím objímat a vláčet od jedné hračky ke druhé. V nažehleném obleku, který nosil do firmy, si přisedl na koberec, aby si prohlédl domeček z lega, který Pavlík postavil. Na matčino volání ke stolu nereagovali. Ti dva dýchají jeden pro druhýho, říkala si Pavlíčkova matka, když je tak spolu viděla.
   Pavlíček neměl pojem o čase. Někdy se mu po tátovi zastesklo už odpoledne, přestože ho viděl ráno, jindy snášel i několikadenní nepřítomnost bez jakýchkoliv otázek.
    „Kdy přijde táta?“ vyptával se a spokojil s tím, že „asi zítra“. Zdál se zabraný do hry, ale vyskočil, kdykoliv za oknem profrčelo auto nebo někdo dole pustil výtah. Jejich ulicí projely bez zastavení desítky aut, ale žádné z nich nebyla tátova bílá felicie. Mnohokrát dychtivě otevřel dveře, musel je však zase zavřít, protože výtah v jejich patře nezastavil. Večer svůj stesk utopil ve spánku a druhý den ho bylo o ždibíček míň. Nebo se to aspoň zdálo.
   Asi po týdnu odloučení zaparkovala před domem bílá felicie.
    „Táta!“ rozzářil se Pavlíček. Z auta vystoupili manželé z vedlejšího domu a Pavlíčkova radost prudce pohasla.
    „To není táta,“ řekl si potichu pro sebe, jako kdyby se pokoušel přijít té nespravedlnosti na kloub. Bříza za oknem ještě neopadala. Zlaté lístky na pozadí jinovatkou oblíznuté ulice vypadaly jako ztuhlý pláč. Matka vzala Pavlíka za ruku a snažila se ho přimět ke hře, ale za jeho zachmuřeným čelem tušila utkvělou myšlenku: „Kde je táta?“. Protože dostával samé odpovědi typu „Je na služební cestě“ nebo „Přijde později“ a nakonec „Už sis uklidil hračky?“, přestal s vyptáváním a jenom čekal. Když chtěla jít matka vybrat schránku, chytil ji ve dveřích křečovitě za ruku. Aby tak zmizela ještě ona!
    „Pudeš tam, až se vrátí táta, jo?!“
   Co s ním měla dělat? Ten den přišel od táty dopis a Pavlík ani nepostřehl, kdy ho matka přinesla ze schránky. Zaraženě se díval na bílou obálku. Dopis místo táty? Roztrhal obálku - co kdyby z ní vyskočil táta. Proč ne - on dovede všechno. Trochu zklamaně pak převracel v ručkách kus popsaného papíru, číst ještě neuměl. Matka mu dopis odebrala a četla sama.
   Milý Pavlíčku. Jak se máš?
   Pavlík zpozorněl. Slova na něho zapůsobila. Byl to první dopis, který kdy dostal, když se nepočítají lístky k narozeninám od babiček. Četla ho matka, ale on slyšel tátu. Mluvil k němu jeho tatínek! Přitulil se matce na klín a blaženě zamhouřil oči. Matka dobře vycítila, že se Pavlíček netulí k ní, ale k otci. Pokračovala:
   Moc se mi po tobě stýská a jsem rád, že ti můžu aspoň psát. Je tady sníh a spousta hladových ptáčků. Lítají na krmítko a zobou, co jsem jim nasypal. Jednu sýkorku pošlu za tebou. Dávej pozor, bude mít modrou hlavičku.
   Od té doby Pavlík často postával u okna a matka ho starostlivě pozorovala.
    „Mami, koukej, támhle je sýkorka od táty. Má modrou hlavičku.“
   Na římse seděla modřinka, ale sotva se matka pohnula, odfrnkla pryč.
    „Tys ji zaplašila...“
    „Letí za tátou. Řekne mu, že jeho chlapeček je hodný a má se dobře.“
   Za pár dní dostal Pavel balíček. Byla v něm motorová lodička na ovladač. Uchopil ji oběma ručkama jako posvátný předmět. Lodička od táty! Několik dní bzučela bez přestání v koupelně, pak začal Pavlík zase běhat k oknu.
    „Chtěl bych ji ukázat tátovi.“
   Došel další dopis a Pavlíček se stulil matce do náruče.
   Ahoj Pavlíčku! Tak si představ, koho jsem dneska potkal. Potkal jsem pejska - ušatýho a strakatýho kokršpaněla.
   Pavlíček se zavrtí. „Mami, co je to kokršpaněl?“
    „To je druh psa. Podobnýho měl pan správce na Vysočině, kam jsme jezdili..,“ v poslední chvíli spolkne konec věty a zadívá se do prázdna. Jezdili tam s tátou.
    „No tak. Dál!“ Pavlíček musí do matky žďuchnout, aby se dověděl, jak je to s tím pejskem.
   Jmenuje se Vořech, umí dávat pac a všemu rozumí. Jenže je nemocnej. Má bolavý tlapky a taky mu pořád svědí oči. Rozhod jsem se, že toho pejska vyléčím.
   „Už aby se ten pejsek uzdravil, viď. Potom bude moct táta přijet,“ řekl Pavlík s jistotou a matka se musela odvrátit, aby jí neviděl do obličeje.
   „Mami, myslíš, že už je zdravej?“ zeptal se za pár dní.
   Pak se ukázalo, že ten pejsek je fenka a že se jí narodilo štěňátko. A protože jí ještě nebylo dobře a o štěně by se sama nemohla starat, poslal je otec v košíku Pavlíčkovi.
   Dobře o něho pečuj a vyber mu hezký jméno. Zatím žádný nemá.
   Štěně se neohrabaně vykulilo z košíku a udělalo na studeném linoleu loužičku.
   „Jéé, to nesmíš,“ vypískl Pavlík a opatrně ho pohladil. Štěně po něm chňaplo bezzubou vlhkou čelistí a Pavlík vyjekl nadšením.
   Asi čtrnáct dní si s ničím jiným nehrál. Trval na tom, že se bude jmenovat Zbyšek jako táta. Pejskova matka, jak se dověděl Pavlík z dalšího dopisu, pořád stonala a tak se o ni táta ještě musel starat, zatímco on a máma pečovali o Zbyška. Matka dovolila Pavlíčkovi, aby usínal se Zbyškem na polštáři. Ani jí moc nevadilo, že po něm zůstávají na povlečení chlupy.
    „Mami, mně se zdá, že Zbyšek trochu vypadá jako táta,“ řekl jednou Pavlíček.
    „Ale jdi,“ odbyla ho matka, přestože si té podobnosti všimla také. I jí pejsek něčím připomínal manžela a chvílemi jí dokonce připadalo, že jím skutečně je...
   Zbyšek převzal řadu funkcí, které plníval jeho lidský jmenovec. Hrál si s Pavlíčkem, usínal s ním, ochraňoval ho při procházkách, dával jeho životu řád a vnášel do celé domácnosti radost a optimismus. Dopisy od táty přicházely čas od času dál, ale obraz skutečného otce se propadal do minulosti, do zapomnění. Pavlíček začal chodit do školy. Překročil důležitý milník svého života, který jednou provždy oddělil nekonečné dny raného dětství a s nimi i tátu. Našel si kamarády, s nimiž za doprovodu Zbyška lítal celá odpoledne po sídlišti. Dopisy od táty ustávaly. Nebylo jich třeba, beztak připomínaly někoho, na koho si Pavlík sotva pamatoval.
   Občas se Pavlíkovi v noci zdálo, že mu otec telefonuje, směje se do sluchátka a něco mu naléhavě vysvětluje. V tom snu všechno chápal, byl zároveň maličký i velký, nebylo žádné tehdy a teď. Ale takové pocity jsou jenom ve snu. Probudíte se a všechno je zase normální. Pavlík si ráno dobře uvědomoval, že šlo jen o sen, ale přece zůstal celý den rozjitřený a očekával, že se něco stane, něco velkého, na co on i matka čekají, aniž by si to řekli. V průběhu denních událostí se pak očekávání samovolně rozplynulo.

   Táta zůstával mezi ním a matkou jako něco, na co se beze slov vzpomíná, ale nač se nevyptává. Jednou, třeba, kdoví… Pak už jen - je to moc a moc dávno. Během let se stala otcova nepřítomnost normální. Přesto Pavel špatně snášel, když se někdo zmínil o otci jako o něčem jednou provždy ztraceném. Uvědomoval si, že některé věci nelze vrátit, ale otec byl zvláštnost, vymykající se všem zákonitostem, které se Pavel naučil respektovat. Řád a nezměnitelnost okolního světa se Pavlovi líbily, protože mu dávaly pocit jistoty. Jenom běda, pokud se do nich někdo pokusil necitlivě vkloubit jeho tátu.

   „Chudáček, moc si táty neužil,“ řekla jednou babička sousedce mezi drby.
   Kdo je u ní chudáček? Náhodou si s tátou užívali. A poslal mu Zbyška. Vzpomínka na otce bledla, ale fantazie ji jako svědomitý restaurátor dobarvovala. Jak si může babička dovolit vykládat o jeho tátovi cizí ženský? Za trest nesní večer polívku! Zbytek dne držel někdo Pavlovi hlavu v kleštích. Jako kdyby každou chvilku měla začít bolet, ale nezačala. Musel přijít Zbyšek a hupsnout mu předníma packama do klína, aby se mu udělalo líp.

   Pavel byl hloubavé a po otci technicky nadané dítě. Začal studovat gymnázium a v osmnácti letech byl vyšší, než býval jeho otec. Ve volném čase hrál košíkovou nebo seděl doma u počítače. Večer pravidelně venčil Zbyška, zatímco ráno to dělávala matka, protože Pavel rád do poslední chvíle spal. I v tom byl po otci. Udržoval si v životě svůj rytmus, nevyhledával extatické stavy, nepídil se po věčných pravdách ani nepropadal pózám, jak se to v jeho věku stává. Soužití s matkou probíhalo v klidu až na její občasné výhružky, že mu rozbije počítač, jestli u něho bude vysedávat do noci. Pavel ji zas peskoval za drobné i větší nepořádky. Dělalo jí to dobře - Pavlíček je zkrátka pedant po tátovi.

   Pavel nesnášel odkládání povinností do neurčita a v tomto duchu se snažil převychovat i matku.
   Bylo to marné a dnešní telefonát mu to jen potvrdil. Volali z bytového družstva kvůli nějakým lejstrům, která měla matka dodat a nedodala. Úřednice se rozčilovala. „Představujete si, že tu kvůli vám budu sedět přes noc? Termíny jsou termíny a já tohle nemám zapotřebí.“ Měla pravdu, ale otloukala ji o hlavu Pavlovi, který má své věci v pořádku! Cítil se hrozně, protože se nemohl bránit. Smlouval, přestože mu to bylo proti srsti, a snažil se ten ječivý hlas naladit vstřícněji. Sliboval hory doly. Donesu vám to ještě dneska, za chvíli, teď hned. Úřednice mu neochotně dala poslední šanci a zavěsila.
   Teď ho čeká neradostná exkurze do matčina psacího stolu. Telefonovat jí do práce nemá význam. Sama neví, kam co uložila. Situace nejasná, výsledek nejistý - přesně tohle neměl Pavel rád. Takhle to dopadá, když se věci neřeší hned. Matka by měla jednou provždy pochopit, že existují nějaká pravidla a ta se musí dodržovat. Protentokrát překoná svou nechuť k neuspořádaným šuplatům, ale příště nechce mít s matčinými nepořádky nic společného.
   Jak se tak přebíral v zásuvce matčina stolu, natrefil mezi vysvědčeními, rodnými a záručními listy na několik dopisů. Začínaly vždy Milý Pavlíčku… a končily tvůj táta. A hleďme, dopisy od otce. Pavel si dobře pamatuje, jak se na ně těšíval. Usměje se z nadhledu svých let. Začne číst, ale něco mu tady nesedí. Ty dopisy mluví ženským hlasem. No ano, jsou psané matčinou rukou! Pavel je probírá jeden za druhým a jasně rozpoznává rozmáchlé matčino písmo ubíhající z kopce. Celá záležitost rázem dostane pachuť podvodu. Pejsci a sýkorky už Pavla nedojímají. Byly to jen nastrčené náhražky. On ale dávno není malý Pavlíček, kterému je třeba podstrkovat falešné dopisy. Musí si udělat jasno.
   Teprve na dně zásuvky objevil Pavel úmrtní list na jméno Zbyšek Nohejl. Mohl si spočítat, že jemu byly tehdy čtyři roky. Konečně má v ruce pravdivou informaci, ale nijak ho to netěší. Po dlouhých letech, během kterých se udržovala záležitost s otcem v neurčitosti, přišel Pavlovi dnešní objev nějak moc definitivní. Copak je to opravdu všechno? Pavel znovu prohrábne šuple, ale mezi prsty mu šustí jen doklady, které s jeho otcem nesouvisejí. K čemu všechny ty stvrzenky s přesností na haléře, s datem splatnosti i zaplacení? Mělo by se to vytřídit a vyházet všechno, co už nebudou potřebovat...
   Zbyšek sleduje Pavla vševědoucím pohledem. Kolem čumáku se mu stříbří šediny. Pavel k němu vztáhne ruku, aby ho pohladil. Zvíře vysune hlavu dopředu, stáhne uši a blaženě zamhouří oči, jako kdyby proti němu foukal prudký vítr.
   „Máš pravdu, musíme najít především ten dekret.“
   To nejdůležitější se přece zaevidovat nedá. Prostě to zmizí a vy to v žádném šupleti nikdy nenajdete.

   Pavel vyřídil záležitost na bytovém družstvu a potom přece jen zatelefonoval matce do práce. Ne, nechtěl jí vytýkat nepořádnost. Bylo v tom něco jiného. Dneska konečně otec zemřel a měl by být řádně pohřbený. Ale ani tohle říkat matce nebude.
   „Co se stalo, Pavlíku,“ naléhá, „pověz mi to!“
   Pavel ale nic neprozradil a pozval ji do restaurace. Zdráhala se. „Bude to stát fůru peněz a nejsem na to oblečená.“ Nakonec se dala přemluvit. Bylo to poprvé, kdy Pavel doprovázel dámu do společnosti. Cítil se zodpovědný za bezvadný průběh večera a doopravdy dospělý. S číšníky mluvil zdvořile a odměřeně. Matka byla dojatá, dlouho se na záchodě česala a natřela si rty.
   „Tak mi přece konečně řekni, co slavíme... Tak nóbl podnik a já mám tuhle starou sukni,“ dodala nespokojeně šeptem.
   Po aperitivu se jí zatočila hlava a začala vyprávět o otci. Sama od sebe a skoro to vypadalo, že sama pro sebe. Měl vědět dřív, jakým kouzlem působí na ženy příjemná atmosféra, víno i sebejistota jejich společníka!
   Matka prudce mrkala, každou chvíli se sháněla po kapesníku a omlouvala se za to. Musela vypovědět všechno, o čem celá léta záměrně mlčela.
   Jednoho listopadového dne si Pavlík jako obvykle hrál v pokoji na koberci, ona vařila a oba se těšili na otce, protože bez něho to nebylo ono. Pak zazvonil telefon. Zrovna teď - aby se jí tak připálila cibulka... Byla to policie. Váš manžel... nehoda... na místě mrtev... Všechno skončilo. Taky si přála na místě zemřít. Zapomněla dokonce i na Pavlíčka. Ten si dál jezdil svými autíčky, dál čekal na tátu. Co mu teď řekne?
   Pavlova zretušovaná vzpomínka se rozhýbala jako filmový komiks. Byly to matčiny zážitky, které jeho představivost reprodukovala. On v nich figuroval coby postavička malého chlapce, s kterou nebyl s to se ztotožnit. A přece za všemi těmi uměle vytvořenými obrázky tušil něco neurčitě radostného jako plamínky v psích očích a hřejivého jako psí srst.
   Někde v dálce se uvolnila veliká kra a pomalu se šinula po proudu. Občas drcla o břeh, ale v podstatě byl její pohyb úlevný. Masa ledu se rozpouštěla v lítosti nad matkou, která se celá léta snažila uchránit ho před bolestí, nad otcem, kterému náhoda vzala tak nesmyslně život i nad sebou samým, že už je dospělý a nikdo mu nebude zmírňovat trápení falešnými dopisy.
   Při moučníku se jen tak mimochodem domluvili, že si Pavel vezme na starost domácí úřední záležitosti.

   Vrátili se pozdě. U dveří je vítal Zbyšek v očekávání večerní procházky. Klidně seděl a díval se do tmy jako by v ní četl to, co si lidé neobratně pokoušejí sdělit slovy. Pavel se převlékl do sportovního.
    „No tak,“ plácl se do stehna a zamyšlený Zbyšek sebou konečně trhl.
    „Vraťte se brzy,“ zavolala za nimi matka. Žlutý obdélník světla se stáhl do úzkého proužku a zmizel úplně, když zavřela dveře. Mladík a pes společně vystartovali do noci.
   Pomalu se ubírali po obvyklé trase, kolem popelnic k parku. Zbyšek pobíhal po trávníku, slídil čenichem po zemi a občurával keříky. Najednou se přitočil k Pavlovi a s kňučením mu zavrtal čenich mezi kolena. Pavel pohladil milované zvíře mezi hrbolky na hlavě.
    „Co se ti nelíbí?“
   Zbyšek odběhl, otočil se a zmizel mezi keři. Pavel dokouřil, rozdrtil cigaretu botou o asfalt a pískl na prsty. Většinou pískat nemusel, Zbyšek se vracíval sám. Dneska asi našel něco zajímavého. Pavel znovu přiložil prsty ke rtům a vtom ho napadlo, že je to zbytečné. Kdyby se Zbyšek chtěl vrátit, byl by to udělal včas. Park nebyl rozsáhlý, ze všech stran ho lemovaly silnice a Zbyšek to tu dobře znal. Neměl toulavou povahu a těžko se mu v křoví mohlo přihodit něco zlého. Přesto si byl Pavel skoro jistý, že se s ním to chytré zvíře před chvilkou loučilo.
    „Zbyšku,“ zavolal nejistě do tmy, ale vyznělo to jako hlas blázna, který trpí samomluvou. Pavel obešel celý park a prohledal křoví. Zbyška nenašel. Dlouho se nemohl odhodlat k návratu. Jak jen vysvětlí Zbyškovo zmizení matce? Oba ho měli tak rádi...
   Kupodivu nic vysvětlovat nemusel. Matka seděla u okna, nepřítomně se usmívala do tmy a vůbec ji nepřekvapilo, že její syn přichází sám.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]